Po světovém úspěchu románu Ztracený (Der Verlorene, 1998) napsal Hans-Ulrich Treichel, lyrik, prozaik a literární vědec (v současnosti učí literaturu v Ústavu německé literatury v Lipsku) další dílo. Pozemský Amor (Der irdische Amor) je humoristický román o jednom dospívání v muže odehrávající se v západní části Berlína a v Itálii sedmdesátých let. Hlavní hrdina Albert je, podobně jako nešťastný mladší bratr "zmizelého" dítěte na útěku před Rusy ve Ztraceném, smolař, nechtěný komik, trotl (i on pochází z rodiny po válce vyhnaných Němců, kteří se usadili ve Vestfálsku, což ho předem diskvalifikuje).

Román začíná deziluzí: Albert se právě nerad vrátil do Berlína z Itálie, z Říma, kde chtěl studovat dějiny umění italianistiku, "kdyby všechno proběhlo podle plánu". Jenže neproběhlo: Albert od své italské cesty očekával mnohem více, hlavně "to jedno", a tak je návrat do Berlína nejen studijní, ale i milostný neúspěch. Zpátky na katedře dějin umění na berlínské Svobodné univerzitě se Albert opět může věnovat caravaggiovským studiím. V nedaleké dahlemské galerii visí jedno z nejznámějších děl velkého Itala, Vítězný Amor (1602/3), portrét nenuceně sedícího nahého mladíka. Už před cestou do Říma měl Albert o Vítězném Amorovi referát - erotický náboj obrazu ho natolik inspiroval, že učinil velký kunsthistorický objev, jak věřil. Při pečlivém pozorování centra obrazu, prostoru mezi Amorovýma nohama, je stále zřejmější, že záhyb draperie, na níž mladík sedí, je vytvarován jako ženské pohlaví. Albert neví, že tato decentní obscenita, která, jakmile byla divákem odhalena, působí jako neuvěřitelná provokace, je kunsthistorikům dávno známá. Poté, co se připravil, jak bude před posluchači se samozřejmostí pronášet slova "nepatrný penis" a "osa vulva-anus", a dokáže tak svou zběhlost na poli akademickém i na poli mužnosti, ztrapní se v obou směrech. Albertova tristní existence v Berlíně nabere nový směr, když sebere odvahu a pozve na schůzku číšnici z italského podniku, kam pravidelně chodí, krásnou Sardiňanku, jako z Caravaggiova obrazu. Milostná aféra slibuje hlavně komplikace: Elena udržuje nejen kontakty s mafií, ale má i bohatého perského milence. Přesto se zprvu zdá, že se na Alberta nakonec usmálo štěstí, Elena ho vezme s sebou do Sardinie. Sardinie, přesněji zapadákov Carbonia, kde si Elena otevřela kosmetický salon (Albert si mezitím v zadním pokoji pročítá okopírovaná pojednání o Caravaggiovi a občas tajně přihlíží depilaci "obecně velmi ochlupených" sardinských žen) je pravou italskou anitidylou. "Albert četl o piniových lesících a červených porfyrových útesech. Kromě toho měly být všude tisícileté pevnostní věže. To ale muselo být někde jinde. Albert zatím viděl jen výpadovku, lemovanou skladišti, benzínkami, jednou rafinerií a různými nádržemi na vodu..." Albert proto začíná snít o Berlíně a kielské studentce Kláře, kterou poznal na pláži...

Humor Pozemského Amora je z velké části dán Treichelovým jazykem. Lakonická konstatování hlavní postavy, opakování nemožných situací spolu s neúnavnými komentáři připomínají bernhardovské tirády. Ty korespondují s pravidelně se vyskytujícími úporně svědícími lišeji na kůži hlavního hrdiny, které jsou samozřejmě psychosomatického charakteru - Albert přisuzuje své neurotické stavy zážitkům z raného dětství, ponuré atmosféře padesátých let a citově chladné výchově. Komický hrdina, odborník na ostudu, permanentně pohlavně vzrušený - a jen zřídka uspokojený - který hledá věčný Řím nebo se nechá zavát do své vlasti, je jemnou variací na klasické téma (už od Goetha) cesty do Itálie, za inspirací, uměním a ženami, která u Treichela nutně končívystřízlivěním. Treichel ve svých Frankfurských přednáškách z poetiky (2000) přeformulovává "klasickou zásadu" o Němci, který bez italského zážitku žádným Němcem není, v postulát, že bez zklamání z Itálie je Němec ještě méně Němcem. Německý muž, řekněme. Pozemský Amor je nejen komedie mužnosti, ale i skvělá satira na akademiky, hlavně na "caravaggiovce".