Přesně před sedmdesáti lety vyšla ve Vídni kniha autora Kurbana Saida. Šlo o knihu napsanou dvěma lidmi: Lvem Nussimbaumem (1905–1942), autorem narozeným v Baku, a rakouskou hraběnkou Elfriede von Ehrenfels (1894–1982). Tento pár se potkal v Berlíně, kde Nussimbaum působil jako úspěšný spisovatel dobrodružných a biografických knih, které vydával pod jmény Essad Bej nebo Kurban Said. Sám Nussimbaum pocházel z bohaté židovské rodiny v Baku, která odtamtud musela před bolševickou revolucí utéci přes Turkestán, Persii a Kavkaz do Konstantinopole, Paříže a nakonec do Berlína. Tam si Nussimbaum změnil jméno na Essad Bej Noussimbaoum, konvertoval k islámu a stal se „expertem na problematiku Východu“ a spisovatelem. Později uprchl před Hitlerem do USA, ale záhy se do Evropy vrátil. Po anšlusu se mu podařilo utéci do Itálie, kde však byl pro svůj původ zatčen a v domácím vězení pak zemřel. Rakouská baronka von Ehrenfels se také literárně angažovala (přispívala mimo jiné i do listu Prager Tagblatt) a z jejího zřejmě více než přátelství s Nussimbaumem vzešla jejich společná kniha.

Samotný osud Nussimbauma by stačil na několik dílů rodinné ságy prvních desetiletí 20. stol., takže lze předpokládat, že mnoho z děje románu Alí a Nino není pouhou fikcí, ale autobiografickými vzpomínkami jednoho z autorů.

Kniha je neobyčejně půvabně napsaná, čte se jedním dechem a kvůli nedostatku knih s podobnou tematikou (Kavkaz, bouřlivý začátek 20. století, střety Evropy a Asie, několika rozličných kultur, civilizací, snahy o vznik nových států po pádu ruského impéria, „praktický multikulturalismus“ nevnucovaný nikým a nikomu …) by neměla nechat chladným nikoho, kdo se zajímá o oblast východní hranice Evropy, Kavkaz, před- i postsovětskou historii celého regionu, o níž se jinak můžeme dovídat pouze z kusých nicneříkajících zpráv tiskových agentur.

Na počátku 21. století, kdy se v Evropě potýkáme s problémy menšin a imigrantů mimo jiné i z výše uvedených oblastí, málokoho z nás napadne, že v těchto oblastech existovaly jakési přirozené hranice mezi etniky, která však společně obývala poměrně malou oblast mezi Černým a Kaspickým mořem. Hranice, o nichž se v současné době domníváme, že byly dokonce špatné a zlé, a máme pocit, že je třeba, aby se obyvatelé těchto končin bezvýhradně přizpůsobili naší euroamerické tradici a přijali ji za svou. Ale jak dokládá kniha Alí a Nino, už na počátku 20. století nehleděli příchozí (není vždy jasně řečeno, o koho se jedná, mohou to být Rusové, Turci, Angličané aj.) na svébytnost regionu, tak úzce spjatého s orientem a pouští na straně muslimů a se západní kulturou a zelenými lesy Evropy na straně křesťanů. Dostane se nám několika exkurzů do tehdejšího Karabachu, Dagestánu, Tbilisi a Persie, přestože se děj odehrává v Baku a okolí. Můžeme jako filmoví diváci sledovat zárodky a neúspěch vzniku novodobého Ázerbajdžánu (na osudech hlavních postav), na jehož půdě žili po staletí muslimští sunnité i šíité, pravoslavní křesťané, katolíci, židé i nejrůznější sektáři. Chodili do stejných škol, přátelili se i nenáviděli, brali se mezi sebou i s vědomím své různorodosti, ale s vrozenou láskou k místu, na němž žijí, a s ohledem na stále živou historii této oblasti.

Vyprávění je o lásce muslima Alího ze starobylého rodu s kořeny v Persii a Gruzínky Nino Kiphiani z dávné (jakoby mimochodem je naznačeno, že z rodu jednoho z klasiků gruzínské literatury Ilji Čavčavadzeho) tbiliské křesťanské rodiny. Příběh je psán ich-formou a vypráví jej Alí. Román nese silné stopy orientálního holého konstatování faktů a jakési smířenosti s osudem, tušení a někdy i jasného vědění o nevyhnutelně se blížícím „pokroku“, lyricky chápaného nadhledu nad vším tím světovým šílením, které ovládá osudy jednotlivců a nebere na ně ohled.

Kniha na nás dýchne nejen napínavým dějem a psychologickou propracovaností hlavních postav, ale hlavně hloubkou lidskosti a pokory, se kterou hrdinové přistupují nejen jeden ke druhému ve snaze o pochopení, ale i ke svému předurčení a poslání na této zemi.