Dětství a mládí prožila Libuše Moníková (1945–1998) v pražské čtvrti Dejvice, dětská léta na dvorcích, dospívání pak, jak o sobě tvrdila, v setmělých kinosálech. Přestože by si rodiče přáli, aby se stala po matce zdravotní sestrou, a ona sama nejspíše toužila po filmové režii, osud a vliv její gymnaziální profesorky němčiny ji zavedl na filosofickou fakultu, obor germanistika a anglistika. Uspět u přijímacích zkoušek ji pomohla především bohatá četba, protože anglicky prý téměř neuměla. Díky své úspěšné diplomové práci na téma „Brechtovo zpracování Shakespearova Koriolana“ získala roční stipendium na univerzitě v Göttingenu.

Těsně před odjezdem se udály dvě věci, které ovlivnily její život – smrt matky a sovětská invaze. V Německu pak potkala svého budoucího muže a kdyby se nepřihodily zmíněné události, jistě by se oba přestěhovali do Čech. Věnovala se pak především psaní. Její nejznámější román Fasáda (Die Fassade: M.N.O.P.Q. 1987 v mnichovském nakladatelství Hanser, česky poprvé v Sixty-Eight Publishers 1991) se odehrává v době normalizace v Čechách na litomyšlském zámku. Byl sice přeložen do češtiny (překl. Jana Zoubková), ale ještě nevyšel. Česky byla vydána pouze kniha Treibeis (1992) pod názvem Ledová tříšť (Hynek 2001, přeložila Renáta Tomanová) a Eseje o Kafkovi (v Nakladatelství Franze Kafky 2000, přeložil Petr Dvořáček, čtyři studie jsou výběrem ze sbírky esejů Schloss, Aleph, Wunschtorte). Dále napsala romány Eine Schädigung (Újma, 1981), Pavane für eine verstorbene Infantin (Pavana za zemřelou infantku, 1983), Die verklärte Nacht (Zjasněná noc, 1992) a fragment Der Taumel (Závrať, 2000), a sbírky esejů: kromě zmíněné Schloss, Aleph, Wunschtorte (1990) také Prager Fenster (1994).