Filosof Walter Benjamin psal své vzpomínky na dětství v Berlíně s vědomím, že si po jejich dokončení vezme život. Tento čin, své ultima ratio, uskutečnil o osm let později, v roce 1940 při útěku z Francie po jejím obsazení Němci.
Berlínské dětství kolem roku 1900, nejrozsáhlejší souvislý text právě vyšlého svazku, je zároveň pojednáním o zapomenutém, které tu ale nikdy skutečně nebylo, je to dodatečné objevování vlastního dětství. Vzpomínky jsou pro Benjamina, stejně jako zapomínání, zkušeností prostoru, proto jsou i obrazy jeho dětství spjaty s topografií Berlína. Kniha zároveň obsahuje řadu rozhlasových přednášek a tematicky vztažených recenzí a je doplněna historickými fotografiemi města - bohužel dost bez výběru, nostalgické obrázky v sépiovém tónu se nevztahují k popisovaným lokalitám. Benjaminovy přednášky o velkoměstě doplňují dojmy berlínského chodce, flaneura z Berlínského dětství: autor v nich hovoří o penězích, zboží, velkoprůmyslu, cituje Franze Biberkopfa z Döblinova velkoměstského románu Berlín. Alexandrovo náměstí.
Obraz Berlína, který se německým čtenářům takto dostává do rukou - dosud porůznu rozházen v jednotlivých svazcích souborného vydání Benjaminova díla - je zároveň střípky Benjaminovy filosofie, odrážejícími Benjamina melancholika, technika i jazykového mystika.