K českému překladu existuje několik recenzí. Téměř všechny začínají konstatováním, že "Locus Solus" je "opuštěné místo" nebo "místo samo". Na druhou otázku odpovídá slovník francouzské literatury:[1] Raymond Roussel est ce qu'on appelle un auteur « difficile ». Možná bychom mohli obdobně odpovědět i na první otázku, tedy Locus Solus je nesnadné, nejasné, obtížně pochopitelné místo.

"Locus Solus - la propriété se nomme ainsi - est une calme retraite où Canterel aime poursuivre en toute tranquillité d'esprit ses multiples et féconds travaux. En ce lieu solitaire il est suffisamment à l'abri des agitations de Paris - et peut cependant gagner la capitale en un quart d'heure quand ses recherches nécessitent quelque station dans telle bibliothèque spéciale ou quand arrive l'instant de faire au monde scientifique, dans une conférence prodigieusement courue, telle communication sensationnelle."[2]

Locus Solus je tedy jakási usedlost či vila, která se nachází nedaleko Paříže, na dosah civilizace, ale přesto opuštěná, v ústraní. Toto místo vyhovuje způsobu života jakéhosi vědce Canterela.

Canterel pozve vypravěče a několik přátel, aby ho v Locus Solus navštívili. Provede je po parku a ukáže jim různé kuriozity, které se tam nacházejí. Poté se skupinka odebírá zpátky k domu, kde se bude podávat večeře. To je velmi stručná dějová osa románu. Kompozice se takto jeví nesmírně čistá, dokonce jsou dodržovány zásady klasicismu, tedy jednota místa, času a děje. Celý příběh se odehrává v parku, v průběhu jednoho dne a hrdiny románu můžeme spočítat na prstech.

Toto podání je samozřejmě velmi zjednodušené a stejně zjednodušeně bychom život spisovatele Raymonda Roussela mohli charakterizovat takto: Narodil se 1877 v Paříži ve velmi bohaté měšťanské rodině, věnoval se hudbě, literatuře, rád cestoval a roku 1933 zemřel.

Podobnou stylizaci dokonalého a uzavřeného celku, příběhu či života, navozuje první a poslední odstavec románu:
"Ce jeudi de commençant avril, mon savant ami le maître Martial Canterel m'avait convié, avec quelques autres de ses intimes, à visiter l'immense parc environnant sa belle villa de Montmorency. [...] Puis Canterel, annonçant que tous les secrets de son parc nous étaient maintenant connus, reprit le chemin de la villa, où bientôt un gai dîner nous réunit tous." [3]

Můžeme si spočítat, že Raymond Roussel žil přibližně šedesát let; otevřeme-li francouzské vydání románu Locus Solus, zjistíme, že má asi tři sta stránek. Rousselův život opravdu nelze shrnout jednou větou a jeho nejvýznamnější román citací dvou odstavců.

Čtenář se ocitá v neznámé zahradě a dívá se. Je provázen společně s návštěvníky, kteří se také s údivem dívají, nediskutují (v románu není ani jedna dialogická pasáž), jen případně naslouchají průvodci. Jestliže otevřeme tuto knihu na jakémkoliv místě, narazíme většinou na popis. Kniha je založena na zrakových vjemech. Čich, hmat nebo chuť se zde nevyskytují vůbec. Raymond Roussel, když psal, psal očima. Ze soustředěného pozorování někdy vytrhne výkřik a pozorovatel obrátí svůj pohled jiným směrem. Jinak se zde zvukový vjem v podstatě neobjevuje. Přesto podle biografií zjistíme, že se spisovatel věnoval hudbě, studoval klavír a skladbu na konzervatoři v Paříži.

Svůj první román publikoval Roussel ve svých dvaceti letech, v roce 1897. Jde o román ve verších, v alexandrinech, což podle literárních historiků nebylo v té době nijak výjimečné. Román se jmenuje La Doublure a přibližně ze dvou třetin popisuje karneval v Nice. Hlavní postavou je herec Gaspard Lenoir. Slovo "doublure", slovníkově "dublující herec" neboli "náhradník", se nevztahuje pouze k profesi, ale také k životu hlavního hrdiny. Knihu psal Roussel s opravdovým zapálením, ale měla malý úspěch. Autora to silně zasáhlo a musel navštěvovat psychiatra Pierra Janeta.

Raymond Roussel duševně prožíval nejenom vlastní tvorbu. Umění mělo pro jeho život očividně velký význam. Jaké umění? I na základě toho, co již bylo zmíněno, si můžeme udělat určitý obrázek. Byl spisovatelem, studoval hudbu, jeho popisy připomínají obrazy, hlavním hrdinou jeho první knihy je herec, a naopak vědec je ústřední postavou románu Locus Solus.

U Roussela se setkává umění ve své rozličnosti a hranice mezi jednotlivými druhy se stírají. Canterel je jako vědec velmi osobitý a k umělci nemá opravdu daleko. Je zde popisován jako "mistr", který má své "žáky, kteří mu s vášnivým obdivem k jeho nepřetržitým objevům fanaticky sekundují při završování jeho díla".

Ale jsou zde i další motivy, které s uměním mají přímou spojitost. Mimo jiné artefakt, tedy dílo samotné. Stačí se podívat na první kapitolu. Canterel očekává skupinku v zahradě a pomalu se pustí po cestičce. Zastaví se u sochy, která představuje nahé smějící se děcko, a o kousek dál návštěvníci obdivují fresky. Canterel řekne k dílům několik slov a skupinka jde dál.

To je velmi stručná dějová linie první kapitoly. Představuje však pouze jednu rovinu, zdánlivá jednoduchost je rozvinuta rovinami dalšími. Příběh v příběhu. Příběh v příběhu příběhu. Nebo několik spolu nepřímo souvisejících příběhů vedle sebe. Jednoduchou dějovou linii komplikuje složitá kompozice, která formálně připomíná Příběhy tisíce a jedné noci. Při rozboru kapitoly bychom dospěli přibližně k tomuto schématu:

A
1. rovina: Skupinka se zastaví u sochy a obdivuje ji.
2. rovina: Canterel vypráví příběh o cestovateli a obchodníku Echenozovi, od něhož sochu získal.
3. rovina: Příběh o jakési hliněné soše, který na svých cestách Echenoz slyšel a který ho zaujal.

B
1. rovina: Skupinka se zastaví u trojice fresek.
2. rovina: Canterel objasňuje jejich význam.

Nabízí se otázka, co předcházelo této složité kompozici v rámci literární tvorby Raymonda Roussela.

Před koncem 19. století vychází již zmíněný román La Doublure. Okolo roku 1900 vytváří Roussel soubor krátkých povídek, které jsou založeny na homofonii (tedy už zde je přítomen výrazný rys formy). Tyto texty byly později označovány jako Textes de grande jeunesse nebo Textes-Genèse. Při psaní si údajně pomáhal slovníky, jednalo se zřejmě o Bescherelle ve dvou svazcích z roku 1866, stejný slovník pravděpodobně užíval také Lautréamont nebo Rimbaud.

Na začátku 20. století komponuje Roussel velkoryse pojaté divadelní hry. Okolo roku 1900 je to drama La Seine, jehož rozsah je asi sedm tisíc veršů a vystupuje v něm asi 400 postav. Divadelní hra Les Noces z let 1904-1906 nabývá ještě větších rozměrů.

Po neúspěchu svého prvního románu Roussel sice dále píše, ale nepublikuje. V období 1987 až 1909 vydal pouze jednu krátkou povídku a tři básně, jež vyšly společně pod titulem La Vue v roce 1904. Je pro ně charakteristický drobný popis a bývají přirovnávány k etiketě na láhvi minerální vody. Představují protipól k monumentálním dramatům, která vznikala víceméně ve stejné době.

Popis a drobnopis je výrazný i v románu Locus Solus. V první kapitole s ním autor ještě zacházel střízlivě, ale ve druhé kapitole čtenáři předkládá drobnopis opravdu monumentální. Canterel provází své hosty a najednou se před nimi objeví zvláštní věc. Ve francouzštině je to tzv. "demoiselle" neboli "hies", český překlad pojmenovává tento přístroj "tlouk". Následující čtyři strany detailně popisují, jak tento stroj vypadá. Popis je velmi přesný, technického charakteru. Převažuje objektivita a vyskytne-li se zde asociace, je vizuální, oproštěna od emocí a spíše napomáhá čtenáři si příslušnou část stroje dokonale představit. Jedná se o popis zařízení v klidu. Další rozsáhlá pasáž popisuje tlouk za chodu. Poté následuje úsek, ve kterém se detailně vysvětluje, jak zařízení funguje. A nakonec se čtenář na několika dalších stránkách dozví, jakým způsobem byl tlouk sestrojen. Není vynechán jediný detail a možná by se zařízení podle popisu dalo dokonce vyrobit. Nebo alespoň vyhotovit přesvědčivou technickou kresbu. Francouzské vydání románu je doplněno přílohou - kresbami od Jeana Ferryho: "On trouvera ci-après quelques croquis dressés uniquement, et aussi scrupuleusement que possible, d'après les descriptions du roman. Ils n'ont d'autre prétention qu'accompagner le lecteur attentif, trait par trait, d'une invention rousselienne à l'autre."

Vraťme se k Rousselovi a podívejme se na některé aspekty v jeho životě také podrobněji. Raymond Roussel se narodil 20. ledna 1977 v Paříži, byl třetím dítětem Eugèna Roussela a Marguerity Moreau-Chaslonové, oba z bohatých rodin. Je vychováván společně se sestrou Germaine, která je o čtyři roky starší. Autoritou rodiny byla matka.

V roce 1890 se Roussel poprvé ucházel o studium na státní konzervatoři, v záznamech školy čteme poznámku „Pass. faible.“ Následujícího roku je hodnocen „Pas mal. Pass“ a přijat. Matka mu studium nakonec rozmluví a tak na konzervatoř začne chodit až po třetích přijímacích zkouškách. Tentokrát ho porota složená z profesorů přijala jednohlasně. Další záznamy z pařížské konzervatoře, vždy s ročním odstupem: „Très intelligent. Des qualités de finesse.“ „Nature musicale intéressante et distinguée. Très intelligent et studieux.“ „Excellent élève, nature musicale très fine, a fait des progrès énormes.“ „De charmantes qualités d'élégance.“

V době, kdy dosáhl největšího úspěchu, přišla porážka ve formě kritiky jeho prvního románu. Následuje krize, kterou popisuje psychiatr Pierre Janet v knize De l'Angoissse à l'Extase. Janet pečoval o Roussela dlouhá léta a jeho pacient vystupuje ve spise pod jménem Martial. Stejné křestní jméno dostala později hlavní postava románu Locus Solus. S nadsázkou bychom mohli uvažovat o tom, zda Martial Canterel není opravdu Roussel samotný. Pozval přátele a sám sebe do zahrady a tam ukazuje a objasňuje přátelům a sám sobě díla, které vytvořil.

Také vynález ve třetí kapitole románu je uměleckým dílem, které vytvořil Roussel (jako spisovatel) a spolu s ním Canterel (jako vědec). Skupinka nejprve z dálky pozoruje jakýsi zářivý diamant, potom návštěvníci přijdou blíže a objekt vypadá jako podivné akvárium, ještě blíže a v nádrži lze spatřit svět sám o sobě. V akváriu je zvláštní látka, takzvaná aqua-micans a v ní existují příběhy z historie, mýtů či soukromého života. Přežívají nebo jsou zde utvrzeny pro věčnost? Tato kapitola je opět výrazná z hlediska kompozice. Roussel zde pracuje s dvojicemi příběhů. Tentýž příběh je vyprávěn a tentýž příběh je pozorován v akváriu. Vyprávěcí perspektiva se významně posouvá.

Kapitol je celkem sedm (podobně jako u Lautréamonta). Po stránce formální je každá kapitola vystavěna jiným způsobem. Navíc se stupňuje odvaha, hrůznost a surovost obsahu. Autor zachovává chladný a matematický přístup ke světu, který popisuje. Nelze říci, že Raymond Roussel vytváří zvrhlé a nechutné obrazy. Domnívám se, že nechutnost vzniká až v mysli čtenáře, který je nucen se vypořádat s chladným popisem jednotlivých prvků obrazu a souvislostí mezi nimi. Části lidského těla jsou zde pojednávány jako předměty. Často se objevuje motiv krve, který má ale spíše symbolickou hodnotu. Krev je stejně mystická jako barva nebo jako písmo. Smrt nemá na obraze větší důležitost než například diagonála. Na jedné rovině zde vystupuje Wagner, Voltaire, obr Atlas, zvrhlý trpaslík, jakýsi básník nebo neznámý člověk, jenž se zbláznil.

Objevují se zde surrealistické obrazy. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že kniha byla poprvé vydána v roce 1913. A dadaisté, surrealisté či představitelé nového románu patří k obdivovatelům tohoto velkého francouzského spisovatele. Jean-Jacques Pauvert, vydavatel Rousselova díla, píše, že snad žádný spisovatel nebyl tak neznámý a slavný zároveň. Ve výrocích různých umělců o Rousselovi se setkáme s pojmy jako génius, socha, poetika, strach, elegance, magie. Mluví se o dílu nebo o jeho tvůrci?

Locus Solus i Raymond Roussel se sobě navzájem podobají. Neznámí a zvláštní. Roussel zřejmě nikdy nemusel pracovat, žil jako dandy, podnikl cestu kolem světa, znal se navzdory svému samotářství s některými význačnými umělci své doby, měl oficiální milenku Charlotte Dufrènovou, o jeho homosexuálních sklonech se můžeme jenom dohadovat. Problémy s penězi, drogy, vášeň pro hru v šachy. V roce 1933 se pokusil o sebevraždu a uprostřed kaluže krve v hotelovém pokoji prý se smíchem křičel: "Orlando, Orlando ! Comme il est facile et agréable de mourir !" V červnu 1933 zemřel na předávkování léky.

Raymond Roussel je svou tvorbou věrný svému životu. Oboje je pro čtenáře prodchnuto mystikou. V obojím je co objevovat.

Poznámky
[1]Dictionnaire de la Littérature française XXe siècle, Encyclopaedia Universalis et Albin Michel; Paris 2000
[2]Locus Solus - tak se usedlost jmenuje - je pokojné ústraní, kde se Canterel s potěšením a v naprosto nerušeném klidu ducha oddává svým četným a plodným výzkumům. Na tomhle opuštěném místě je dostatečně chráněn před ruchem Paříže - a přesto se do hlavního města dostane za slabou čtvrthodinu, žádá-li si jeho bádání návštěvu odborné knihovny anebo když nastane ta pravá chvíle, aby na hojně navštívené přednášce vystoupil před vědeckou veřejností s nějakým senzačním sdělením.
[3]Na onen čtvrtek zkraje dubna mě můj učený přítel mistr Martial Canterel pozval společně s několika svými blízkými k návštěvě obrovského parku obklopujícího jeho nádhernou vilu v Montmorency.
... Když nám Canterel oznámil, že všechna tajemství jeho parku nyní známe, vykročil na cestu vedoucí k vile, kde jsme se všichni záhy sešli k veselé večeři.

Kniha Locus Solus na stránkách nakl. Dauphin