Jestliže čteme prózu a básně rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové, neubráníme se pocitu, že se k jejich pochopení musíme "probolet". Bachmannová, filozoficky myslící a zároveň nadaná velkou vnímavostí a citlivostí, proniká do oblastí, kde sídlí naše nejvlastnější - a nejzranitelnější - bytí. Ona sama byla mnohou bolestí "obdařená" a zdá se, že předěly způsobené ranami jsou přesně tou hranicí, na které se pohybuje její dílo.

Soubor povídek Tři cesty k jezeru, který loni vydalo nakladatelství Academia, představuje první úplný svazek povídek Bachmannové přeložených do češtiny (překlad Josefa Čermáka a Hany Žantovské). Dojem z knihy bohužel kazí dost nevkusný obal. Povídky Bachmannové částečně již vyšly ve sbírkách Třicátý rok (1961, česky 1965) a Simultánně (1972, česky 1985 jako V hlavní roli žena). Povídky jsou řazeny chronologicky do tří částí: v první části Třicátá léta (kromě povídek Krok do Gomory a Ondina jde vyšly v Třicátém roce) najdeme texty reflektující tíživou minulost dnešního Rakouska, povídku s motivem hledání pravdy (Wildermuth) a rezignace na "pravdivý" vztah mezi slovem a skutečností (Všecko) a dvě zmíněné, zde poprvé vycházející povídky s výraznými ženskými hrdinkami. Druhá část zahrnuje povídku "Přijde smrt" o citově a myšlenkově tupém, a právě proto nesmírně vitálním rakouském rodu a satirickou Prohlídku starého města; třetí část texty ze sbírky Simultánně, vrcholné povídky o osudech různých typů žen, zkoumající facety ženství.

Bylo by ale hrubou chybou číst Bachmannovou jako autorku, která píše "o ženách pro ženy" - proč by pak právě v Třicátém roce byl subjektem vyprávění muž a proč by ženské já v románu Malina bylo neodvolatelně a fatálně spjato se svým mužským protějškem? Ani jedno ani druhé. Ani jedno, ani druhé, říká vdaná Charlotta (Krok do Gomory) v rostoucí něze vůči své návštěvnici, mladé dívce, jejíž náklonnost jí otevřela cestu k objevení zasutých možností vlastního já, k pohledu na vlastní život z druhého břehu, za nímž se prostírá netušená svoboda. Diference pohlaví je zakoušená ne jako společenský konstrukt, ale jako niterná zkušenost, která může být hluboce traumatizující, a proto nachází svůj výraz ve snech, zjevuje se v rozjitření.

Ve své první povídce, mistrném Mládí v jednom rakouském městě popisuje Bachmannová své dětství narušené válkou. Den, kdy Hitlerova vojska obsadila Klagenfurt, rozmetal mé dětství, řekla později. Bylo to něco tak strašného, že tím dnem začínají mé vzpomínky. Příliš ranou bolestí, kterou jsem v takové míře snad už nikdy později nezakusila. Nejde jenom o zážitek, který se hluboce zaryl do dětské paměti, ale o onen moment brutálního zásahu do individuálního bytí, který navždy rozdělí to, co vnímáme jako kontinuum. Tento zážitek Bachmannová právě v povídkách mnohokrát variuje: válka je takovým zásahem do dějin, že se pak už nedá na nic navázat, světu se nedá rozumět a nedá se v něm žít s druhými. Tenkrát, po roce 1945, jsem si taky myslel, že svět je rozdělen, a provždy, na dobré a zlé, ale svět se teď už dělí znova a zase jinak, říká vypravěč povídky Mezi blázny a vrahy. Rána v dějinách je ve skutečnosti ranou v lidském vědomí - někde to přece začít musí, říká Bachmannová -, plyne z ní odcizení se jazyku, skutečnosti a životu. To vědí zranění: Trotta, skutečný exulant a ztracenec vidí, na rozdíl od fotoreportérky Elizabeth, že ukazovat utrpení druhých je troufalost, ponížení, špatnost ... Protože ve skutečnosti je to samozřejmě jiné. (Tři cesty k jezeru) I onen zvláštní nostalgický pohled na děti v první povídce pramení z vědomí cizoty: Ty děti! Jako z jiného (onoho) světa v překlenující vzpomínce: (Děti) brebentí svou hatmatilku, vymýšlejí si, až jsou podivně bledé, a když už nevědí, jak dál, vynaleznou si řeč, která je poblázní.

Cézura, zámlky, neprožité možnosti ale Bachmannové neslouží ke kritice. Spíše si tak vytváří hranici, na jejíž druhé straně, "za slovy", je oblast mnohem chaotičtější a polymorfnější a zkušenost autentičtější (je to život?). Odtud se dají pozorovat smrtící výstřelky západního ducha: soudce Wildermuth a otcovrah, oba fanatikové pravdy (Wildermuth) a totální jazykové skepsi propadnuvší otec, který tak zcela ztratí zájem o své dítě (Všecko). Ženy, alespoň jako vyprávěcí subjekt u Bachmannové, jsou této hranici blíž. I mátožná a ve zvrácené pasivní resistenci téměř autistická Beatrice (Problémy, problémy) určité věci prostě ví: Muž si může hloupost dovolit, žena nikdy.

V povídce Třicátý rok hrdina ve svých dvaceti letech domyslí všechno až do konce, je ale sražen, odmrštěn, cítí se ve vězení života a řeči. I s tímto poznáním pak dělá v životě ty nejbanálnější chyby. Ve třiceti letech, v nemocnici, poté, co jako zázrakem přežil autonehodu, se mu zachce žít. Ví už, že skutečnost nelze hned domyslet do konce. Život a myšlení se prostupují, nejsou od sebe odděleny tak, aby se myšlení mohlo života zmocnit.