Pokaždé, když myslím na ten film, vybavím si, jak Němec vypadal.

Vysoký, kaštanové vlasy, našedivělý šátek kolem krku a obličej spíš hranatý, s tvrdými rysy. Pil koňak, kouřil přitom černou cigaretu, kterou si sám ubalil, a nestydatě se smál s pusou dokořán. Podle něj ty cigarety a špička, kterou do každé z nich zasouval, koupil ve Fezu, v obchodě ve výprodeji, a přišlo ho to na míň, než kolik stojí kdekoliv krabička sirek. Když ji vytahoval z kapsičky u bundy, pokřikoval: moje marocká špička…

Občas taky říkal: tahle země je mnohem prohnilejší než Maroko, a pak se tvářil, jako by se pokoušel něco vyslídit.

Pokud vím, předtím, než odjel do republiky zfilmovat svou „encyklopedii trpaslíků“, natočil malý film o havranech, stromech o člověku, který našel v letu těchto ptačisek smysl života. Tráví celé dny jejich studiem, až zakopne, spadne a umře. Nakonec se ta ptačiska kolem něj slétnou, klovou do něj, kálejí na něj, vyzobávají mu oči, atd.

Když jsem se díval na fotografie z toho filmu, udělali na mě ohromný dojem havrani kuchající hercův obličej a záběry pole se suchými stromy v pozadí, červená hlína. Taky fotky hor; člověka močícího směrem k horám.

Ale kromě těchto obrázků jsem z toho filmu nic jiného neviděl. Němec mi ho opakované odmítl pustit a jednou dokonce v kavárně uhodil svou ženu za to, že mi z něj vyprávěla úryvky. Řekl jí: „Jestli se chceš hihňat, běž si za svojí matkou…“ a vyhnal ji odtamtud pod pohrůžkou, že jí nakope.

Nelze popřít, že Němec byl občas osoba nepříjemná, občas sladká. Na státním trhu v Pekingu mezi obchodníky, kteří se přetlačují ze strany-na druhou, krákoral: „Všimni si těch čínských tváří, jsou to nejvíc fotogeničtí lidi, co znám. Jsou jako psi. Dá se postavit celý film jen na tom, že ukážeš jejich těla, jejich způsob mluvy, jejich zuby… Jestli budu mít jednou příležitost, chtěl bych se vrátit a natočit je. Ten dokument by se jmenoval Příběh mého života v Číně.“

Právě na tom samém trhu jsme si koupili žlutou mariantoinettu. Měřila asi tak osmnáct centimetrů a provaz se jí dával zleva, na záda. Představovala ženu středního věku skrčenou před gilotinou, zatímco muž zezadu zatáhl za provaz a usekl jí hlavu. Hlava – s velmi pěkně vykreslenými rysy, červenými tvářemi – se oddělila a z ampule, kterou měl robotek zabudovanou pod krkem, se řinula krev.

Snad ani nemusím říkat, že jsme tu ampuli naplňovali třikrát, čtyřikrát, abychom viděli, jak se hlava odtrhuje a krev – rtuť nebo jiná tekutina – pomalu tryská.

Poté, co jsme byli několik dní úplně zblblí z figurky s gilotinou, napadlo Němce, že by právě tohle mohl být pravý konec pro jeho film: ředitel nápravného zařízení zavřený u sebe v kanceláři, žáci-trpaslíci obcházejí místnost kolem dokola, ředitelova ruka se přibližuje ke žluté mariantoinettě a spouští ji.

Závěr by vypadal přesně takhle: detailní záběr kata, jak cuká provazem, zatímco pramínek mariantoinettiny krve stéká k ředitelovým brýlím, kde vytváří loužičku.

Když tím Němec vyřešil konec filmu, zmocnila se euforie, křičel: tohle je nejlepší konec, co mě kdy napadl, a bušil se pravou pěstí do dolní části čelisti.

V té době ještě nebyla vybraná místa ani herci. To s robotkem se stalo hned na začátku našeho pobytu v republice a každé z míst, která jsme našli, ho buď nechalo chladným, nebo je z nějakého důvodu zavrhnul.

Teprve po měsíci hledání vhodného místa jsme narazili na ten starý dům v Šu-ťingu. Dvoupatrový dům s terasou nahoře, dřevěnou podlahou a ohromným dvorem, kde se pak odehrávala většina akcí.

Vysvětlili nám, že dům patřil bývalým vládcům tohoto kraje a potom státní psychiatrické klinice v Šu-ťingu. Klinika zmizela, když postavili novou – větší, se zvláštními pokoji –, a tahle zůstala bez užitku stát uprostřed pole.

Za domem byly prázdné ohrady, středně velké volné prostranství na krocení koní a bouda na řetěz na uklidňování bláznů…

Podle Němce to bylo dokonalé, jelikož trpaslíci měli ve své snaze všechno zničit zabíjet zvířata na stejném místě, kde je předtím trýznil personál nápravného zařízení.

Jedinou nevýhodou toho domu byl právě Šu-ťing. Kraj, kde hodně prší; někdy i několik dní po sobě.

To se zvířaty bylo taky těžké. Hlavně když se venkované dozvěděli, že ve filmu má být jedna kráva ubitá k smrti holí. (Číňané zvířata zvláštním způsobem uctívají, hlavně krávy.) Nechtěli ji prodat. Stavěli se na odpor. Museli jsme ji potají přivést z jiné vesnice. Bylo to nemocná kráva, které podle všeho zbývalo jen několik hodin života, a nebyla registrovaná v žádném skopovo-hovězím soupisu.

Při převozu bylo nezbytné podplatit družstevního řidiče, idiota, který by se na nic moc neptal a dovezl ji do domu, kde se měl film točit. Tam ji Němec na dva dny schoval přesně mezi místo, kde se vzbouří trpaslíci, a dřevěný plot, který vymezuje hranice nápravného zařízení.

Mimochodem, po nějakém čase jsme tam vrátili s jedním z nejzajímavějších lidí, jaké jsem kdy potkal: s knížetem Saurauem. Kníže už několik let patřil mezi Němcovy přátele a je to jedna z nejpodivnějších osob, které po republice chodily.

Na procházkách držel v jedné ruce hůl zakončenou orlí hlavou a ve druhé kávově hnědého foxteriéra. Když jsem se ho na tu hůl zeptal, odvětil: „Je to dárek od mého nejlepšího rakouského životopisce,“ a začal mluvit o rozdílu mezi rakouským životopiscem a „blbcem nějaké jiné národnosti“. Řekl: „Jedině Rakušani chápou, co to je říše…“ a olizoval si rty, jako by opakováním toho gesta mohl ze svých slov udělat jehly a píchat s nimi.

Když uviděl dům, kde Němec natočil svou „metaforu o trpaslících“, znechuceně se ušklíbl, vzal do náruče Kakánii – kávově hnědého foxteriéra – a prohlásil, že jenom zdeptaná rasa může v tom domě najít krásu. „Je to nevkusné místo,“ zakrákal, „a připadá mi dekadentní jezdit do republiky a dělat tady filmeček, který se dá natočit kdekoliv jinde.“

Potom: Opravdová rasa nepotřebuje zvláštní místa; potom (tajemně se naklání k Němcově hlavě): Jestli chceš udělat něco velkého, snaž se pozorovat víc než jen svůj vlastní fašismus… a hladil Kakánii uši, zatímco Němec odtahoval tvář, usrkával víno…