Amalia dýchá zhluboka je souhrnný název pěti rumunských dramatických textů, které u nás v překladech Jitky Lukešové a Elizabety Kučerové vydalo nakladatelství dybbuk. Již upoutávka na přebalu praví, že „5 současných rumunských her“ představuje výběr toho nejlepšího, co bylo v posledních letech v Rumunsku pro divadelní účely napsáno. Otázka, která v nás po přečtení všech textů vyvstane jako první, je, do jaké míry jsou právě tato dramata pro zemi reprezentativní. Většina z nich se do jisté míry zabývá tématem rumunské identity v Evropě, přestože spíše implicitně. Snaží se nalézt cestu, jakou Rumunsko do kontextu dnešního světa zařadit, a činí tak způsoby velmi rozdílnými.

Všichni tři dramatici zastupují generaci rumunských umělců narozených v 60. letech. První z nich, Alina Nelega, novinářka a divadelní režisérka, nejprve v textu Amalia dýchá zhluboka činí jakýsi průřez posledními desetiletími rumunských dějin, a poté jde ještě dále do minulosti, když v Desateru přikázání podle Hesse odhaluje možné příčiny hrůz napáchaných nacistickým zločincem. Mihai Ignat, jediný v  trojici zastoupený muž, naopak v Krizi aneb Ještě jedné pohádce o lásce reflektuje vztah muže a ženy od počátku do konce – nejprve odlehčeně, později na trochu vážnější notu. Lia Bugnar v jednoaktovkách Kosti pro Otta a Sněhulák určitým způsobem syntetizuje myšlenky obou, když na groteskních situacích ukazuje problémy mnohých Rumunů.

Alina Nelega: Amalia dýchá zhluboka
Hra Amalia dýchá zhluboka, která sbírce dala název a také ji otevírá, je monolog o jedné postavě. Není však bezpodmínečně nutné ji na jevišti ztvárňovat jako monodrama. Kromě nejprve malé, ale postupně rostoucí a stárnoucí Amalie jsou zde totiž další postavy z její rodiny a přilehlého okolí a záleží na inscenátorovi, zda jim dá konkrétní podobu, nebo zůstanou pouhými přeludy z Amaliina vyprávění. To se hemží zajímavými postřehy, jež někdy vyvolají úsměv a jindy jsou naopak drásavě smutné, o to víc, že si ona jako naivní dítko vychované v socialismu jejich význam plně neuvědomuje. Ať už jde třeba o prasátko Fani, tvorečka, ke kterému si Amalia vytvořila skutečný vztah (což se z pochopitelných důvodů nedá říci o některých členech její rodiny) a o které srdnatě pečuje.

„A pak, jak jste mi poradil, jsem se skamarádila s vojáky, kteří hlídali velvyslanectví. Mladí kluci, ne o moc starší než já. Někdy jsme chodili za plot a hráli si tak trochu na tatínka a maminku. Potom mě nechávali prohrabat popelnice. (…) Němci vyhazovali spoustu uzenin a jen občas vánočku. Mizernou vánočku, na mou duši! Neměla vůbec žádnou chuť. Maďarské odpadky zase byly plné omáček, člověk se celý zapatlal, a nic z toho. U Rusů se daly najít jen prázdné láhve a občas hlavy z uzených ryb. Pane Bože, jedli oni vůbec někdy něco? A Francie, co Vám mám říkat, to byly samé sýry. Já vážně nevím, proč nemají nikdy dost jídla, které chutná po neumytém přirození.“ (16)

Zajímavá je i konkretizace titulního tématu dechu – Amalia totiž věří, že když bude dýchat opravdu zhluboka a pomalu, vznese se k nebi a stane se z ní anděl, stejně jako z její matky. I přes veškerý zhoubný vliv režimu a neutěšeného prostředí, ve kterém Amalia dospívá, si tedy uchovává víru v Boha, přestože jsou její přání a nároky na něj vznášené někdy trochu mimo tradiční křesťanskou optiku. Amalia je ve skutečnosti nešťastná, a proto, jak sama říká, nechce zemřít dřív, než se probudí ze sna, kterým je její život.

Na to, že je Amalia hra současná, možná až příliš zabíhá do minulosti a svádí na ni téměř vše, co se titulní postavě ve stáří přihodí. Přestože je text navzdory svému epickému charakteru poměrně dramatický, autorka zde užívá podobného postupu, jaký nezřídka uplatňuje střední generace spisovatelů či filmařů u nás. Mladým čtenářům a divadelnímu publiku zbývá jen ujasnit si, nakolik je pro ně tento text ještě „současný“, a hlavně žádoucí.

Alina Nelega: Desatero přikázání podle Hesse
Druhé ve výboru uvedené drama, drama stejné autorky, která napsala Amalii, jako by se odehrávalo v bezčasí. Zdání ale klame. Na rozdíl od Amalie, kterou může čtenář vnímat jako anonymní prototyp osudu mnoha lidí, se tentokrát jedná o zcela konkrétní historickou osobnost – Rudolfa Hesse, kterého představuje ve vězeňské cele těsně před jeho reálnou smrtí, tedy ve věku 93 let.

Jednotlivá křesťanská přikázání si odsouzený nacistický zločinec (jeden z mála, kteří si udělený trest skutečně vytrpěli) vykládá po svém. Přestože má text opět monologickou povahu, čte se odlišně. Hess nám totiž nevykládá nic o sobě, nevypráví životní příběh. Hess se zpovídá.

Takový vnitřní hovor s Bohem, řekli bychom si, kdyby to byl kdokoli jiný. V případě tohoto muže nad podobnou domněnkou zaváháme. Alina Nelega ale neváhá a navrhuje možné řešení, proč obávaný nacista jednal tak či tak, aniž by ovšem konkrétní činy jmenovala. Vrací se ke kořenům, k Hessovu komplikovanému vztahu s autoritami i sebou samým. Předkládá nám v určitém smyslu výklad veškerých jeho pozdějších činů, aniž by se ho ovšem jakkoli zastávala. Uznává pochopitelně, že jeho postoj k božství a autoritě je poněkud netradiční, ale v jejím výkladu nevyznívá nelogicky.

„Zpočátku jsi neumíral. Byl jsi se mnou po celou dobu, vozil jsem tě na cesty, na konference, byl jsi se mnou od rána do večera, i v těch nejintimnějších chvílích. Nestyděli jsme se před sebou, milovali jsme se. Myslel jsem si, že i ty mne miluješ, a byl jsem šťastný. Potom ses – úplně bezdůvodně – začal měnit. Stále hůř jsem tě nacházel. (…) Kdybys jen viděl, jak jsi vypadal! Jindy zase za uchem Goebbelse, na Churchillově manžetě, a dokonce i pod deskami na mém stole, když… Co jsi sakra hledal, za jeho uchem? Našeptával jsi mu něco? Zrovna jemu? To tedy byl vrchol zrady, víš?! (…) Nikdy bych to byl do tebe neřekl. Zklamal jsi mě už tenkrát.“ (47–48)

Pro postavu tohoto dramatu je těžké pochopit, že Bůh je jen jeden pro všechny. Jeho domnělý Bůh tak byl ve skutečnosti ďábel. Proto je Rudolf Hess čím dál konkrétnější, přikázání za přikázáním, větu za větou, a v závěru přechází až do varovných výkřiků ve verších. To, že je smrt této postavy dodnes opředena mnoha tajemstvími, je z celého textu patrné a dodává mu to při čtení zajímavý nádech. Snaha o autenticitu „příběhu z lidu“, která je patrná u Amalie, tedy mnohem lépe funguje v případě druhého textu, jakkoli je tento výrazně konkrétnější a jde ve svém společenském dopadu nejen časově dál.

Mihai Ignat: Krize aneb Ještě jedna pohádka o lásce
Zcela odlišná je divadelní hra rumunského básníka Mihaie Ignata, která si dělá legraci z běžných partnerských situací a zobrazuje je s nadhledem typu „z komára velblouda“. Postačí nám k tomu dvě postavy, On a Ona, o nichž nevíme nic víc, než že Ona potřebuje brýle a Jemu se neustále rozvazují tkaničky.

Jednotlivé scény působí chvílemi rozházeně, jako by jejich pořadí bylo určeno náhodně. A asi to tak má i být – každý, kdo má za sebou mnohaletý vztah, je nejspíš schopen porozumět tomu, nakolik jsou partnerské rozpory cyklické a opakují se v pravidelných, více či méně předvídatelných nárazech. Může se jednat o nákup, velikost poprsí, kila navíc i závažné otázky nevěry či ztráty zájmu, ale průběh bývá často stejný. Ona působí přehnaně hystericky a On je někdy trochu bručoun. Není to ale proto, že by autor generalizoval mužské a ženské role. Spíše to ze všeho nejvíc vypadá, že se autor na podobné hádky dívá s nadhledem a s úsměvem na nás mezi řádky mrká, že je to stejně všechno „na jedno kopyto“.

Hra byla nominována na cenu International RadioPlaywriting Competition, organizovanou rádiem BBC. Z hlediska inscenování je rozhodně jednodušeji použitelná než obě předchozí, a to jak v rozhlasové, tak v jevištní podobě. Dialogy jsou svižné, vtipně vedené, tempo hovoru se neustále střídá, ale nikdy docela neumlkají – stejně jako dialog partnerský. Autorovi slouží ke cti, že nejsou tak monotematicky humorné až do samého závěru. Zvrhnou se v jakýsi apokalyptický vír, v jehož středu zmatený čtenář neví, co je legrace a co už opravdový konec. V kontrastu se směšným škádlením obou postav tak závěrečný patos vyznívá poněkud naprázdno.

Lia Bugnar: Kosti pro Otta
Text druhé ženské autorky je opět komorní drama (a vzhledem k výše řečenému to skoro vypadá, jako by se jiné texty pro divadlo v Rumunsku dnes ani nepsaly). Dvě bezejmenné, Žena 1 a Žena 2, se setkávají na frekventované silnici, aby zde lákaly potenciální zákazníky. To vše s tím rozdílem, že Žena 2 je zkušená kurva (slovo prostitutka neexistuje!) a Žena 1 jí se svou potřebou nereálných pěti set dolarů leze do zelí. Jak už se ale v podobně absurdních situacích stává, i přes překážky způsobené rozdíly mezi oběma je tento společný zážitek spojí. Žena 2, která se zpočátku tváří jako zkušená obchodnice, odkrývá křehké jádro a starost o syna, Žena 1 naopak dovysvětluje svou potřebu vysokého finančního obnosu. Je operní pěvkyní a částku potřebuje na letenku na Nový Zéland, kam ji vybrali na konkurs.

Konfrontace mezi oběma ženami, z nichž v jedné tušíme starší a rezignovanou a druhou vnímáme jako dosud plnou ideálů, vede hlavně k zamyšlení nad různými přístupy k životu – a je úplně jedno, jak je jejich setkání nestandardní. Z hlediska předvedení na jevišti je text dramatický, i když je to krátká aktovka s poměrně jednoduchou zápletkou. Autorka s tím dokonce prvoplánově počítá a občas navádí jednoduchými poznámkami typu „pokud chceme dojmout diváky, využijeme ten a ten postup“. A funguje to – dialogy baví zejména kontrastem mezi vyjadřováním obou žen, jejichž situace je přitom úplně stejně zoufalá.

Lia Bugnar: Sněhulák
Podobný postup využívá Bugnar i u své druhé aktovky nazvané Sněhulák (čtenář si je dovede ze všeho nejlépe představit inscenované za sebou v rámci něčeho jako jevištní povídkový cyklus). Opět ne úplně všední místo setkání, a už vůbec ne obvyklý důvod. Plošina či opuštěný panel, na kterém se setkávají Muž a Žena, je izolovaný od okolí. To je příznačné hlavně vzhledem k faktu, že se sem oba uchýlili z důvodu nesnesitelného zápachu, který je oba trýzní, který ale necítí nikdo jiný. Stejně jako v Ignatově pohádce o lásce i příběhu o prostitutkách se navzájem svěřují s vcelku normálními problémy. Bugnar si ale umí dobře hrát s prvkem absurdna, který i v tomto druhém textu využívá hojně.

Motiv nepřekonatelného zápachu, který inscenátor s největší pravděpodobností divákům nezobrazí (už proto, že jej necítí nikdo kromě obou postav aktovky), je zajímavá hříčka v jinak v podstatě konverzačním textu. Čichový vjem se navíc propojuje s vlivem sluchovým (neidentifikovatelný zápach je pro obě postavy ohlušující a omračující), čímž dává inscenátorům opět velkou škálu možností. Vzhledem k tomu, že příběh dvou setkávajících se lidí je opět dojemný, ba patetický, může získat oblibu u širšího publika. Nutí totiž k zamyšlení nad absurdními situacemi, které mohou mít určitým způsobem vliv na náš další život. A těch zažíváme dnes a denně spoustu.

Autoři všech textů v publikaci uveřejněných byli za svá díla za hranicemi Rumunska oceněni a oblibu si získali i u domácího publika. Bez hlubší znalosti kontextu současné rumunské dramatiky se sice těžko dozvíme, nakolik vystihují dobové tendence zdejších divadelníků, mohou nám ale pomoci udělat si alespoň přibližný obrázek. A ten není vůbec nelichotivý – snad jen dává poznat nepříliš optimistické náhledy na svět. S tím jsme ale už v dnešní době smířeni. Na hrách Aliny Nelegy je nejzajímavější její pojmenovávání vztahu k Bohu v dnešním světě – ten by měl zajímavé konotace zřejmě i u nás. Texty Lii Bugnar jsou o něco líbivější, pod jejich jednoduchými zápletkami se také skrývají mnohé podněty k zamyšlení.

Snad i vzhledem k tomu, že jsou autoři činní také v dalších sférách umění, působí všech pět her dojmem dostatečného odstupu a komplexnosti. Monodramata či komorní dramata jsou totiž dokonalou formou, do které lze tyto skryté úzkosti dnešního světa sevřít.