Juan Gelman (nar. 3. 5. 1930 v Buenos Aires) vstoupil do literatury v 50. letech jako jeden ze zakladatelů básnické skupiny El pan duro (Tvrdý chléb, 1955), hlásající angažovanou nekonformní poezii. Sbírkou Gotán (1963, argotická přesmyčka slova Tango) se vřadil do proudu tzv. nové latinskoamerické poezie, blízké všednímu jazyku a každodennímu životu, která nechce měnit jen svět, ale i slova a řeč.

Po hravých Básních Sydneyho Westa (1969) a několika dalších sbírkách se Gelman na čas odmlčel a angažoval se v revolučním hnutí – vystoupil z komunistické strany, stal se členem guevarovsko-peronistické partyzánské skupiny FAR (Ozbrojené revoluční síly), později přičleněné k Montoneros, a bojoval proti diktatuře tzv. Argentinské revoluce (1966–1972), za což se ocitl na seznamu pravicových parapolicejních jednotek Triple A. Roku 1976 se v Argentině pučem dostala k moci vojenská junta a následovalo černé desetiletí státního terorismu. Gelman byl naštěstí ve chvíli puče v cizině, ale unesli mu dceru, syna a těhotnou snachu. Dceru pustili, syn i snacha se zařadili na dlouhý seznam nezvěstných. Sám Gelman byl kvůli názorovým neshodám odsouzen k smrti vlastní organizací Montoneros.

Ani po pádu vojenské diktatury (1983) se nesměl vrátit do Argentiny, kvůli členství v Montoneros na něj byl vydán zatykač, až roku 1989 byl paradoxně omilostněn zároveň s těmi, kdo patřili do opačného tábora mučitelů. V exilu Gelman napsal své nejemotivnější básně, plné bolesti, stesku a zoufalství (např. Otevřený dopis, věnovaný nezvěstnému synovi). Roku 1990 byly identifikovány ostatky Gelmanova syna zalité do betonu a utopené v řece; o snaše, unesené v sedmém měsíci těhotenství, Gelman po dlouhém pátrání zjistil, že byla převezena do Uruguyae, kde ji nechali porodit a poté ji také zavraždili.

Teprve roku 1998 objevil Gelman místo, kde žilo jeho vnouče, o němž dosud nevěděl nic, ani pohlaví. Vnučce Andreítě-Macareně a svému setkání s ní pak básník věnoval básně sbírky Valer la pena (Stát za to, 2001). Kromě poezie přispívá Gelman do novin a časopisů (hlavně Página/12 v Buenos Aires), se svou družkou Marou La Madrid vydal knihu autentických svědectví dětí nezvěstných Ni el flaco perdón de Dios/Hijos de desaparecidos (1997, Ani hubené boží odpuštění/Děti nezvěstných).

Pozn. redakce: Juan Gelman zemřel 14. 1. 2014.