Očistec je druhá kantika Dantovy Komedie. Dante jej popisuje jako součást onoho světa, která se zrodila, když Bůh vyhostil z ráje buřiče Lucifera. Země ze strachu před ním ustoupila a vytvořila velkou prohlubeň, sídlo pekla. Na jižní polokouli následkem toho vyvstala uprostřed oceánu vysoká hora, kam Bůh umístil očistec.

Přestože Dante z očistce učinil nedílnou součást onoho světa, ve středověkém křesťanském pojetí to byla myšlenka velmi mladá. Do roku 1274, kdy byl očistec na lyonském koncilu uznán za článek víry, totiž neexistovalo žádné přechodné místo mezi peklem a rájem. Očistec představuje místo, kde prostřednictvím očištění mohou dojít spásy duše těch, kteří spáchali pouze lehké hříchy, a těch, kteří projevili patřičnou lítost. A zde se nám rýsuje spojitost s dalšími dvěma říšemi onoho světa. Nelze totiž na očistec pohlížet bez přímého vztahu k peklu a ráji. Jelikož jsou duše tohoto místa určené ke spáse, mohli bychom očistec chápat jako předstupeň ráje. Pobyt duší je zde časově omezený, a proto je očistec prostoupen nadějí. V mnohém se podobá světu pozemskému. Pobyt duší zde musí jednou skončit, podobně jako lidský život. Navíc po Posledním soudu, kdy přestane existovat svět, zmizí i celý očistec, protože ztratí svůj účel. Dantovi musíme složit dvojitou poklonu: nejen proto, že dokázal tak aktuálně zpracovat nově zavedený článek onoho světa, ale i proto, že se toho zhostil s takovým důvtipem a originalitou.

Struktura očistce je jednoduchá, nevládne tu tak přísná hierarchie, jakou jsme mohli pozorovat v pekle. Vysoká hora, jejíž písčité svahy obepíná moře, je rozdělena do tří hlavních částí: předočistec, vlastního očistce a pozemský ráj (Eden). Předočistec se nalézá pod skutečnou bránou do očistce a sídlí tu ti, kteří čekají, až budou vpuštěni dovnitř. Sice se za života káli a litovali svých hříchů, ale až ke konci svého života. Za trest teď musí čekat, stejně jako čekal Bůh na jejich obrácení. Do vlastního očistce se vstupuje branou, kterou střeží nebeský anděl. Je rozdělen do sedmi kruhů, které se směrem vzhůru zužují. Do nich jsou umístěny duše podle hříšných myšlenek, od kterých se musí očistit. Směrem nahoru se závažnost hříšných sklonů zmenšuje. Stejně jako v pekle, i v očistci Dante prezentuje hřích jako odklon od lásky, kterou byl člověk obdařen při stvoření. Používá učení o sedmi hlavních hříších, jimiž jsou pýcha, závist, hněv, lenost, lakota, obžerství a smilstvo. Pýcha je nejzávažnější ze všech hříchů, protože plodí hříchy další. A proto se od ní duše očišťují v kruhu prvním. Naopak od smilných myšlenek se osvobozují až v kruhu sedmém, protože tento hřích představuje pouze přehnanou formu lásky. Na samém vrcholu vysoké hory se rozkládá Eden, pozemský ráj, poslední část očistce, kterým duše procházejí před vstupem do ráje. Je to místo nepopsatelné krásy a půvabu, které Bůh původně určil pro člověka. Jelikož však první lidé, Adam a Eva, neuposlechli nařízení, které jim Hospodin dal, byli odsud vyhnáni. Zde je lidská duše dokonale očištěna a odpoutána od hříchu. Na tomto místě dojde k setkání Danta s Beatricí a končí Vergiliova úloha průvodce.

Je nezbytné zdůraznit, že na duše v očistci není uvalen žádný Boží trest, jak je tomu v pekle. Přestože jsou duše umístěny do kruhů, které jsou spjaty s některým ze sedmi hlavních hříchů, nejde ani tolik o jednotlivé hříchy, jako spíše o hříšné sklony, které zahrnují veškeré špatné myšlenky. Hříchy, kterých se lidé za života dopustili, jim Bůh již odpustil, jinak by zde nemohli být. Duše však musí zpřetrhat veškeré vazby, které je ke hříchu poutají. Špatné sklony musí nahradit těmi správnými.

Očištění mohou duše dojít třemi způsoby. Jednak prostřednictvím trestu, který jim je přidělen ve vztahu ke spáchanému provinění. Na rozdíl od pekla zde ale trest působí blahodárně. Přispívá k osvobození a přibližuje ke spáse. Proto duše takový trest přijímají z vlastní vůle a s radostí. Další cestu, jak dojít očištění, skýtá modlitba. Všechny duše se modlí a vyprošují si milost Boží. Navíc neprosí jen za sebe, ale i za všechny živé, aby byli posilněni v boji s hříchem. Třetí způsob, jak se duše mohou osvobodit od hříchu, je prostřednictvím příkladu. V každém kruhu vidí dva druhy jednání: jednak ctnostné jako protipól svého provinění, a pak Boží trest za jednání neřestné. Snaží se tak nahradit špatné počínání tím správným.

V pekle duše trpí v jednom jediném kruhu, ze kterého není úniku. V očistci však prochází každá duše všemi kruhy postupně nahoru, a tím se zbavuje tíhy všech hříšných sklonů. Druhá kantika se na rozdíl od první, ve které převládá míšení stylů a expresivní jazyk, vyznačuje určitým uvolněním a vyvážením, a to jak stylu, tak jazyka. Nelze však hovořit o monotónnosti, i zde náš básník odvážně experimentuje. Upouští však od rozmanitosti první kantiky. Tato vyváženost je spjata s celkovým pojetím očistce jako místa uprostřed, které má charakteristiky běžné pozemské krajiny.

Poutník Dante zde již nepředstavuje pouze jakéhosi pozorovatele, jak tomu bylo v pekle. Přistupuje ke kajícím duším jako k sobě rovným a chová k nim sympatie. Vždyť také on sám se zde osvobozuje od všeho špatného, aby mohl předstoupit před tvář Boží. Snad proto v této kantice najdeme nejvíce Dantových přátel. Z tohoto důvodu literární kritici někdy označují Očistec jako „kantiku přátelství“.

Když Dante s Vergiliem vystoupí z útrob Země, poslední hvězdy na nebi právě odolávají rannímu svítání. Před nimi se do výšky tyčí vysoká hora. Najednou se objeví stařec vznešeného vzhledu, který se jim představí jako Cato (římský senátor a vojevůdce, který po vítězství Julia Caesara spáchal sebevraždu, aby mu nepadl do rukou), strážce očistce. Rozmlouvají spolu a Vergilius Catonovu radu omyje rosou Dantův špinavý obličej od pekelného kouře. Po chvíli spatří nad mořem světlo, které se rychle blíží ke břehu. Je to anděl, který přiváží na malé loďce duše zemřelých určené ke spáse.

Než dojdou k bráně do očistce, potkávají duše těch, kteří čekají, až budou vpuštěni dovnitř. Mezi nimi jsou například i exkomunikovaní, tedy ti, které papež vyloučil ze společenství církve. Dante je však umístil do předočistce, protože věděl, že papežové často využívali svých pravomocí k dosažení politických cílů, a proto nebral jejich rozhodnutí příliš vážně.

Některé duše poznají, že Dante není mrtvý a jsou na něj zvědavé. Upoutají jeho pozornost, načež ho Vergilius ostře pokárá a připomene mu cíl jejich cesty: „Ty za mnou pojď a lidi nech, ať křičí! / Stůj pevně jako věž, jež nenaklání / svůj vrch, ať vichry sebevíce fičí.“ (V, 13-15). Pokračují tedy v cestě, ale brzy se začne stmívat. Rozhodnou se přenocovat na krásné louce vládců, kde čekají na vpuštění do očistce králové a vladaři, kteří nedokázali využít své moci ke konání dobra. Ráno se Dante probudí před bránou očistce, kam ho přenesla svatá Lucie, symbol osvětlující milosti. Zářící anděl s mečem, hlídající bránu, Dantovi při vstupu vyryje mečem na čelo sedmkrát písmeno P (peccato = hřích), která představují sedm hlavních hříchů.

Poté Dante s Vergiliem postupně procházejí všech sedm kruhů, kde se duše očišťují od svých hříchů. V prvním jsou pyšní, kteří na zádech nesou obrovské balvany. Za života nosili hlavy příliš vysoko, proto je teď mají pod tíhou téměř u země. Navíc před sebou vidí výjevy představující pokoru, které mají následovat.

Před vstupem do dalšího kruhu se před Dantem objeví anděl a mávnutím křídla mu z čela smaže jedno P. Znamená to, že se básník očistil od hříchu pýchy. Dante tomu však nejprve nerozumí, proto mu Vergilius praví: „Až značky P už z tvého čela, / jež zbyly ti tam téměř vymazány, / do jedné zmizí, zahlazeny zcela, / tvé nohy vůlí budou překonány, / že nepocítí námahy, byť bosy, / však slastí bude jim být vzhůru hnány.“ (XII, 121-126). Společně pak procházejí následujícími šesti kruhy, až mu z čela zmizí i poslední P.

V jednu chvíli celou horou začne zmítat silné zemětřesení, po kterém následuje společný zpěv „Gloria in excelsis Deo“ (Sláva na výsostech Bohu). Vyděšený Dante se dozví, že otřesy neměly fyzikální podstatu, nýbrž nadpřirozenou. Dochází k nim pokaždé, když nějaká duše dojde úplného očištění a může tak vstoupit do ráje. Je to tedy důvod k radosti pro všechny v očistci.

Aby se Dante dostal do pozemského ráje, musí přelézt vysokou ohnivou zeď. Protože má strach, Vergilius ho povzbuzuje: „Nuž pohleď, synu, od Beatrice tato zeď nás dělí.“ (XXVII, 35-36). Dante tedy sebere odvahu a překoná i tuto překážku. Na vrcholu hory mu Vergilius sdělí, že je dokončeno jeho duchovní očištění, a tedy i Vergiliovo poslání průvodce. Dantovi se zjevuje krásná a šťastná Matylda, která mu popisuje Eden. Zosobňuje člověka před tím, než propadl hříchu. Ukazuje mu i dvě říčky, Lété a Eunoé. Kdo se napije z první, navždy zapomene na hřích, druhá říčka naopak vyvolá vzpomínky na dobré skutky vykonané za života. Poté z lesa vyjde velkolepý zástup a Dante konečně spatří Beatrici. Pod množstvím květů, jež na ni hází andělé, mu téměř mizí před očima. Nejdříve ji nepoznává a chce se obrátit na Vergilia, ten však v ten moment zmizí.

Po chvíli Dante konečně Beatrici šťasten rozpozná. Ta ho ale začne kárat za sejití z cesty, ke kterému došlo po její smrti. Básník lítostí ztrácí vědomí. Probudí se až v náručí Matyldy v řece Lété a zakouší jakýsi druhý křest, doprovázený i napitím z druhé říčky. Teprve pak je připraven vstoupit do ráje s Beatricí po boku, která ho od této chvíle bude provázet.

Bibliografie:
P. Cataldi – R. Luperini: Dante e la società comunale. Storia e politica, in: Dante Alighieri, La Divina Commedia, Le Monnier, Firenze 1989, s. 171-319.
F. De Sanctis, Commedia, in: Dějiny italské literatury, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1959, s. 94-161.
G. Ferroni, Profilo storico della letteratura italiana, Einaudi scuola, Milano 1992, s. 108-125.
E. Malato, Dalle origini a Dante, in: Storia della letteratura italiana, Il Sole 24 ORE, Milano 2005, Vol. I. Parte II., str. 924-1046.
V. Mikeš, Život, dílo, doba, in: D. Alighieri, Peklo, Mladá fronta, Praha 1978, s. 184-188.
V. Mikeš, Tu vykročil a já se vydal za ním, in: D. Alighieri, Peklo, Mladá fronta, Praha 1978, s. 171-183.
I. Montanelli, Dante a jeho doba, Odeon, Praha 1981.
J. Pokorný, Dante, Orbis, Praha 1966.
G. Reggio, Le più belle pagine della Divina Commedia con letture critiche, Le Monnier, Firenze 1972.

Ukázky pocházejí z překladu:
Božská komedie, přel. O. F. Babler, Odeon, Praha 1988.