Daniel Odija (nar. 1974) je polskými literárními kritiky řazen mezi autory tzv. „literatury severu“ (spolu s Mariuszem Sieniewiczem, Tomaszem Białkowským, Joannou Wilengowskou, Filipem Onichimowským atd.). Spojuje je nejen příslušnost ke stejné generaci či ke geografickému prostoru severního a severovýchodního Polska, ale také poetika zaměřená na skutečnost zkoumanou z různých úhlů pohledu, kterou kritik Robert Ostaszewski přirovnal k „fotografování za použití různých filtrů“. Daniel Odija debutoval sbírkou povídek Cesty na místě (Podróże na miejscu) v roce 2000, od té doby vydal několik románů, z nichž nejúspěšnější Pila (Tartak) byl v roce 2004 nominován na polskou prestižní literární cenu Nike. Jeho romány se většinou odehrávají v rozpadajících se městečkách, odkud se vytrácí život, nebo na venkově trpícím neduhy postkomunistické doby. V tomto prostředí se pohybují jeho neúspěšní hrdinové, kteří se dost dobře nedokázali začlenit do porevoluční společnosti.

Román Daniela Odiji z roku 2008 Kéž to není jen sen tematicky příliš nevybočuje z rámce jeho předchozí tvorby. Hlavním hrdinou je ani ne čtyřicetiletý spisovatel Adam, který prožívá osobní i tvůrčí krizi. Při autonehodě zemřeli jeho milovaní rodiče, rozpadlo se mu manželství, protože jeho žena si našla úspěšnějšího muže, dospělí synové se mu odcizili a navíc není schopen znovu začít psát. Hledá proto útočiště na vesnici, kde se rozhodne zrekonstruovat chatu po rodičích u jezera. Avšak samota a minulost ho dostihnou i tam, nebo spíše právě tam. Z jednotlivých Adamových vzpomínek si čtenář sestavuje mozaiku jeho života – počínaje šťastným dětstvím přes tragické úmrtí mladšího bratra až po spokojený manželský život a rodinná shledání na chatě u jezera. Adamovi však v danou chvíli zbývají právě už jen pouhé vzpomínky, které si tak rád evokuje, ty však nenabízejí východisko z jeho osamělé současnosti. Vlastně ani není jasné, jestli o ně stojí. Hlavní hrdina se postupně začíná izolovat od okolního světa a propadat se do svých představ natolik, že přestává rozeznávat realitu od svých toužebných přání po shledání se syny.

Druhou linii příběhu tvoří vesnický život s jeho typickými postavami a jejich tužbami, vášněmi a neřestmi. Nechybí tu vesnický strážce pořádku, který touží po povýšení a zvýšení své prestiže a je kvůli tomu ochoten udělat téměř cokoliv, sbor dobrovolných hasičů, jenž mnohdy dokáže způsobit více škody než užitku, místní opilci, po zásluze potrestaní nepřející sousedé či Němec, který je sem poslán na výkon trestu. Sousedé se snaží Adamovi pomoct zapomenout a vtáhnout ho z jeho světa zpět do života, ale jejich snaha se nesetkává s přílišným pochopením. Toto vesnické panoptikum se svými příhodami a osudy odlehčuje spíše smutné vyznění celého románu, jehož konec se za „happy end“ rozhodně označit nedá. Na to si v průběhu děje příliš uvědomujeme nezvratnost a beznaděj uplývajícího času. Přesto se jedná o poctivě vyprávěný příběh s humornými momenty, který čtenáře určitě nezklame.