První český překlad Aristotelovy Athénské ústavy a komentář k ní vydal již v roce 1900, tj. deset let po objevu londýnského papyru s téměř celým textem tohoto zásadního pramene k athénským dějinám, český klasický filolog Josef Pražák (Aristotelova Ústava athenská, Praha 1900). Jeho dílo završilo podnětnou diskusi o spisu probíhající i mezi českými badateli, k nimž náleželi také Josef Král, Justin Václav Prášek a František Groh.

Nový překlad a komentář reflektují výsledky dalšího století bádání, jak dokazuje už obsáhlá předmluva (s. 7–23). Pavel Oliva v ní poukazuje (s. 14–15) na mnoho protichůdných tvrzení v první části textu (ústavní vývoj Athén do doby vzniku spisu), která vyplývají z použití tendenčních děl pocházejících z demokratických i oligarchických kruhů (chronologie Peisistratových pokusů o tyrannidu, atentát na Hipparcha). Zatímco J. Pražák datuje sepsání ústavy do doby mezi 329/328 a podzimem 322 př. Kr. (s. 10) a je naprosto přesvědčen o Aristotelově autorství (s. 10), P. Oliva se přiklání k době mezi 332–322 př. Kr., avšak dodává, že někteří badatelé zužují dataci na období mezi lety 328–325 př. Kr. (s. 17). Původní znění textu bylo ale zřejmě v první polovině dvacátých let na několika místech doplněno, zejména o popis tzv. Drakontovy ústavy ve 4. kapitole a tvrzení v kapitole 25,4, že se na Efialtově zásahu proti areopagu v r. 462/461 př. Kr. podílel Themistoklés (s. 18). Po důkladném rozboru zahraniční literatury (s. 18–21) považuje v současné době za autora Athénské ústavy spíše Aristotela.

Vlastní překlad najdeme na s. 24–79. Obsahuje i kapitoly 64–69 z obtížně čitelného čtvrtého svitku londýnského papyru parafrázované v Pražákově vydání v poznámce č. 2 na s. 110–112. Olivovy odstavce 67,4 a 68,1 jsou vytištěny kurzívou (s. 77–78) a v poznámkovém aparátu je k nim připojena zmínka o značném porušení textu a pouze hypotetické rekonstrukci podle G. Colina a H. Homela s přihlédnutím k současnému nejrenomovanějšímu komentáři k Athénské ústavě od P. J. Rhodese (s. 161). V přílohách (s. 80–82) je zařazen i překlad zlomků ztracené úvodní části ústavy a výtahu z díla Hérákleida Lemba, jenž ve 2. století př. Kr. pořídil z ústav připisovaných Aristotelovi excerpta.

V této části textu se P. Oliva opíral o novější vydání s dalšími emendacemi a jiným rozvržením některých odstavců v jednotlivých kapitolách. Při překladu použil moderní výrazové prostředky českého jazyka a moderní terminologii, četné odborné pojmy známé i laické veřejnosti však často ponechal v jejich řeckém znění (zejména v druhé části ústavy zabývající se popisem athénského státního zřízení v době vzniku spisu). Jeho překlad je mnohem přesnější, srozumitelnější a čtivější než Pražákův, což je dáno nejen rozdílnou dobou vzniku obou hodnocených děl.

Jádrem publikace se stal obsáhlý komentář s informacemi dvojího typu (s. 83–165). Odkazy k první části ústavy mají podobu srovnání příslušných tvrzení s jinými antickými prameny a seznámení čtenáře s jejími problematickými a vědci často rozdílně interpretovanými pasážemi. Druhý typ poznámek přehlednou formou objasňuje činnost některých státních institucí a úředníků, o nichž pojednává druhá část spisu.

Poznámkový aparát je velmi obšírný zejména k problematice athénského ústavního vývoje do doby přijetí ústavy po oligarchickém převratu v roce 404/403 př. Kr. Zatímco J. Pražák přejímá téměř všechna Aristotelova tvrzení naprosto bez jakýchkoliv pochybností, druhý český komentář velmi přehledně uvádí základní hypotézy z nejnovější literatury, upozorňuje na omyly a anachronismy, zmiňuje nutné opravy v zachovaném textu na základě výsledků novodobého bádání a koncentruje se i na vysvětlení pozdějších interpolací.

K četným problémům athénských dějin archaické a klasické doby řešeným na základně rozboru Aristotelovy Athénské ústavy se P. Oliva vyslovil zatím naposledy ve druhém vydání své monografie Zrození evropské civilizace (Praha 2003) a v publikaci Kolébka demokracie (Praha 2000). Jedná se zejména o Drakontovu ústavu, považovanou za pozdější vsuvku, ve které se promítají analogie s oligarchickým ústavním uspořádáním z r. 411 př. Kr., základní Solónovy, Peisistratovy a Kleisthenovy reformy, Themistokleovu, Aristeidovu a Efialtovu činnost a první a druhý oligarchický převrat v Athénách. Údaje nového komentáře však často překračují penzum informací z dřívějších publikací a přinášejí detailnější a pro českého čtenáře často nové poznatky, které vyplývají zejména z upozornění na omyly autora Athénské ústavy a některé interpolace.

Četné anachronismy obsahuje výklad o vzniku nejstarších významných athénských úřadů. Pokusem o racionalistické objasnění vzniku úřadu polemarcha pro změkčilost některých basileů je informace o časově dřívějším ustavení polemarcha před úřadem archonta (3,2 – s. 85). Stratégové v době Drakontově patrně neexistovali a je zcela nepředstavitelné, že by pro stratégy a hipparchy byla požadována vyšší majetková kvalifikace než pro archonty a pokladníky (4,2 – s. 88). Anachronické je rovněž uvedení stratégů a hipparchů, nikoliv archontů a pokladníků, v souvislosti s prytany (4,2 – s. 89).

Za výmysly pozdějších autorů se považuje několik Solónovi přičítaných opatření. Např. Solónovo osvobození zadlužených hektémorů se později vykládalo jako zrušení všech dluhů (6,2 – s. 91). S cílem zdiskreditovat předky významných athénských politiků byl také na sklonku 5. století př. Kr. vymyšlen příběh o obohacení některých Solónových přátel v souvislosti s tímto opatřením (6,2 – s. 92). Rovněž vydání zvláštního zákona o zákazu „neutrality“ občanů v politických rozbrojích v obci je pokládáno za dodatečnou nepravdivou vsuvku (8,5 – s. 96).

Větší pozornosti se v komentáři dostalo také reformě měny, měr a vah. Protože Athéňané neměli v této době mince, Solón nemohl provést zvětšení měny (10,1 – s. 97). Někteří badatelé pokládají za pozdější výmysl i reformu měr a vah. Lze však připustit, že Solón zavedl v souvislosti se stanovením ročního výnosu z úrody změnu ve výši athénského medimnu a zároveň i v hodnotě jednotky hmotnosti. Jelikož drachma se později stala mincovní jednotkou, byla pak Solónovi přisouzena také reforma měny (10,2 – s. 97).

Několika omylů a nepřesností se autor Athénské ústavy dopustil v chronologii Peisistratovy tyrannidy (14,1–19,6) a ve výkladu o zavraždění Hipparcha (17,3 a 18,2). Chronologická tabulka Pražákova vydání přináší na s. 113 dnes již naprosto zastaralé datace. P. Oliva se přiklání k názoru, že Peisistratos se poprvé zmocnil tyrannidy v třicátém čtvrtém roce po vydání Solónových zákonů, tj. roku 561/560 př. Kr. (14,1 – s. 102). Jeho první pokus pravděpodobně ztroskotal již po několika měsících (14,3 – s. 102). Návrat k moci za Megakleovy podpory nejspíše spadal do roku 556/555 př. Kr. (14,4 – s. 103), zanedlouho po něm byl Peisistratos znovu vypuzen (15,1 – s. 103). Od doby, co se stal poprvé tyranem, žil třiatřicet let, tj. do roku 528/527 př. Kr. U moci byl celkem devatenáct let, první vyhnanství trvalo čtyři roky, druhé vyhnanství deset let (17,1 – s. 106). Peisistratovi synové udrželi tyrannidu po smrti svého otce sedmnáct let, tzn. do roku 511/510 př. Kr. (19,6 – s. 111). Za události vedoucí k zabití Hipparcha je činěn zodpovědným právě Hipparchos (17,3 – s. 106 až 108). Do spiknutí proti tyrannidě Peisistratových synů byl zasvěcen jen malý počet athénských občanů, teprve později byla tato akce tradována jako široce založený odboj (18,2 – s. 108).

Pochybnosti P. Olivy vzbudil také Aristotelem a následně novodobými vědci často uváděný počet sedmi set domácích a sedmi set zahraničních úředníků spravujících Athény a členské obce 1. athénského námořního spolku v době po jeho založení, který byl stěží tak velký. Je možné, že druhý údaj „asi sedm set“ je chybný doplněk opisovače textu (24,3 – s. 118). Fiktivní historkou, vloženou do textu dodatečně s cílem očernit Themistoklea, je zřejmě i vyprávění o jeho účasti na Efialtově reformě (25,3 – s. 119). O chronologických nesnázích vyplývajících z této zprávy pojednal velmi podrobně i J. Pražák v článku O spise Aristotelově „ Athénaión politeia“ (in: Zpráva o cís. král. realném a vyšším gymnasii v Praze ve Spálené ulici, Praha 1892, s. 3–26).

Jediným sporným místem, kde se P. Oliva přiklání spíše k správnosti Aristotelova podání, je zmínka vážící se k amnestii po oligarchickém převratu z roku 404/403 př. Kr. Ve shodě s Aristotelem se domnívá, že vyjmutí z této amnestie se netýkalo deseti mužů, kteří se ujali moci po pádu vlády třiceti (39,6 – s. 133).

K druhé části spisu má podrobnější výklad J. Pražák. Rozvláčnými, téměř slovníkovými, hesly podává informace o osobnostech, topografii, činnosti úřadů a úředníků. P. Oliva je stručnější a výstižnější opět s odkazy na prameny a odbornou literaturu. Z jeho poznámek mě nejvíce zaujala dvě místa, jejichž rozbor se zároveň pojí k dataci sepsání Aristotelovy Athénské ústavy. Nejstarší doklad o tetrérách pochází z roku 330/329 př. Kr. a héfaistie přibyly k čtyřletým athénským slavnostem v roce 329/328 př. Kr. Údaje o tetrérách (46,1 – s. 139 až 140) a héfaistiích (54,7 – s. 148) byly doplněny do textu ústavy patrně dodatečně.

Kritické poznámky komentují i zlomky ztracené úvodní části ústavy a výtah z Hérakleida Lemba. Na závěr publikace je zařazen rejstřík vlastních jmen (s. 166–173).