Předvolební kampaň obou prezidentských kandidátů se nevede jen v politické rovině. Jak známo, spisovatelé a představitelé showbusinessu, především zpěváci stáli vždy na straně demokratického kandidáta, přesně podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. George W. Bush je tedy v této až nenávistné kampani takřka nevinně – i jeho republikánští předchůdci museli čelit výstupům umělců. A hlavně, jeho zahraniční politika, především války v Afghanistánu a Iráku (které nadto ještě prezident USA vůbec válkami nenazývá, podle jeho slovníku se jedná o „válečné konflikty“) mu také na popularitě nepřidají. A k tomu všemu se Nicholson Baker rozhodl napsat další román.

Děj Bakerovy nové knihy Checkpoint (Kontrolní stanoviště) se odehrává výhradně v pokoji jednoho washingtonského hotelu; z magnetofonového záznamu pak slyšíme hlas dvou mužů, kamarádů Bena a Jaye. A hned na začátku se dozvíme, proč si Jay Bena do svého pokoje pozval:
- „Zřejmě máš něco na srdci.“
- „Hodlám zavraždit prezidenta.“
To jsou silná a velmi konkrétně cílená slova. Žádné mlhavé narážky na americkou administrativu, ani víra v to, že katastrofální zahraniční angažmá v Iráku vynese do sedla Bushova protivníka, jen čisté konstatování, k čemu se Jay rozhodl. Zbytek nedlouhého románu spočívá v Jayově vysvětlování, proč chce čin spáchat. Potenciální atentátník je člověk, který nemá co ztratit: žena jej opustila, ztratil místo učitele na střední škole a je prakticky bez prostředků. Osobní důvody však v jeho motivaci nehraji žádnou roli: Jay chce Bushe zabít proto, že rozpoutal válku v Iráku. Nejde ani tak o mezinárodní vztahy, které se americkým angažmá na Středním východě zhoršily; ty už před Bushovým nástupem do úřadu prezidenta nebyly nijak pozitivní. Jaye (a potažmo i Bakera) trápí osobní utrpení tisíců iráckých obyvatel, jimž válka nepřinesla nic dobrého. Mnozí z nich nenašli smrt z rukou Saddámových republikánských gard, ale vinou amerických okupantů, kteří vystresovaní střílejí po všem a všech, na které padne byť jen stín podezření. Od toho je odvozen i název románu: checkpoint, kontrolní stanoviště amerických jednotek, bývá často místem, kde dochází ke střelbě. Jay v tomto kontextu připomíná příběh jedné irácké rodiny, která prchá z válečné zóny. Když přijíždí k americkému kontrolnímu stanovišti, vojákům se nezdají gesta, která kdosi v autě začne v návalu radosti (či snad zoufalství) dělat. Zahájí proto palbu, na jejímž konci matka tupě zírá na bezhlavá těla svých dvou dcerek. Celá příhoda je samozřejmě anonymní, vcelku však pravděpodobná: koneckonců podobnými neštěstími masírují diváky v USA zpravodajské kanály skoro každý den.

K odůvodnění atentátu na hlavu státu se připojují i známé argumenty odpůrců tandemu Bush – Cheney. Baker kupříkladu připomíná, že manželka viceprezidenta Dicka Cheneyho Lynne seděla dlouhá léta v představenstvu americké zbrojní společnosti Lockheed. Cheney společně s Rumsfeldem nadto sloužili v administrativách prezidentů za dob studené války, v nichž byla perspektiva vztahů s nekomunistickým arabským světem diametrálně odlišná, a Jay se evidentně s nekonzistencí jejich názorů nehodlá smířit. Bush je pro něj ztělesněním zločinné politiky, a tak nevidí jinou možnost, než jej nadobro odstranit.
Jayově motivaci by se dalo věřit, kdyby byl román jinak vystavěn. Jeho šťastný konec je přinejmenším nevěrohodný: Benovi se povede za pomoci jednoduchého psychologického triku přesvědčit Jaye, že se pro roli zabijáka nehodí, a odvádí jej pryč. Sám Jay leckdy sklouzne k laciným výrokům typu „Amerika vyrábí jen prášky, dodávky a válku“, k tomu Baker přidá pár tendenčních pravd o tajných službách a jejich selhání, kvalitě života v USA (prý je to samý konzum). Výsledkem je román, který asi nemá ambice stát se milníkem v Bakerově tvorbě; jako nástroj k ovlivnění veřejného mínění v době před prezidentskými volbami, v níž mnohdy účel světí prostředky, však zřejmě poslouží dobře.