Pokud bychom chtěli Daniela Odiju (1974) přiblížit českému čtenáři, nebyl by to zas až tak obtížný úkol. Ten, kdo se alespoň trochu zajímá o polskou literaturu, navíc u nás překládanou, měl by být takzvaně v obraze. Po několika stránkách jedné ze dvou Odijových knih se totiž neubráníte pocitu, že tohle už jste někde četli - ano, z próz Andrzeje Stasiuka Odijovi přisuďme onu vesnicky neučesanou, nepřibarvenou drsnost a nevybíravost osudu, z knih Olgy Tokarczukové potom jakési nadčasové, slovy těžko definovatelné, leč na věky věků platné fluidum. Výše zmíněné přirovnání nemá být negativní kritikou či výtkou - ba naopak. V místech, kde Tokarczuková zachází do mustru patetičnosti a tak trochu i kýče, volí autor stylistické dovednosti druhého autora, plus onu nepředvídatelnost a nevypočitatelnost lidského života. Drobné, miniaturní a především naprosto obyčejné příběhy lidí, které provázejí jak úspěchy některých osudem „vyvolených“ lidí (např. v Tartaku je to majitel pily a místní podnikatel Józef Myśliwski), tak i zloba a závist sousedů, potom také více pasují na náladu Stasiukových povídek (svým způsobem i na poetiku další polské autorky Magdaleny Tulli.)

Dalším charakteristickým rysem Odijových knih (a vlastně i knih zbylých dvou autorů) je rozestřená hranice mezi snem a skutečností, mezi životem a smrtí. I nadčasový vypravěč moc dobře ví, že tam nahoře to mají všichni lidé spočítáno, že přírodní cykly se budou střídat se stejně neúprosnou pravidelností jako doposud a že obyčejný smrtelník proti tomu nic nezmůže... Stejně jako nic nezmůže proti amorfnímu slůvku „mezi“. „Není vlastně známo, zdali tam, kde Dlouhá ulice končila, občas také nezačínala, a tam, kde začínala, občas také nekončila. Problém s popsáním toho, co bylo začátkem, a co koncem Dlouhé, zvyšoval význam toho, co se nacházelo mezi nimi. Živé stvoření umírá, a aby přešlo z jednoho stavu do druhého, musí se objevit v realitě mezi těmito stavy. Je těžké porozumět onomu mezi a zapamatovat si ho, přestože zdánlivě se dá velice lehce zpozorovat. Je to jako s vejcem, z něhož může vzniknout život i míchaná vajíčka. Bez mezi nebyla by Dlouhá. Nebyly by osoby obsažené mezi narozením a smrtí. Nebyly by nemoce, malátnost, pijáctví a sny, které vymezují mezi. Nebyl by začátek ani konec, které by bez mezi neměly vztažný bod, a díky tomu by nemohly být. Tak tedy, něco je. A dost.“