Frédérick Tristan, francouzský spisovatel řazený k představitelům literárního směru nová fikce, píše a publikuje už přes čtyřicet let. Roku 1983 byl oceněn cenou bří Goncourtů za román Zbloudilci (Les Egarés). U nás v poslední době vyšly dva jeho romány, Ateliér ztracených snů z roku 1991 v překladu Oldřicha Kurfiřta (Paseka, 1997) a o tři roky dříve, rovněž v Pasece, Hadí píseň (Příběh labyrintu).
Ateliér ztracených snů, fiktivní životopis autora, odehrávající se na přelomu 16. a 17. století a zachycující protagonistovu životní pouť napříč celou Evropou, byl pro naše čtenáře o to zajímavější, že je zavedl i do Prahy rudolfinské a pobělohorské. Navíc jsme měli možnost Tristana loni vidět i "živého". Spolu s dalšími francouzskými autory navštívil Prahu a další česká města v rámci reciproční akce Les Belles Etrangeres.

V románu Bůh, vesmír a paní Berta, který vyšel v červnu ve Francii, se Tristan trochu škodolibě vyžívá v tom, že se mu daří své čtenáře dokonale znejistit. Na palubě lodi Marie-Jeanne, jež byla nebyla, s ním odplouváme do neskutečných, neuvěřitelných krajů, zabydlených čarodějnými bytostmi, do tajů čtyřsetstránkové epopeje. Kouzelnou formulí umožňující narativní rozpuk (první příběh hned ústí v další, atd., jeden poutavější než druhý) románového textu je iluze: není jasné - a Tristan ani v nejmenším neusiluje v tomto směru cokoli rozjasňovat -, kde začíná aspoň náznak reality, kde končí kulisy právě hraného kusu, a končí-li vůbec někde. Kritika proto přirovnává text ke Carrollově Alence v říši divů, škatulkuje román jako kódované vyprávění, fantazmagorickou povídku. Tristan text halí do roušky barokní frašky, avšak klade základní naléhavé otázky.
V románu se odehrává množství podivných příběhů zabydlených fantastickými postavami. Protagonisty jsou paní Berta (známá z Tristanovy povídkové tvorby), obrovitá zrzka s obličejem nalíčeným jako pohřební maska, věnující se zcela výhradně fabulování: vymýšlení, snad lhaní o vlastním životě a minulosti vůbec, zacházející do konstrukce o tom, že ona je vlastně stvořitelkou všeho. Dále pak mladý spisovatel jménem Chose (Věc) pokoušející se odhalit tajemství této přeludné bytosti. Chose má za doprovod údajně herečku honosící se jménem Clara Bonheur (Štěstí), jež mu pomáhá dopátrat se pravdy. Ale není jasné: je to dívka, či chlapec? Tristan nabízí různé pohledy na vyprávěnou skutečnost, různé možnosti rozvíjení děje, těší nás dobrou literaturou silně připomínající divadlo, bohatě živenou imaginací, výrazně dějovou, balancující na samém vrcholu neskutečna.

V posledních letech Tristanovi vyšel například Úsvit posledního dne (L'Aube du dernier jour, Fayard, 1999, 234 s.), román, který volně navazuje na dílo o deset let starší, Anděl ve stroji (L'Ange dans la machine). Protikladem k přísnému stvořiteli z první knihy tu vystupuje jiný, zakladatel sekty, která čeká konec světa. O rok později Tristan publikoval román Úžasný pohřeb Abrahama Radjeka (Les Obseques prodigiuses d'Abraham Radjec, Fayard, 2000, 340 s.): příběh začíná jako fraška naditá židovským humorem, jde však o podivuhodnou úvahu o potřebě štěstí po kruté historii Židů. Tristan je gój, avšak tomuto světu velice dobře rozumí. Text se hemží jidiš výrazy, starými vtipy, talmudickými hádkami kořeněnými svérázným humorem. Abraham Radjec z Hozeplocu kdesi v Polsku, kam se Židé skrývali před pronásledováním, zasvětil svůj život překladu Tóry do jazyka jidiš a teď umírá. Ale v den pohřbu se náhle zjeví; šťastný, veselý. Při cestě na onen svět se potkal s celou svou rodinou, která byla vyhlazena: všichni zemřeli v koncentračních táborech. Abraham se navrací ze záhrobí, aby zvěstoval pozůstalým, že čas nářků skončil, je třeba znovu začít žít. A sám jde hned příkladem, pustí se do pěkného kusu italské šunky a poškádlí kdejakou sukni…