Říkává se, že "život z podstaty", za niž bývá považován nedotknutelný základ, jehož není radno se dotýkati, je známkou nezodpovědnosti. Ovšem je-li podstatou víra a život z víry, rčení bude mít nepochybně jiný význam, i když na první pohled půjde o život obdobného řádu.

S pojmem podstata nepochybně souvisí i život českých křesťanů během čtyřicetiletého putování pod vládou totalitního režimu. Leckdy se totiž žilo a muselo žít z podstaty minulosti, protože přirozené obnovování životodárných kulturních zdrojů patřilo ke kriminalizovaným činnostem. Pro mladší generaci je dnes takový život v časech informačně-kulturní blokády nepředstavitelný.

Vlastnictví čehokoliv zajisté nelze již z principu považovat za nějakou duchovní přednost. Víra se z vlastnictví, pokud nejde o Boží dary a milosti, neodvíjí. Může jí však být napomáháno, například dostupností kulturních hodnot křesťanské minulosti. Dostupnost (vlastnictví) tohoto odkazu patřila v oněch neblahých dobách k pozitivním výhodám mimořádného dosahu.

Pamětníci nepochybně dosvědčí význam křesťanských pokladů v soukromých knihovnách, protože v knihovnách veřejných patřilo toto dědictví ze svobodnějších dob k přísně zakázanému, vyřazenému či rozkradenému ovoci. Jmenovat můžeme například spisy svatého Jana od Kříže, španělského mystika ze 16. století a církevního učitele, jejichž první český překlad zprostředkovali v letech 1940-1947 Jaroslav Ovečka SJ a dominikánská edice Krystal v Olomouci. Každý majitel nebo čtenář některého z oněch čtyř dílů věděl, že jejich prostřednictvím přichází do styku s jednou z podstat velké duchovní a kulturní tradice latinského Západu. Kdyby bývalo z jakéhosi pomatení komunistických úřadů snad došlo k pouhé reedici, fronty před knihkupectvími by byly logickým důsledkem. Stačí jen vzpomenout, jak se v roce 1985 pokoutně distribuoval mezi početnými zájemci ekumenický překlad Bible, byť úředně povolený.

Vědomí těchto souvislostí by mělo předcházet každou úvahu o nástupnické iniciativě Karmelitánského nakladatelství v Kostelním Vydří z let 1995-2001. Nový překlad a vydání sanjuanistických spisů (od světcova španělského jména San Juan de la Cruz) tentokrát žádný veřejný rozruch nevyvolalo. To může být dobře, protože podstatou Karmelu a učení dvou velkých španělských karmelitánů, Jana od Kříže a Terezie od Ježíše (z Ávily), je spíše ticho, alespoň z hlediska věčnosti; ale z hlediska časnosti, čímž myslíme především veřejné docenění kulturního přínosu Karmelitánského nakladatelství, je toto ticho poněkud zarážející, byť dobově příznačné. Velkým a k nadčasovosti směřujícím činům (co my víme, co nás ještě čeká!) se dnes už obvykle netleská.

Pro budoucí paměť budiž připomenuto, že vydávání sanjuanistických spisů v Karmelitánském nakladatelství předcházel v roce 1992 útlý výbor světcových básní, Poezie, který převedl do češtiny Gustav Francl a předmluvou opatřil hispanista Josef Forbelský. Vlastní spisy otevřela v roce 1995 Temná noc; název knihy předznamenává jeden z klíčových pojmů křesťanské mystiky a duchovní zkušenosti, která svatého Jana od Kříže snad nejvíce proslavila. Knihu s velkým osobním nasazením přeložila hispanistka Věra Kofroňová; na překladu se podílel odbornou nápomocí Josef Forbelský. Hispanistou, Eduardem Hodouškem, byla přeložena i druhá kniha, Krátké spisy a korespondence, která vyšla v roce 1998. O zbytek se podělili řeholníci Terezie Brichtová OP (Výstup na horu Karmel a Živý plamen lásky, 1999 a 2001) a Vojtěch Kohút OCD (Duchovní píseň, 2000), který zároveň nad celou edicí převzal editorský a teologický patronát.

Editor v roce 2001 v předmluvě konstatuje, že Živý plamen lásky "uzavírá první etapu nového překladu děl Mystického učitele do češtiny" a že v práci na překladu bude nutné pokračovat. Vyzývá rovněž k "připomínkám jakéhokoli druhu, které by umožnily zkvalitnit to, co mohlo být z jakékoli příčiny zanedbáno". Je tu tedy vydavatelův příslib, že nový překlad bude mít pokračování, zvláště pak první redakce Duchovní písně, aby se sanjuanistické texty terminologicky ustálily.

Je pochopitelné, že u tak olbřímího kulturního díla, jako jsou původní španělské texty svatého Jana od Kříže i jejich české zpřístupnění Karmelitánským nakladatelstvím, nelze v pouhé recenzi zabíhat do podrobností neřkuli didaktických či dalších teologických interpretací. Jistě si nelze dělat iluze, že duchovně a myšlenkově náročné sanjuanistické texty, které vyžadují maximální soustředěnost a kontinuální promýšlení, budou běžnou všednodenní četbou každého vnímavého křesťana. I ten sebevnímavější musí disponovat určitým studijním časem, kterého při práci na vinici Páně není mnohdy nazbyt. Přímým adresátem jsou proto spíše osoby duchovního stavu, vzdělanci, akademická obec a studenti. Ale ani ti druzí nemusí na četbu, byť i jen letmou, předem rezignovat.

Je totiž obecně známo, že svatý Jan od Kříže byl vynikající psycholog a znalec nástrah praktického života, jemuž moderní psychoanalýza vděčí za nejeden podnět. O hlubinách "podvědomí" věděl dost mnohem dříve, než toto téma zpopularizovali stoupenci freudizmu. Čtenář se proto nemusí nutně pohybovat výlučně ve zdánlivě nedostupných mystických rovinách, ale může si vybírat i z početné řady praktických rad či doporučení. Ve všech Janových knihách lze objevit řadu pozoruhodných postřehů a námětů. Dokonce i ve vrcholně mystické Duchovní písni, například na stránce 191, jejímuž poselství nelze upřít aktuální význam:

"Ať si tedy uvědomí ti, kdo jsou velmi činní a chtějí se omezit na svět se svými kázáními a vnějšími skutky, že mnohem větší prospěch by přinesli církvi a mnohem víc by se zalíbili Bohu, - a to pomíjíme dobrý příklad, který by tak sami dali -, kdyby aspoň polovinu onoho času strávili v prodlévání s Bohem na modlitbě, byť by nedospěli tak vysoko jako tato. Jistě, tehdy by udělali víc a s menší námahou jediným dílem než tisícem, neboť by si to zasloužili svou modlitbou a získali by v ní k tomu duchovní síly; protože jinak je všechno jen bušení kladivem a udělá se jen o trochu více než nic, a někdy nic, a někdy se dokonce natropí škoda."

Pro hektickou současnost, která pro samou rychlost nedokáže ani rozlišit čas od pouhých pozemských nástrojů (čas jsou prý peníze, jaká bláhovost!), může být tento postřeh velmi poučný. Anebo z jiného úhlu, ze 199. stránky Výstupu na horu Karmel: "Protože tedy už nezbývají k zjevení jiné články o podstatě naší víry, než které už byly zjeveny církvi, nejen se nemá připouštět nic nového, co by se duši o ní zjevovalo, ale z opatrnosti nemá připouštět ani jiné zahalené různosti; a kvůli čistotě víry, jakou má mít duše, i kdyby se jí znovu zjevily pravdy už zjevené, nemá jim věřit proto, že se jí znovu zjevují, nýbrž proto, že už byly dostatečně zjeveny církvi; ať pro ně uzavře rozum a upřímně se opře o nauku církve a o její víru, která se, jak praví svatý Pavel, předává slyšením (Řím 10,17)."

To ovšem zajisté neznamená, že by se nevyplácelo číst a promýšlet duchovní odkazy, které je třeba zdolávat kontemplativním výstupem mezi časností a věčností.