Daredevil je dalším ze superhrdinů, které vymyslel Stan Lee – jeden z nejslavnějších komiksových scenáristů historie, z jehož nápadů (X-men, Spider-man, Fantastic Four aj.), a především faktu, že začal programově obdařovat superhrdiny i osobním životem, dodnes těží slavné nakladatelství Marvel (přičemž je již zvykem, že ve filmových adaptacích si v poslední době vždy střihne malou roličku). Ovšem až do letošního roku okolo Daredevila chodili čeští vydavatelé po špičkách.

Možná proto, že i když na něm v průběhu let pracovala pěkná řádka slavných jmen, přece jen se jedná o superhrdinu nezvyklého. Je totiž slepý. Matt Murdock byl obyčejné, snad jen trochu problémové dítě; než ho srazilo auto vezoucí radioaktivní náklad. Výsledek: doživotní slepota, ale výrazně posilněné ostatní smysly. Co bylo dál, odhaluje klasický příběh Franka Millera, který si na této postavě udělal jméno (a podobně jako později s Batmanem do série implantoval temnotu, tragiku a vlivy samurajských příběhů i žánru noir) již na začátku osmdesátých let. Jeho Rok jedna však je mladšího data, byť chronologicky se vrací na počátek legendy.

Miller je zde již vypsaným scenáristou, který přesně ví, co chce (mimochodem, podobné vyprávění o úplných počátcích si střihl i u Batmana). A zároveň přesně ví, co mu jde nejlépe: Přímočarý příběh o překonávání vlastních limitů všemu a všem navzdory. Rok jedna je čistě o tom, jak si hrdina uvědomí své poslání. Musí překonat své znevýhodnění, naučit se ovládat své pudy a nakonec přijmout za svůj boj proti zločinu.

Čisté a nekomplikované vyprávění. Charaktery jsou (s výjimkou zabijačky Elektry – což je další Millerův vklad do série) jasně dané a jasně daná jsou i řešení. Zločin se vyléčí ranou superhrdinské pěsti, padouch Kingpin je nereálná ikonická postava jak z bondovky – a běžný život Matta Murdocka? Matt je právníkem a jeho práce spočívá v nalezení precedentu; víc netřeba.

Což není výtka. Rok jedna je prostě dítkem své doby a díky soustředění se na Mattův „vzestup“ disponuje notnou dávkou energie. K čemuž napomáhá i kresba Johna Romity jr. – dynamická a přehledná, perfektně se hodící k akčním pasážím i ponoru do temných uliček Hell’s Kitchen (kterážto čtvrť je s Daredevilem neodvratně spojena).

To druhá podoba slepého mstitele bezpráví, s níž se může český čtenář letos seznámit, je zcela jiná. Brian Michael Bendis naskočil k Daredevileovi na začátku tisíciletí a přivedl jej do nového zlatého věku (o čemž svědčí řada prestižních ocenění i čísla prodejů). Jeho příběhy jsou umístěny do pozdějšího období Mattova života a první, čeho si všimnete, je, že naprosto zmizela jednoznačnost.

Daredevil/Matt už toho má plno za sebou a i dříve jednoznačné nepřátelství s Kingpinem je problematizováno (též díky tomu, že i vládce podsvětí je nyní slepý). Především však vůbec nejde o akci, na které stavěl Miller. Bendis se mnohem víc zaměřil na to, jaké má superhrdinská činnost následky. Jak reaguje veřejnost a co se stane, když se odhalení superhrdinovy identity stane předmětem zájmu médií.

Bendis tedy nestaví na akci, ale na dlouhých dialozích, sondách do myšlení společnosti (lépe řečeno médii ovládaného davu) a jeho scénář je všechno možné, jen ne přímočarý. Není tedy divu, že se přizpůsobila i vizuální stránka komiksu. První příběh, na který ve sborníku Muž beze strachu narazíte (je mimochodem vyprávěn z pozice novináře a Daredevil se zde pouze mihne, přestože je nejdůležitější součástí děje), záměrně opouští klasické rámování (místy je dokonce zcela ignoruje), míchá hyperrealistickou kresbu s dětskými omalovánkami a neproniká do temných zákoutí uliček New Yorku, ale do traumatizované mysli dítěte, jehož otec nevyslvětlitelně zmizel a ono je schopno komunikovat pouze skrze superhrdinské příběhy…

A ani v dalších příbězích se kresba neskloní k superhrdinskému standardu. Nastupuje totiž Alex Maleev (s jehož prací jsme se mohli setkat už v Iron Man: Extremis). Ten záměrně tlumí pozadí, které se často ztrácí ve stínech či dešti. Nenabízí čistou kresbu, ale naopak zůrazňuje šrafování a imituje vzezření starých novinových fotografií přehnaně zaostřenými objekty v popředí.

Nakonec se však dočkáme i mainstreamové kresby – ovšem teprve ve chvíli, kdy její užití působí silně ironicky. Poslední příběh knihy se totiž takřka celý odehrává v soudní síni, kde Matt obhajuje kolegu superhrdinu (ten je neprávem obviněn z vraždy, ovšem soudní systém a momentální nevraživost davu z něj dopředu udělaly viníka). Jsme tedy tak daleko od tradiční superhrdinské zápletky a prostředí, jak jen to jde.

A tentokrát si Matt rozhodně nevystačí s tím, že by nalezl precedens. Tohle je skutečný život a vše, co se pokazit může, se pokazí hned několikrát. Soudní síň, zalitá světlem, kde by se z podstaty věci měla odhalovat pravda a nabízet jasné odpovědi, je náhle mnohem nepřátelštějším prostředím než věčně temná zákoutí ghett, kam Bendis zavedl čtenáře předtím (ve zdánlivých ozvucích millerovského noiru – ale spíše se jednalo o Scorsesem proslavený gangsterský příběh ve stylu Mafiánů). Tam, kde Miller vyznává heslo „v jednoduchosti je síla“, zdůrazňuje Bendis složitost světa kolem nás.

Obě podoby Daredevila jsou tedy především svědectvím o době, v níž vznikaly. Millerův Daredevil pochází z časů, kdy silný jedinec byl hoden obdivu a bylo možné věřit, že problémy, byť někdy za cenu osobní tragédie, lze vyřešit. Bendis naopak reflektuje dobu, která nikomu a ničemu nevěří, ale přesto je plná strachu. Superhrdinové už dávno nejsou považování za možnost řešení, ale za víc než jen součást problému.

Nelze proto říct, že jedna z předkládaných komiksových knih je horší (i když pochopitelně Bendis nabízí mnohem více témat a scenáristických i kreslířských fíglů). Jde zde o základní otázky a vaši spokojenost předurčí, které vás zajímají víc. Miller se ptá, proč Matt bojuje a zda je vůbec boje schopen. Bendis naopak proti komu, jak, zda to má cenu a zda je ještě Mattem…