Hosté epizody nazvané Nikde nejsem doma!, která se zaměřila na zobrazení problematiky migrace v literatuře, se shodují na tom, že migrace je jedním z nejdůležitějších témat 20. i 21. století a že by se jí literární produkce měla věnovat.

„Myslím, že literatura sama o sobě nemá věci měnit. Určitě by ale měla otevírat diskusi a upozorňovat na problémy. Její výhodou je, že se nemusí spoléhat jen na fakta. Literatura si může příběhy přibarvit nebo je nabídnout z jiných, konkrétnějších úhlů, zasáhnout nás ostřeji, dostat se nám pod kůži a přiblížit nám pohled i z druhé strany,“ myslí si studentka Barbora Vacková, jedna z hostek iLiPodcastu.

Různorodé pohledy na migraci nabízí i česká literatura s tématem německé poválečné emigrace, jejíž boom nastal po roce 2000 a trvá skoro dodnes. Mezi nejznámější romány, které tematizují tuto poválečnou tragédii, patří Peníze od Hitlera Radky Denemarkové nebo Vyhnání Gerty Schnirch Kateřiny Tučkové. Odsunu sudetských Němců se ale věnuje i Jakuba Katalpa v knize Němci (2012), Evita Naušová v Jizvách (2007), Jaroslav Rudiš v knize Grandhotel (2006) nebo Martin Fibiger v novelách Aussiger (2004) a Anděl odešel (2008).

Podle Karla Střelce, dalšího hosta iLiPodcastu, se téma odsunu sudetské menšiny po druhé světové válce v naší literatuře začalo více prosazovat až v období po roce 2000 z několika důvodů. Zaprvé se dá trend zařadit do obecně evropského proudu, který se snaží mimo jiné literárním zpracováním zpětně reflektovat historické události a paměť. Druhým faktorem je generační blízkost autorek a autorů. Jde přibližně o generaci 70. let, která sice ještě poznala komunistickou totalitu, dospělé mládí už ale strávila v demokracii. Zatřetí musíme zohlednit ještě jeden praktický důvod, a to institucionální podporu, kterou Německo ve zmíněné době začalo poskytovat na literární produkci s tématem česko-německého soužití.

Po poválečném odsunu Němců zasáhly Česko další migrační přesuny až v letech 2015 a 2016, kdy probíhala tzv. uprchlická krize. Ve skutečnosti však šlo pouze o vyvrcholení už trvajících migračních vln, složených převážně z žadatelů o azyl ze severoafrických zemí a zemí Blízkého východu. V obou letech 2015 a 2016 byl počet žadatelů o azyl v EU cca 1 300 000 a šlo tedy o dvojnásobný nárůst oproti letům předchozím.

Tehdejší názorové rozdělení české společnosti ve vztahu k migrantům dobře ilustrují dva protikladně vyznívající romány: Únava materiálu Marka Šindelky (2016) a Za Alpami Davida Zábranského (2017). Zatímco Zábranského román kritizuje německou „Willkommenskultur“, Šindelka se pokouší na situaci dívat očima lidí přicházejících do Evropy, za což si jeho román, stejně jako dílo Zábranského, od mnohých vysloužil nálepku kontroverzní.

Marek Šindelka se zobrazením cesty migranta do Evropy snaží nastavit zrcadlo Evropanům a jejich přístupu k nově příchozím. Anna-Ester Šotolová k tomu poznamenává: „On se vlastně snažil přiblížit příchod migrantů z druhé strany. Bratři, kteří jsou hlavními postavami, nezažívají žádné nadšení z cesty, nemají pocit, že by do Evropy šli dobývat svět nebo nám ubližovat. Pro mě šlo o zajímavý kontrast, jak postavy Evropu vnímají, protože my jako její občané máme pocit, že je to bezpečné místo a nic nám tu nehrozí. Pro ně je to místo plné strachu, plné nebezpečí. A když se nad tím čtenář zamyslí, je to hlavně strach z nás, z lidí a z toho, co je tady čeká. Takže pro spoustu čtenářů i pro mě to bylo takové otočení ke mně nebo k nám. Nutilo mě to zamyslet se nad tím, co tady takovým lidem nabízíme.“

Podívali jsme se však opravdu do zrcadla, před které nás krizová situace postavila? Výsledkem českého přístupu bylo v roce 2015 nakonec přijetí pouze pěti procent lidí z těch, kteří u nás o azyl žádali. Data Centra pro výzkum veřejného mínění (2016, 2019) ukazují, že v obou letech dvě třetiny respondentů uvedly, že by Česká republika neměla přijímat žádné uprchlíky ze zemí postižených válkou, zbylá třetina byla pro jejich přijetí do doby, než se budou moci vrátit do země svého původu. Drtivá většina respondentů přitom odmítla jakékoli přijímání uprchlíků ze zemí Blízkého východu a severní Afriky.

Právě literatura dává možnost překračovat hranice a pomáhá nám porozumět životním situacím, které nikdy nezažijeme. Přesně o to jsme se pokusili v této epizodě iLiPodcastu.