Román Lhář Martina A. Hansena patří k nesporné klasice dánské literatury. Traduje se, že když se dvanáct kapitol knihy napsané původně pro rozhlas v padesátém roce předčítalo do éteru, zely ulice země prázdnotou. Příběh venkovského učitele a kostelníka Johannese Viga z ostrůvku Sandø, kterým se Hansen zařadil mezi čelné představitele literárního existencialismu, si nyní konečně můžeme přečíst i česky.

Martin A. Hansen (1909–1955) se narodil v rodině chudého domkáře a léta působil jako učitel. Za války se už coby etablovaný literát zapojil do odbojového hnutí a musel se uchýlit do ilegality. Československému komunistickému režimu existencialista a věřící křesťan Hansen příliš po chuti nebyl - v padesátých letech byl řazen k nejreakčnějšímu západnímu myšlení - nicméně už za minulého režimu vyšly překlady Hansenových románů psaných během okupace Šťastný Kryštof a Jonatánova cesta. Stěžejní dílo Lhář ale muselo počkat.

Podívejme se nejdřív na název ostrova a jméno protagonisty, který svůj příběh v ich-formě vypráví. Výborný překlad Roberta Novotného totiž ani jedno z pečlivě vybraných nomen omen zprostředkovat nemohl. Johannes hned zpočátku žádá, aby se jeho jméno, probůh, nevyslovovalo jedním dechem: es z křestního jména by totiž mohlo splynout s příjmením a dánské slovo svig není nic lichotivého, znamená podvod, faleš. A archetypální místo děje, ostrov Sandø? Na mapě byste ho nenašli, nicméně sand znamená jednak písek – ale hlavně – adjektivum pravdivý, ryzí . Poučený čtenář už tuší, že tu bude řeč o hledání autentické existence. Dlužno podotknout, že Hansen mohl čerpat přímo od pramene – byl přece krajan a navíc znalec filozofa existence Sørena Kierkegaarda, od něhož si pro svého Lháře vypůjčil krom jiného deníkovou formu. Oněch dvanáct kapitol knihy je koncipováno jako „svůdcův deník“, v němž si Johannes jako pravý kierkegaardovský estetik-svůdce zahrává nejen se ženami, ale i s ostrovními farníky, mezi nimiž je cizincem. Svůdcovské roli Johannes zcela podléhá ve vrcholné scéně románu, když za nepřítomného faráře slouží mši černou jako noc, při níž ho posedne démon moci a manipulace. Kierkegaardovské je i jedno z velkých Johannesových dilemat: spisovatelská činnost versus život. Psaní znamená vykročení ze života nebo také existenci inkognito, jak o ní Kierkegaard hovoří ve svém Pojmu úzkosti: démoničnost není ničím jiným než strachem z otevření se dobru, je to uzavřenost. A spisovatelova činnost je uzavřená – literát sice po otevření prahne, ale otevírá se pouze inkognito, aby vyřčené vzápětí mohl dementovat coby fikci. V postavě Johannese Viga se odráží Hansenovo celoživotní tázání nad rolí spisovatele ve společnosti.

Právě tady se sluší odbočit a připomenout jeden důležitý biografický fakt. Hansen se podobně jako jeho současníci Camus a Sartre nevyjadřoval pouze beletrií, angažoval se také ve společenských debatách, a to nikoli inkognito. Ostatně jeden jeho esej ho pronásledoval jako noční můra až do smrti: když se za okupace ukrýval před Němci, sepsal na objednávku odbojového hnutí obhajobu takzvaných „likvidací udavačů“. Dánští odbojáři sahali po roce 1943 ke zbrani a ze zálohy popravovali své donášející spoluobčany, kteří představovali riziko pro odboj. A dobrozdání známého spisovatele mnohým z nich dodalo kuráž. V Dánsku takto přišlo během o život na 400 lidí, poválečná společnost se ale za vykonavatele poprav nepostavila a mnoho z „likvidátorů“ si pod tíhou výčitek sáhlo na život. Není divu, že nesmírně citlivé téma bylo tabuizováno až do konce devadesátých let. Hansen, který svou obhajobu rodil v nepředstavitelných duševních mukách, v ní sice říká, že vražda na práskači není zločinem, jenže myšlenka ospravedlnitelnosti úkladné popravy mu coby křesťanovi nedala spát až do smrti. Na smrtelném loži pracoval na novele, v níž spisovatele navštíví dva mrtví mladíci – odbojář a jeho oběť – a zpovídají se mu. Text zůstal nedokončený.

Bytostně lidské lži

Ale zpět na ostrov Sandø. Z prvních vět Lháře se dozvídáme, že přišlo jaro a ledový krunýř kolem ostrova puká. Rovněž vypravěč, čtyřicetiletý učitel a kaplan Johannes, se cítí jako ostrov v ledovém sevření. Nedokáže se otevřít ženě, již miluje, ani té, se kterou spí, cizí zůstává i ostrovanům, rodičům dětí usedávajících do lavic jeho malotřídky. Román nás nechává vhlédnout do duše pochybovače a skeptika, zarazí nás však, že se tu nic nedozvídáme bezprostředně, Johannes totiž zamlčuje, chodí kolem horké kaše. Třebaže zřídka lže přímo, klame polopravdami, nevyřčeným. Tušíme však, že by se vyzpovídal rád, odtud jeho deník. Ovšem jaký deník! Co je nám předkládáno jako autentické záznamy čtyřech jarních dnů, se na samý závěr knihy ukáže jako novelka, sepsaná Johannesem až rok po popisovaných událostech. Učitelovy poznámky žádným deníkem nejsou – i tady Johannes lhal. Až v epilogu vykládá karty na stůl a slovy tu uchopí i svoji vinu nejtíživější – podíl na smrti člověka.

Hansen v jednom rozhovoru prohlásil, že si moc přál, aby se kontemplativní a odcizený Johannes změnil, jenže postava se tomu vzpírala. ”Brzy to bude třináct měsíců. A já nejsem o nic chytřejší,” dočteme se v epilogu. Johannes výslovně odkazuje k Ibsenovu Peeru Gyntovi, kde se pověstný Knoflíkář chystá neautentického Gynta přetavit na lžíci – jenže Johannes ví, že lidský nedodělek nikdo přetavit nedokáže. Jeho pochyby, lži a tápání jsou však bytostně lidské a světová literatura je v Johannesi Vigovi bohatší o jednu po čertech hlubokou postavu. Hansenův učitel sice není schopen jednat, svou bídu ale dokáže nahlédnout a pokouší se o změnu - je tak každým coulem pravý opak jiného slavného cizince světové literatury, Camusova vyprázdněného a lhostejného úředníka Mersaulta.

V epilogu Johannes slibuje, že „démonické“ psaní pověsí na hřebík, i když se toho kroku moc bojí. Místo toho se chystá sepsat dějiny ostrova. Tady se Johannesův život na vlas podobá osudu M. A. Hansena. Lhář je spisovatelovým posledním beletristickým kusem – po něm už s výjimkou nedokončené novely psal jen cestopisy a kulturněhistorické eseje.