Poslední próza Vladimira Sorokina Metěl (Vánice, 2010) je nevelká novela, v níž autor podobně jako ve svých dvou předchozích knihách – novele Deň opričnika (Den opričníka, 2006, česky 2009) a povídkovém souboru Sacharnyj Kreml (Kreml z cukru, 2008) – pečlivě konstruuje až hrozivě pravděpodobnou budoucnost Ruska, která je zároveň přiznaným návratem do jeho vlastní strastiplné minulosti. Zatímco v obou předešlých prózách, propojených tragickým osudem hlavního hrdiny opričníka Andreje Daniloviče Pařeza, se totalitní ruský stát velmi blízké budoucnosti stejně jako jazyk vyprávění navracejí k hrubé, neotesané praxi z dob vlády Ivana Hrozného, ve Vánici se do jeho budoucnosti promítá z hlediska stylistiky velmi kultivované devatenácté století, předznamenané již v názvu, který bezprostředně poukazuje na stejnojmenná díla klasické ruské literatury – na Vánici (Metěl, 1830) z Bělkinových povídek Alexandra Sergejeviče Puškina, na Vánici (Metěl, 1856) Lva Nikolajeviče Tolstého. Především pro tento odkaz k literární a nikoli historické tradici se Sorokinova poslední próza vzdaluje oběma satirickým textům hyperbolizujícím k nežití současnou ruskou realitu.

Sorokin ve Vánici, mistrně stylizované do podoby realistických textů, vypráví doslova klasický příběh o svízelné cestě sněhovou bouří, kterou se prodírá hlavní hrdina. Tím je venkovský lékař Platon Iljič Garin, jehož příjmení může být letmým odkazem k ústřední postavě utopického románu Alexeje Nikolajeviče Tolstého Giberboloid inženěra Garina (Paprsky inženýra Garina, 1927), Petru Petroviči Garinovi. Tolstého Garin si podmaňuje svět novou ničivou zbraní, Garin Sorokinův se jej naopak pokouší zachránit před neznámou a neméně ničivou epidemií. Nehledě na blížící se vánici se snaží stůj co stůj vyplnit své poslání státního významu, dopravit vakcínu k nemocným pacientům. Pod hrozbou obvinění ze sabotáže si v pošmourném únorovém odpoledni, které věští zuřivou vánici, na přednostovi stanice vymůže povoz tažený koňmi. Na klasičnosti příběhu nic neubírá, že nemocní jsou stiženi záhadnou exotickou chorobou, kterou šíří gigantičtí bolivijští červi, ani to, že povoz zvaný samohyb táhne padesát miniaturních koníků. V mladém lékaři čtenář hádá linii další Vánice ruské literatury – Vánici (Vjuga, 1925) Michaila Bulgakova ze Zápisků mladého lékaře (všechny tři Vánice vyšly v českém překladu v knize Vánice a jiné povídky, 1955). Sorokin svůj text usilovně vplétá do celé sítě intertextuálních vztahů, které zaručují kontinuitu minulosti, současnosti a budoucnosti Ruska, jehož fiktivní, literární obraz se zdá být mnohdy reálnější než sama skutečnost.

S povozem a koníky se Garinovi dostává také vozky a osobitého průvodce, kterým je prostý venkovan Kucka – Garinova spása (s. 31), ale také ten, kdo mu neustále brání v dosažení cíle (s. 221). A Sorokin tak na cestě zasněženou plání, kterou rozviřuje sílící vítr, na sedmnácti dlouhých verstách, které dvojici poutníků dělí od stále se vzdalující, epidemií stižené vsi, rozehrává odvěký konflikt mezi ruskou inteligencí a prostým lidem, konflikt, který má předem jasného vítěze. „Jsem až příliš očarován naší inteligencí. Kdybych byl rozčarován, doktor Garin by nejspíše zmrzl spolu s Kuckou. Ale takhle přežívá, i když s úplně omrzlýma nohama. Ale pro skutečného ruského intelektuála je to bezesporu šťastný konec,“ říká o závěru své novely Sorokin. Tento „šťastný“ konec jen stěží dokáže vyvolat úsměv na tváři a přinést úlevu, neboť únava po dlouhé cestě nepřátelským, bílým prostorem, kterému se marně snažili s vypětím všech sil vzdorovat dva nucení společníci, je příliš velká. A je to právě tento prostor nedozírné šíře, který je hlavním aktérem románu, nenávistným vůči všemu živoucímu. Zdolat jej se ukazuje zhola nemožné. Vladimir Sorokin k tomu v rozhovoru pro časopis The New Time doplňuje: „Ruský život představuje bolestivě hrdinské překonávání prostoru. A stát v tomhle procesu není spojencem, ale protivníkem. Náš stát je právě takovou věčnou sněhovou bouří, s níž se musí obyvatelstvo prát. Státní vánice v Rusku pohltila a rozmetala milióny obyvatel. Proto je u nás tak citelný rozdíl mezi interiérem a exteriérem, mezi domácím pohodlím a špinavou, agresivní, nekultivovanou ulicí. Když člověk otevře dveře, ocitne se ve vnější sociální vánici. Musí s ní bojovat a snažit se, aby v jeho příbytku nebyly škvíry.“ Svou bitvu s ruským prostorem samozřejmě nevyhrál ani přeživší doktor Garin, který ke svému cíli nedorazil, a namísto toho se střetl s prostorem zcela jiného druhu, který, jak hrdina předpokládá, bude daleko krutější než vše, co kdy zažil (s. 301). Jedná se o prostor ovládaný Číňany, kteří neodmyslitelně patří do Sorokinových futurologických vizí, stejně jako s naturalistickou přesností popsané sexuální scény a narkotické vize. Přesto nelze Sorokina obvinit z pouhého stylisticky vybroušeného naplňování dávno známé šablony, která prosvítá zpoza většiny jeho próz. Vánice je až nezvykle sentimentálním textem, naplněným soucitem a pocitem spoluúčasti v této náročné cestě zasněženou plání, která svůj nejvěrnější odraz nalezla v klasické ruské literatuře.