Američan Craig Thompson (nar. 1975) patří od vydání svého druhého autorského alba Pod dekou (2003) k nejsledovanějším komiksovým tvůrcům. Na jeho velkolepý komiksový román Habibi se čekalo velmi dychtivě a jeho loňské vydání v USA provázely vesměs příznivé recenze. O to větším překvapením bylo, že na nejprestižnější komiksové ceny Eisner Award, vyhlášené letos 13. července, byl nominován jen ve dvou případech a vítězství v kategorii Nejlepší komiksový román mu uniklo (byl vyhlášen nejlepším autorem).

Habibi je dílo velmi rozsáhlé, doširoka rozkročené, perfektně a do detailů výtvarné zpracované a nepřehlédnutelně ambiciózní. Jako kdyby poté, co Pod dekou získalo všemožné vavříny a chválu ze všech stran včetně největších amerických listů, Thompson musel zkusit něco ještě většího, zásadnějšího. V Pod dekou napsal a nakreslil příběh svého dospívání v přísně křesťanské rodině na americkém venkově, citlivě zachytil první lásku i trable mladíka, který je oproti většině svých vrstevníků nadmíru úzkostlivý a bere život (lásku, víru, rodinu) příliš vážně. Při odvážném rozsahu knihy se toho vlastně moc neděje: její kouzlo spočívá v pomalém tempu, sychravých a mrazivých náladách podzimní a zimní krajiny, v detailech výrazů postav. Naopak Habibi je komiks velmi epický, který hojně cituje z Koránu (a občas porovnává jeho podání postav a událostí Starého zákona s tím biblickým), Příběhů tisíce a jedné noci i arabské a perské poezie a splétá příběh osiřelé mladé dívky a jejího kamaráda v jakémsi fantaskním světě s reáliemi arabského středověku i současnosti.

Dodola je jako devítiletá chudou rodinou prodána za manželku muži staršímu nejméně o třicet let, který sice trvá na tom, aby plnila své manželské povinnosti v posteli, ale jinak se k ní chová otcovsky a naučí ji číst a také psát a malovat. V arabském světě to znamená tak trochu totéž, což Thompson několikrát předvede, když názorně představí hříčky arabské kaligrafie. Děj je vůbec dost často přerušován nákresy, schématy, ornamenty, plánky a dalšími ne zcela komiksovými, spíše grafickými a typografickými prvky. Spolu s nádherně vyvedenou obálkou v pevné vazbě a citacemi z Koránu to asi má budit dojem (a skutečně budí) díla, které je něčím mnohem víc než jen komiksem, médiem mnohými ještě stále opovrhovaným pro údajnou trivialitu. Thompson se stylizuje do role zasvětitele amerických a západoevropských čtenářů do bohaté a obdivuhodné arabské a islámské kultury, kterou tito v posledních letech vnímají jen prizmatem televizních zpráv o dalších zločinech islámských radikálů. Mnoho (a možná že úplně všechny) jeho obrazových metafor má velkou sílu a působivost, zároveň však tempo vyprávění dosti zpomalují, zejména ve chvílích (a není jich málo), kdy fungují hlavně jako naučná vsuvka, kterou s příběhem pojí jen onen příslovečný oslí můstek.

Důraz na duchovní stránky arabské kultury, které Dodola vysvětluje svému mladšímu kamarádu-bratrovi, černoušku Zamovi, s nímž uprchne otrokářům, ostře kontrastuje s jejím osudem v reálném světě. Všechny totiž zajímá jen její krásné mladé tělo – nejprve jejího muže, pak otrokáře jako předmět zpeněžení. Následuje pasáž, kdy se Dodola se Zamem skrývají v poušti a Dodola oběma zajišťuje obživu tím, že se za jídlo prodává obchodníkům z karavan, a nakonec ústřední děj z paláce bohatého sultána, v němž se Dodola stává nejatraktivnější, ale stále na životě ohrožovanou členkou početného harému. A její tělo začne dráždit i dospívajícího Zama, který v tu chvíli zapomíná, že by měla být čímsi mezi jeho matkou a starší sestrou.

Další kontrast spočívá v prezentování skvělosti arabské kultury a úpadkem společnosti, v níž se příběh odehrává. Je to sice svět fiktivní, ale vlastně jde jen o hyperbolizování současného stavu, kdy arabští šejkové disponují ohromným bohatstvím včetně moderních technologií, nadále však udržují feudální zvyklosti a jejich poddaní trpí chudobou středověkých rozměrů. V Habibi navíc nenajdeme jediného muže, o němž by bylo možné říci, že je to kladná postava – s výjimkou eunuchů, transvestitů a jednoho duševně vyšinutého rybáře. Všichni chlapi tu jsou za chlípné a ziskuchtivé mizery a liší se jen úrovní, jaké na stupnici padoušství dosahují. Thompson jistě dobře ví, že celá jím oslavovaná kultura je dílem mužů – ale asi nějakých bájných, poloandělských bytostí, které pro Thompsona už dávno vymřely. Dodola díky své chytrosti, kráse a odvaze dokáže v tomto nepřátelském světě nejen přežít, ale vybojovat si i svobodu – což chvílemi připomíná populární dobrodružství markýzy Angeliky, jejichž poslední díl se také odehrával v uzavřeném sultanátu na poušti. Když si odmyslíme všechny ty obrazové ornamenty a pospojujeme si nelineárně (a dodejme, že velmi vynalézavě) vyprávěný příběh, vyjde nám vskutku zápletka jako z nějaké drsnější červené knihovny.

Craig Thompson možná narazil na stejné úskalí, s jakým se potýká mnoho komiksových kreslířů. Jestliže totiž v Pod dekou využil zážitky z vlastního dospívání, v dalším díle už musel začít fabulovat. A to mu zdaleka nejde tak dobře. Možná si měl vzít nějakého scenáristu alespoň na pomoc, možná měl věnovat méně času studiu arabské kultury a více peripetiím příběhu svých hrdinů. Existují samozřejmě tisíce komiksů s mnohem horším scénářem, u projektu tak ambiciózního a dychtivě očekávaného však nutně zamrzí, když složka výtvarná tak výrazně převyšuje scenáristickou. Habibi je nepochybně odvážné, pozoruhodné, pracné a poctivé dílo, které si zaslouží pozornost. Ale pocitu jistého zklamání se při jeho dočtení ubránit nelze.