Knih o etiketě a slušném chování u nás vychází velké množství. Svým pojetím se z nich ale vymyká nedávno vydaná publikace Dobré mravy. Její autor Asfa-Wossen Asserate (1948), pocházející z etiopského císařského rodu, absolvent předních západních univerzit a od roku 1981 německý občan, se totiž nesnaží o suchý výčet toho, co se ve společnosti smí a co ne. Spíše čtenáře seznamuje s hlubším kontextem toho, jak jednotlivé dnes panující zvyky vznikaly a jak jsou zakotveny v evropské kulturní tradici. Takže třeba pojednání o políbení (ženské) ruky začíná poutavým úvodem o líbání ruky (či prstenu) v církvi i o tom, že italská mafie údajně zatím neustoupila od zvyku, že si kmotr dává líbat ruku od všech vazalů.

Dobré mravy tak představují i jakési stručné sociální a kulturní dějiny euroamerické civilizace. Asserate přitom necituje sociology ani historiky, kteří popsali, jak se dvorská kultura postupně šířila do dalších vrstev společnosti (Norbert Elias to nazýval procesem civilizace), zato se ale hojně odvolává na krásnou literaturu (O. Wilda, T. Manna, A. Gida a četné další). Úlohu šlechty ovšem nemůže nezdůraznit ani on, takže například ukazuje, jak se všechny evropské národy, které mají demokratické ústavy, v oslovovacích zvyklostech řídily vzory od aristokracie. Záměrem bylo „spojit myšlenku rovnosti s obecným šířením cti, lesku a distance, jakými své členy obklopovala právě šlechta“. Nevysloveným cílem přitom bylo: Každý ať je králem. Podle autora šlechta i dnes zachovává instituce a postoje, které by „společnosti jako celku mohly přijít vhod“: vytříbený smysl pro rodinu se zodpovědností za všechny generace; pohrdání neskrývanou ctižádostí; dodržování formy oproti bezduchým gestům společnosti zaměřené na výkon. Ironicky ale podotýká, že od té doby, co je každý popelář „gentleman“ a každá průvodčí v autobusu „lady“ (tedy každý tak chce být nazýván), jimi už stará vrstva gentlemanů být nechce.

Po světu aristokratické vytříbenosti se autorovi trochu stýská: pro lidi chodící v teplákových soupravách na jogging, „nejdemokratičtějším oblečení, protože na jakoukoli postavu prostě navlékne beztvarý pytel“, nemá žádné pochopení. Naopak oceňuje muže, kteří si na svatbu berou různé „fantazijní obleky“, protože „pokus pobíhat v době bledé uniformity v něčem bláznivě vyzdobeném upřímně dojímá i tehdy, když se realizace zcela nezdařila“. Teplákové soupravy jsou přitom podle autora typické pro proletariát, kterým opovrhuje, zastává se ale „maloměšťáků“ a kritizuje ty, kteří nad nimi ohrnují nos a kteří si myslí, že říkat při jídle „dobrou chuť“ je překonané a maloměšťácké (příslušná kapitola nese přímo titul Chvála maloměšťáka).

Co se týká etikety, autor na jedné straně mnohé předpisy zavrhuje, nebo si z nich dělá legraci. Například když se ironicky ptá, zda v současnosti existuje někdo, kdo by bral vážně nařízení o tom, že „chřest se už smí krájet nožem“. V jiných oblastech je naopak neústupný a zastává až smrtelně vážný postoj. Opakovaně se vrací k tomu, že muž má povinnost vstát před ženou, která vejde do místnosti, i když žena nemá právo vyžadovat dodržování této povinnosti. Když ovšem muž nevstane před ženou, „působí největší škodu sám sobě“; deklasuje se ve své humanitě“, což dokonce ústí ve velmi silné tvrzení, že „kdo činí bezpráví, je nepřítelem své vlastní duše“.

Oblastí, kterou autor dále bere velmi vážně, jsou náboženské obřady. Důrazně radí tomu, kdo se účastní posvátných dějů, které pro něho nic neznamenají, ať se snaží držet stranou. A jestliže dnes už jen pravoslavní věří, že mají právo bránit lidem jiné víry v účasti na svých ritech, pak autor lapidárně konstatuje, že „kdo bere náboženství vážně, nebude proti tomu nic namítat, a kdo by namítal, ten si jiné zacházení nezaslouží“. Při odsuzování nedostatku úcty se autor nezastavuje ani před takovým jinak úctyhodným velikánem, jakým byl J. W. Goethe. Ten si prý „zdřímnul na papežském trůně v Sixtinské kapli“. To nanejvýš rozhořčeně komentuje těmito slovy: „Jsem přesvědčen, že nikdo spravedlivě myslící nemůže mít z takového porušení tabu žádné potěšení. Nestoudnost, neschopnost akceptovat hranice je možná tím pravým jádrem charakteru vulgarity.“

Dále autora děsí třeba představa muže nesoucího igelitovou tašku či lidí chovajících se neadekvátně svému věku. Není totiž podle něj nic trapnějšího, než když „ctihodný zralý pár“ začne zničehonic na parketu „pohupovat boky, krouží spodní částí těla a provádí hadovité pohyby“ (povolený věk pro vstup na rockový parket je podle Asserata třicet, maximálně třicet pět let). Naopak jsou ale starším lidem povoleny jiné věci, kupříkladu jim prý „velice sluší trocha nevrlosti, mladším k tomu chybí síla osobnosti a pravá autorita“. Autor obecně zdůrazňuje, že hledání správných způsobů je často nejednoznačné, je to přímo „živná půda paradoxů“, protože v konkrétních situacích jde často o správné vyvažování protikladných principů. Tak kontrast diskrétnosti a soucitu dokumentuje třeba na slavném příběhu o Parcifalovi, který před churavým králem Rybářem z diskrétnosti nepronese otázku po příčině jeho nemoci, a proviní se tak nedostatkem soucitu (což je osudová chyba, protože by tím byl býval mohl zlomit kletbu a krále uzdravit). A autor nabádá také k úsilí o spojení půvabu a pokory: komu se to podaří, ten prý „ještě nikdy neudělal v životě nic špatně“.

Kniha je psána částečně z hlediska ne-Evropana, což autorovi poskytuje jistý nadhled. Jak říká, mnohé z toho, co se Evropanovi jeví jako zaniklé, totiž ve skutečnosti, při pohledu zvnějšku, přežívá. Je tedy podle něj kupříkladu „velice evropské, že lidé ve společnosti pro sebe nenechávají tančit jiné, ale tančí sami“. Co se týká Afriky, autor referuje hlavně o rituálech na etiopském dvoře, které do dvacátého století zakonzervovaly leccos z toho, co už v Evropě dávno zaniklo (ale zmiňuje se také o tom, že si přeje rozvíjení kultury a tradic každého afrického kmene, zároveň ale proklíná „ničivou výbušnou sílu těchto tradic, které znemožňují zdárný vývoj afrických národů“). Jinak se ovšem většina jeho textu týká Německa a Rakouska; některé zmiňované zvyky přitom z Česka neznám (jako přehrávání scének z předchozího života ženicha a nevěsty při svatbě), k většině ale najdeme obdobu i u nás (jako třeba k rakouskému důrazu na univerzitní tituly).

Autorova neskrývaná distance vůči nižším společenským vrstvám může zvláště v natolik rovnostářském národě, jako je ten náš, budit pohoršení (musím zde souhlasit s Ladislavem Špačkem, že i dělník, který v životě nejedl ve vybrané restauraci, „dbal o to, aby celá rodina stolovala společně, aby děti nemlaskaly a aby uměly každého slušně pozdravit“). Asseratova přísnost ohledně rock’n’rollu k lidem nad 35 let je pak podle mne opravdu nepochopitelná a přímo nesmyslná (nejen proto, že právě od letošního roku bych se podle něj měl tohoto požitku teoreticky zříci). Autor ale nijak neskrývá to, že k etiketě přistupuje z velmi subjektivního hlediska a mnohé jeho výroky mají formu vybroušených aforismů, jimž však chybí nějaké hlubší zdůvodnění. Ostatně vkusem a etiketou není dle autora není dobré se zabývat příliš racionálně, mají se totiž v každodenní praxi „projevovat v jediné přiměřené a samozřejmé rovině, totiž v rovině napůl vegetativní“. Každopádně jsou Dobré mravy psány poutavě, vtipně a s velkou erudicí a číst je s užitkem může i ten, kdo je stále zavřený doma a společnost nesnáší. Může totiž díky nim třeba lépe pochopit M. Prousta. Kdo ale hledá jednoduché a rychlé, i když poněkud nudné poučení, jak se ve společnosti chovat, ať raději zůstane u knih Vladimíra Smejkala či Ladislava Špačka.