Současná španělská literatura se na české překladové scéně objevuje sice s jistou pravidelností, ale v míře dosti omezené. Zdá se, že když už nakladatelé přistoupí k vydání současného díla ze španělské jazykové oblasti, zpravidla se obracejí raději do Latinské Ameriky. Tak i výrazné osobnosti a díla španělského literárního dění zůstávají českému čtenáři často dlouho zatajeny. V případě Javiera Maríase (Madrid, 1951), jedné z největších postav současné španělské prózy, to naštěstí platí pouze částečně, neboť tento autor u nás již není zcela neznámý. V roce 1999 vydalo nakladatelství Argo jeho román Vzpomínej na mě zítra při bitvě (Mañana en la batalla piensa en mí, 1994), v roce 2003 pak v nakladatelství BB/art vyšla kniha Maríasových fejetonů o fotbale Divoši a citlivky (Salvajes y sentimentales, 2000).

Maríasův román Srdce tak bílé vychází v českém překladu dvanáct let po prvním španělském vydání a osm let po překladu francouzském a především německém. Právě německé vydání zaznamenalo nečekaný úspěch; během prvních dvou týdnů se románu prodalo sto tisíc výtisků, celkově německý náklad několikanásobně převýšil náklad španělský. Zásluhu na tom jistě nese i chvála, kterou na adresu knihy pronesl kritik Marcel Reich-Ranicki ve svém televizním pořadu Das Literarische Quartett, kde Maríase označil za jednoho z největších žijících světových spisovatelů a jeho román za geniální dílo.

„Nechtěl jsem se dozvědět, ale dozvěděl jsem se, že jedna z obou dívek, když už nebyla děvče a přednedávnem se vrátila ze svatební cesty, vešla do koupelny, stoupla si před zrcadlo, rozepnula si blůzu, sundala podprsenku a našla si srdce ústím pistole patřící jejímu otci, který právě seděl v jídelně s částí rodiny a třemi hosty.“ Tak začíná román Srdce tak bílé, v němž se čtenář s hned první větou ocitá v obdobné situaci jako vypravěč Juan – dozvídá se bez ohledu na to, chce-li se dozvědět. První větě se nelze vyhnout, nutně se dozvídáme o dívčině smrti a nutně toužíme po vysvětlení. Toho se nám ovšem (jako v klasické detektivce) hned tak nedostane. Příběh mladé novomanželky, která se po návratu ze svatební cesty zastřelila, vzápětí zdánlivě ustupuje do pozadí a před něj se staví příběh jiného mladého manželství o generaci později. Na svatební cestě je nyní vypravěč Juan, překladatel a tlumočník na vysoké úrovni, syn muže, jehož jedno manželství skončilo tragédií z první věty. Vypravěč, který se nechce dozvídat, ale dozví se, nechce slyšet, ale nelze jinak, „uši nemají víčka, která by se mohla instinktivně zavřít před tím, co je vysloveno, nemohou se chránit před tím, co tušíme, že můžeme uslyšet, vždycky je to příliš pozdě“. Juan (stejně jako čtenář) tuší, že je co se dozvědět a nakonec se to dozví.

Kniha je v českém i v původním vydání uváděna jako „neobyčejný román o tajemství“. Základní dějovou osou je téměř klasický detektivní příběh s tajmstvím – na začátku tragická smrt, postupné odhalování okolností a v závěru vysvětlení. Ovšem tato jasná linie je neustále rozostřována a zpochybňována vypravěčovou neochotou odhalovat, jeho úvahami o vztahu slov a vyřčeného, pochybnostmi o možnosti sdělit pravdu v jazyce, o přeložitelnosti nejen jednoho jazyka do druhého, ale vůbec čehokoli do slov: „Vyprávění zkresluje, vyprávět o událostech znamená je zkreslovat, překrucovat je a takřka popřít vše, co se vypráví, co se stává něčím neskutečným a přibližným, i kdyby to bylo pravdivé, pravda nezávisí na tom, zda něco bylo nebo se stalo, ale zda věci zůstanou skryté, neví se o nich a nevyprávějí se, poněvadž jakmile se vylíčí nebo vyjeví či předvedou, i kdyby v tom, co vypadá tak navýsost skutečně jako televize nebo noviny, v tom, čemu se říká skutečnost nebo život anebo dokonce skutečný život, stanou se součástí analogie a symbolu, a už to nejsou události, nýbrž stávají se rozpoznáním. Pravda nikdy nezáří, jak tvrdí poučka, poněvadž jediná pravda je ta, která není známa ani předávána, která není překládána do slov ani obrazů, ta skrytá a nezjištěná, a možná proto se tolik vypráví či se vypráví všechno, aby se nikdy nic jako by nestalo, jakmile je to vyprávěno“. Jazyk je nebezpečný a zároveň nevyhnutelný, jazyk a skutečnost se v podstatě vylučují, každé vyslovení jako by popíralo vyslovené. Čistá pravda existuje pouze jako nevyslovené tajemství, mlčení. Slova nejsou skutečnost, jsou proměnlivá, přeložitelná, opakovatelná, odvolatelná, nezávazná, nezachytitelná, nezodpovědná. Narozdíl od skutků, jež jsou samy o sobě nezvratné a neopakovatelné, dokud nejsou opět znejistěny a zkresleny jazykem.

Problém tajemství a pravdy, skrývání a dozvídání se, nezvratnosti a pochybnosti je v románu těsně spojen s tématem manželství. Juanovo čerstvé manželství s Luisou, taktéž tlumočnicí, je od počátku provázeno nepříjemným pocitem, neurčitou předtuchou a stísněností, která vyplývá ze samotné „změny stavu“, z toho, že cosi skončilo, cíle bylo dosaženo a nezbývá, než si položit znepokojivou otázku „A teď co?“. Juanova nejasná obava chvílemi nabývá konkrétnější podoby (strach o Luisino zdraví, záblesky žárlivosti vůči rodinnému příteli či dokonce vlastnímu otci apod.), ale v podstatě je abstraktní a těžko uchopitelná. Vypravěč i čtenář tuší možnou souvislost mezi tímto tísnivým pocitem a tajemstvím, které se Juan nechce dozvědět, tajemstvím předchozích manželství jeho otce. Avšak otázka, zda odhalení tajemství a rozuzlení příběhu mrtvé nevěsty skutečně znamená také vyřešení Juanových nejistot a obav, zůstává přinejmenším otevřená. Juan se dozvěděl něco, co se dozvědět nikdy nechtěl, přesto se nemohl nedozvědět a už nikdy nemůže nevědět. Čtenář sice toužil po odhalení tajemství od první věty, ale i když mu ho dostane, mnoho věcí zůstává otevřených a nedořečených. Jednou z obdivuhodných kvalit Maríasova románu je právě schopnost skloubit silnou pointu s otevřeností a neukončeností. Maríasovi se daří udržet zároveň jasně vystavěný konkrétní příběh i stejně propracovanou rovinu abstraktní reflexe, přičemž tyto dvě složky neleží vedle sebe či nad sebou, nýbrž se organicky prolínají a spojují. Jedním z prostředků, jimiž toho autor dosahuje je mistrovsky používané opakování – znovu a znovu se opakují motivy i celé pasáže, objevují se analogické scény, paralelní situace. Opakování proměňuje a zároveň spojuje, kapky vody dopadající na mrtvé tělo v koupelně jsou v jiné situaci kapkami slov vnikajících do ucha, které před nimi nelze zavřít, jsou také deštěm, v němž stojí postava čekající po oknem, a je možné, že se jednou stanou opět kapkami skrápějícími mrtvolu jiné mladé ženy. Podobně další opakované motivy a situace (včetně citátu z Macbetha, který je titulem románu) postupně vytvářejí jakousi próteovskou jednotu nastavující našemu zraku různé fasety. Opakování nás také znovu vrací k zrádnosti a kluzkosti jazyka – doslovně opakovaná slova jsou stejná a přitom nejsou; podobně jako překlad nikdy není dokonalým otiskem originálu i pouhé opakování proměňuje opakované.

Vedle vážných úvah o jazyce, manželství či povaze pravdy jsou neopominutelnou součástí románu brilantní anekdoty z tlumočnického světa, mezi nimi například historka o australském řečníkovi, který trval na simultánním překladu svého projevu pro anglicky hovořící publikum, případně schůzka nejmenované britské státní představitelky s nejmenovaným španělským státním představitelem, při níž tlumočník svévolně vkládá politikům do úst smyšlené věty a vytváří tak jejich dialog. V těchto scénách jasně vyvstává Maríasův talent pro vystižení situace několika tahy a půvabný smysl pro situační komiku a ironii. Vtipné pasáže také dodávají důležitý rozměr postavě vypravěče – ironický humor v určitých situacích jako by dodával na váze nejistotám a pochybnostem v jeho vážnějších úvahách.

 Maríasův román je mnohostranný a nabízí různá čtení, čtenář si může téměř vybrat, kam položit důraz, které momenty vyzdvihnout a které potlačit. I celkové vyznění románu záleží do jisté míry na čtenáři, na jeho skepticismu či naopak snaze hledat nadějné záblesky i v situaci tak pochmurné, jakou je manželství. Přesto román nelze doporučit jako vhodnou četbu na svatební cestu. Pro jakékoli jiné příležitosti se naopak hodí velmi. Maríasovi se totiž daří to, oč usiluje řada současných romanopisců (zpravidla s menším úspěchem) – spojit zábavu, napětí a čtivost na jedné straně s reflexí a bohatým myšlenkovým obsahem na straně druhé. Ocenění zaslouží i fakt, že toto dílo silně tematizující jazyk a problém překladu, se českému čtenáři dostává do rukou ve vynikajícím převodu zkušené překladatelky Blanky Stárkové. Český překlad činí zadost dokonale propracovanému Maríasovu stylu založeném na dlouhých syntakticky volných periodách a na opakování. Zachovává jemnou ironii zaznívající občas z vypravěčského hlasu, zaujme smyslem pro rytmické plynutí prózy a vůbec umožňuje českému čtenáři nahlédnout, proč je Marías považován za skvělého stylistu.