Maurice Chappaz (1916–2009) vstoupil do literatury na konci roku 1939 textem Un homme qui vivait couché sur un banc (Muž, který žil vleže na lavici), který byl publikován pod pseudonymem v časopise Suisse romande. První knižní sbírku vydanou pod vlastním jménem představuje Verdures de la Nuit (Zeleň noci, Mermod, Lausanne) z roku 1945.

Dílo Maurice Chappaze bylo velkou měrou ovlivněno nejen jeho zkušenostmi z 2. světové války či účastí na stavbě přehrady Grande Dixence, ale také prací na horských vinohradech, cestami do zahraničí (např. Laponsko, Tibet, Rusko) nebo horskými túrami a cestami po rodném Švýcarsku. Mezi témata, která se v jeho tvorbě opakovaně objevují, patří především katolická víra pevně zakořeněná v horském prostředí, v němž autor vyrůstal, tradiční život horských rolníků a zároveň napětí mezi zemědělskou minulostí a moderní průmyslovou dobou. Autor byl svědkem naprosté proměny svého rodného kantonu pod tlakem turismu a průmyslu. Zánik tradičního života horských rolníků, jejich pevného vztahu k místu, kde se narodili a žili, jejich charakteristického lidství – to vše se odráží v Chappazově díle Testament du Haut-Rhône (Testament z Haut-Rhone, Rencontre, Lausanne 1953), za něž získal roku 1953 Rambertovu cenu.

 V 60. letech vyšly jeho nejvýznamnější sbírky polemických a prorockých básní: Le Valais au gosier de grive (Valais hrdlem drozda, Payot, Lausanne 1960), Chant de la Grande Dixence (Zpěv z přehrady Grande Dixence, Payot, Lausanne 1965), Portrait des Valaisans, en Légende et en Vérité (Obraz Valaisanů, legenda a skutečnost, Cahiers de la Renaissance vaudoise CRV, Lausanne 1965), Office des morts (Obřad za zemřelé, CRV, Lausanne 1966), Tendres campagnes (Něžné krajiny, CRV, Lausanne 1966) a Le Match Valais-Judée (Zápas Valais–Judsko, CRV, Lausanne 1968). V roce 1976 se báseň odsuzující obchodníky s nemovitostmi, Les maquereaux des Cimes blanches (Galland, Vevey 1976), stala terčem veřejných i osobních útoků na autora ze strany obecních úředníků.

O tři roky později, roku 1979, zemřela jeho manželka, spisovatelka Corinna Bille, které Maurice Chappaz v roce 1986 věnoval dvě díla – Le Livre de C. (Kniha C., Empreintes, Lausanne 1986) a Octobre 79 (Říjen 79, Empreintes, Lausanne 1986). Zároveň vydal řadu jejích do té doby nepublikovaných textů ve sbírkách Le Partage de Minuit (Půlnoční sdílení, Solaire, Fédérop, Lyon 1984) a L’aventure de Chandolin (Dobrodružství z Chandolin, 24 Heures, Lausanne 1983).

Od konce 80. let nesla Chappazova tvorba stále výraznější autobiografické rysy. Roku 1989 popsal svůj životní příběh od narození až do roku 1961 v knize s názvem Le Garçon qui croyait au paradis (Chlapec, který věřil v ráj, 24 Heures, Lausanne 1989). V díle La Veillée des Vikings (Noční bdění Vikingů, 24 Heures, Lausanne 1990) vypráví o velkých osobnostech z historie vlastní rodiny, zejména o strýci Maurici Troilletovi, z jehož dopisů publikoval roku 1991 úryvky v knize Gagne-pain du Songe (Živit se snem, Empreintes, Lausanne 1991).

Vyšly i další sbírky jeho korespondence s básníkem Gustavem Roudem v knize Correspondance 1939–1976 (1993), s Marcelem Raymondem v L'oeil d'ombre (Oko stínu, Slatkine, 1997) a pod názvem La Tentation de l'Orient (Pokušení Orientu, CRV, 1970) s Michelem Lovayem.

Vzpomínky, stáří a jistota blížící se smrti stála u zrodu jednoho z posledních Chappazových děl, jež byla zároveň první knihou Maurice Chappaze, která vyšla v prestižním pařížském nakladatelství Gallimard – Evangile selon Judas (Evangelium podle Jidáše, 2001). Touto knihou se také Maurici Chappazovi dostalo sice pozdního, ale náležitého ocenění francouzské kritiky.

Poslední Chappazova kniha vyšla roku 2008 pod názvem La pipe qui prie et fume (Dýmka, jež se modlí a kouří, Editions Conférence, 2008) – jedná se o výběr z jeho deníků z let 2003–2004.

Maurice Chappaz je držitelem řady ocenění, například roku 1985 získal cenu Valais za celoživotní dílo, roku 1997 prestižní Grand Prix Schiller a francouzskou Prix Goncourt za poezii, roku 2001 se stal Komandérem umění a literatury.