Ponořte se do ticha a objevte nový vztah k světu tím, že se od něj odstřihnete. To radí esejista a spisovatel Iyer Pico (*1957) ve své knize Umění ticha. Zážitek z cestování do nikam. Tento spisovatel s indickými kořeny se narodil v Británii, ale v současnosti žije střídavě v Kalifornii a v Japonsku. Život tráví cestováním po celém světě – od Velikonočních ostrovů přes Etiopii nebo Kubu až po Káthmándú – a psaním reportáží ze svých výprav. Ve své první české knížce se ale paradoxně věnuje radosti z poklidu a ticha, na kterou jej upozornil světoznámý písničkář Leonard Cohen. Inspirovaný jím, ale i Gándhím, Marcelem Proustem či Emily Dickinsonovou se rozhodl „cestovat nikam“ a najít tak svou vnitřní rovnováhu. Cesta k ní spočívá v tom, že se člověk prostě snaží pečovat o své nejbližší, dobře zvládat práci a celkově udržovat vyvážený směr v tomto stále se zrychlujícím světě. K tomu mají napomoci meditace, jejichž pozitivní vliv na psychický stav jedince je v současnosti potvrzován experimentálně a stále obecněji přijímán. Dále autor nabádá stanovovat si hranice v používání digitálních technologií a pravidelně dodržovat cosi jako internetový šábes či půst. A to po vzoru mnoha pracovníků Silicon Valley, kteří každý týden od pátečního večera do pondělního rána vypínají většinu svých elektrických přístrojů.

Autorovy rady přitom nejsou nijak radikální a jeho požadavky nejsou přehnaně náročné. Neříká, že máme odejít na pustý ostrov a tam trýznit svoje tělo přísnými posty a pokáním. Naopak deklaruje, že mu nejde ani o zbožnost, ani o sexuální abstinenci. Odvolává se ovšem na jednoho člověka, který se oddal životu v celibátu, katolického teologa, básníka, spisovatele a sociálního aktivistu Thomase Mertona (1915–1968). Tento cestovatel, náruživý pijan a znalec žen vstoupil roku 1941 do trapistického kláštera a jeho životní příběh autora nepřestává fascinovat. Příznačně u něj ovšem zdůrazňuje epizodu, kdy se Merton už po svém vysvěcení na kněze a přijetí do řádu zamiloval do mladé studentky ošetřovatelství, s níž se seznámil v nemocnici, a dostal se přitom zřejmě na samotnou hranici porušení svých církevních slibů. Zamilovaný mnich si tehdy do deníku napsal: „Vůbec se necítím nečistý, naopak, mám pocit očištění. Moje sexualita je po letech zoufalého potlačování zase skutečná a zdravá.“ Pico po čtenářích žádná podobná omezení nežádá. A rozhodně také nenařizuje odstřižení od všech výdobytků civilizace: když už ale kupříkladu běžíme na elektrickém pásu, stačí, když si vypneme televizor.

Autorova kniha volně souvisí s tzv. Slow Movement. To se vyvinulo z hnutí Slow Food jako jeho dceřiná organizace. Slow Food vzniklo původně na protest proti otevření restaurace McDonald’s na ulici Piazza di Roma v Římě v roce 1986. Tato událost podnítila vznik hnutí „Pomalého jídla“ původně jako protipólu a symbolu odporu proti pronikání nadnárodních řetězců a rozmáhajících se rychlých občerstvení. Členy Slow Movement, někdy překládaného jako Pomalé hnutí, spojuje důraz na zpomalení, užívání si pomalého času jako protipólu a reakce na výkonnostní a hektický životní styl uvnitř spotřební společnosti. Popularizátorem hnutí je mimo jiné Carl Honoré. Mnozí další autoři ovšem tento obecný koncept rozpracovávají i na jednotlivé oblasti lidského života, takže vycházejí nejen knihy o „pomalém“ vaření a dietě, ale i výchově, cestování, vědě, fotografování nebo pomalém čtení. Podle spisovatele Alexandra Olchowského chovat se v duchu „Slow Reading“ znamená konzumovat nenáročné čtivo uvolněným tempem pro radost, náročnými texty se zabývat pomalu pro získání vhledu a také obecně číst lokální literáty a budovat komunity kolem místních knihoven.

Jak Picova kniha do tohoto kontextu zapadá? Rozhodně se nesnaží o hlásání nějaké ideologie. Autor zdůrazňuje čistě osobní prospěch, které čtenář může z životního stylu, k němuž nabádá, získat. Dává si přitom pozor, aby jeho doporučení nebyla příliš přísná, jako by se bál vznášet absolutistické nároky. Někdo by jej snad mohl kritizovat, že se v tom podbízí většinovému vkusu čtenářů, my ale spíše oceňujeme realističnost, s níž ke svým současníkům přistupuje. Ano, vyzdvihnout u něj můžeme právě celkovou umírněnost, s níž se vyhýbá některým podivným extrémům a polovičatostem. Třeba zmíněného Carla Honorého, který proto, aby mohl snobsky prožít čtyřhodinovou večeři, klidně řídí auto nedovoleně vysokou rychlostí, a jako symbol pomalého životního stylu (spojeného s možností sejít se s někým osobně) mu paradoxně slouží letadlo.

I když chudý Afričan by asi těžko chápal, proč i Pico na cestě k vnitřní harmonii potřebuje elektrický pás na běhání. Pro něj ani pro nezámožné obyvatele země, z níž pocházeli autorovi předci, ovšem kniha určena není. Napsána je pro západní blahobytné publikum, a to tak stručně a přístupně, že z hlediska škály citovaného Olchowského se pohybuje na pomezí konzumního čtiva a náročnější literatury: dá se číst pro získání vhledu stejně jako pro radost…