Gonzalo Rojas se narodil 20. 12. 1917 v Lebu. Do literatury vstoupil koncem třicátých let jako člen surrealistické skupiny Mandragora (Braulio Arenas, Teófilo Cid), jejímž prostřednictvím se seznámil s Vicentem Huidobrem. Vystudoval práva a literaturu a od padesátých let působil jako profesor literární teorie a chilské literatury na Univerzitě v Concepción, kde od roku 1958 organizoval Kongresy spisovatelů. V tomtéž roce získal spisovatelské stipendium UNESCO, díky němuž pobýval v Paříži a dalších evropských městech. V roce 1970 ho prezident Salvador Allende jmenoval kulturním atašé v Číně a později obchodním přidělencem na Kubě. Po pádu Allendova režimu se uchýlil do exilu v NDR, kde působil na Univerzitě v Rostocku. Po krátkém pobytu v Caracasu se v roce 1979 vrátil do Chile, kde však nesměl učit na univerzitě, proto přijímal nabídky severoamerických univerzit na krátkodobé pobyty. Mimo jiné vyučoval na Univerzitě v Utahu, kde byl jmenován emeritním profesorem. V roce 1991 se definitivně usadil v Chile a získal titul emeritního profesora na Univerzitě v Concepción. V současnosti je vedle Nicanora Parry (který se svou antipoezií reprezentuje značně odlišnou básnickou linii) pokládán za nejvýznamnějšího žijícího představitele chilské poezie. Pro jeho milostnou a reflexivní lyriku jsou charakteristické přívaly slov, smyslovost a silná metaforičnost.

První sbírku básní La miseria del hombre (Bída člověka) vydal v roce 1948. Mezi jeho další významné sbírky patří Contra la muerte (1964, Proti smrti), Oscuro (1977, Temný), Transtierro (1979, Přesazení), Del relámpago (1981, Z blesku), 50 poemas (1982, 50 básní), El alumbrado (1986, Osvícený), Materia de testamento (1988, Námět pro testament), Desocupado lector (1990, Bezstarostný čtenář), Río turbio (1996, Kalná řeka) a řada obsáhlých antologií. Jeho poezie byla přeložena do angličtiny, francoužštiny, italštiny, němčiny a dalších jazyků, český překlad dosud neexistuje.

Je nositelem řady literárních ocenění, mezi něž patří Premio Reina Sofía de Poesía (1992), chilská Národní cena za literaturu (1992), argentinský cena Premio José Hernández (1997), mexická Premio Octavio Paz (1998) a konečně Premio Cervantes (2003).