Z argentinských spisovatelů se českému čtenáři nejspíš vybaví jména klasiků minulého století jako Jorge Luis Borges, Julio Cortázar či Ernesto Sábato. O jejich následovnících toho mnoho netušíme. Jednou z výjimek byl dosud překlad knihy Manuela Puiga Polibek pavoučí ženy. Nyní se nakladatelství Julius Zirkus pokouší mezeru zaplnit dalším argentinským autorem. Mempo Giardinelli přijel do Prahy a do Brna překlad své novely Žhavý měsíc (Luna caliente, 1983) představit osobně. Příběh jeho prózy má dramatický až detektivní spád, v druhém plánu ale otevírá i mnohá dilemata moderní argentinské společnosti, která neměla nouzi o diktatury a ekonomické otřesy.

Příliš zbrklá touha
Mempo Giardinelli se narodil v roce 1947 ve městě Resistencia. Od roku 1969 se věnoval novinářské práci a působil v několika významných periodikách v Buenos Aires. V roce 1976 se pokusil debutovat románem nazvaným Proč zakázali cirkus (Por qué prohibieron el circo), ale nastupující režim vojenské junty a s ním tvrdá cenzura mu zakázaly knihu vydat. Giardinelli se tedy rozhodl sdílet osud mnoha svých kolegů a emigroval. Za dočasný domov si zvolil Mexiko, kde mu vyšly první knihy (mezi nimi právě Žhavý měsíc v roce 1983) a kde získal uznání čtenářů i kritiky. V exilu strávil spisovatel celých devět let. Po pádu totalitního režimu se v roce 1984 vrátil do vlasti stal se významnou osobností veřejného, uměleckého a akademického života.

Již název novely Žhavý měsíc napovídá, že zřejmě nepůjde o filozofující existenciální introspekci, ale spíše o strhující psychologický příběh plný nezkrotné vášně. Ramiro Bernárdez, mladý nadaný právník, se vrací ze studií a navštíví rodinu nejlepšího přítele svého zesnulého otce. V domě ovšem spatří půvabnou dívku Araceli a nečekaně se v něm probudí nezkrotné libido. Rozhodne se v domě strávit noc. Již od začátku je však jasné, že od toho okamžiku se nenávratně řítí do propasti. Araceli není více než třináct let a při pokusu o znásilnění ji Ramiro přidusí do bezvědomí. V domnění, že dívku zabil, se snaží neslyšně z domu vytratit a ještě v noci prchnout za hranice do Paraguaye. Situaci mu však zkomplikuje Aracelin opilý otec, který hodlá pokračovat v noční pijatyce a nemíní svého kumpána pustit. Ramiro se rozhodne muže zavraždit, celou situaci zinscenuje jako sebevraždu a s důvěrou ve své alibi se rozhodne zůstat doma. Zbrklost a nesmyslnost takového jednání se prokáže již na druhý den, kdy jej přijde živá a zdravá Araceli navštívit a úpěnlivě vyžaduje další sexuální hrátky, které se poté vystupňují až do batailleovsky zvířecích rozměrů, kdy erotika a smrt začínají splývat v jedno.

Autorovi se podařilo vystihnout hrdinovo zkratové jednání, jež mu ve vteřině zlomí život i slibně se rozvíjející kariéru univerzitního profesora. Ovládne ho paranoidní a zoufalý stav, kdy bojuje se svými pudy a následně se svědomím a výčitkami. V tu chvíli vstupuje na scénu policie, která je brzy přesvědčená, že Aracelina otce zabil on. A Ramiro dostává zajímavou nabídku: spolupráce s režimem by ho mohla zprostit jakékoli viny…

Situace v Argentině za vlády poslední vojenské junty (1976 - 1983) pronásleduje jako traumatické téma snad každého významnějšího argentinského spisovatele až do dneška a Giardinelli není výjimkou. Skryté či otevřené formy diktatur se v Argentině střídaly už od 30. let 20. století, během poslední ale dostoupilo násilí vrcholu (známé jsou například tzv. lety smrti, jichž bylo napočítáno přibližně 4000: likvidace údajných oponentů svržením z letadla do moře). Intelektuály tehdy čekalo těžké dilema, zda se jednomu z nejkrutějších režimů argentinské historie přizpůsobit, či na dlouhá léta zemi opustit. Ti spisovatelé, kteří zůstali a s režimem se neztotožnili, žili v jakémsi vnitřním exilu a svůj nesouhlas obalovali do metafor a mnohovýznamových symbolů nebo se utíkali do historie. Často se v jejich knihách opakuje motiv utopie či ztraceného ráje. Ani v dnešních těžkých časech této země nelze brát na lehkou váhu obavy z návratu starých časů. Proto jsou také knihy zabývající se touto tématikou pro Argentince stále aktuální a zajímavé.

Kromě historie novela Žhavý měsíc hodně čerpá také z populárního detektivního žánru, tzv. černého románu. Giardinelli mu v roce 1984 věnoval dokonce teoretickou knihu El género negro (Černý žánr). Právě onen závratný rytmus děje, rychlost takřka filmového thrilleru musíme hledat u zakladatelů tzv. americké drsné školy, např. v díle Dashiella Hammetta nebo Raymonda Chandlera. Hlavní hnací silou a zároveň klíčovým prvkem jejich knih je tragický okamžik, osudová vteřina, kdy hrdinové zapomněli přibrzdit. Od tohoto psychologického momentu ztrácejí všechny etické zásady, události zpravidla nabírají rychlý a napínavý spád.

Na závěr nutno poznamenat, že Žhavý měsíc patří k Giardinelliho nejpřekládanějším knihám a dočkal se dokonce i filmového zpracování. Nelze jej však považovat za nejlepší, protože z celé Giardinelliho bohaté prozaické a esejistické tvorby tato kniha, přes své nesporné kvality, patří spíše k populárním bestsellerům. Doufejme, že se na český literární trh dostane ze současné latinskoamerické literatury více významnějších děl.