Hodnotit text, jakým je Případ Franza Ingeborg Bachmannové, nelze bez přihlédnutí k faktu, že autorka dílo vědomě nedokončila a nezamýšlela ani jeho publikování. Stejně jako u jiných vydaných, avšak nedokončených děl lze případný rozpačitý dojem z výsledku těžko svalovat na autora. Máme před sebou totiž pouhý fragment, autorkou odsouzený k zapomnění. Může tedy čtenář fragmentárnost, nepřístupnost a chaotičnost připisovat Bachmannové k tíži, pakliže (jak se píše v ediční poznámce, s. 106) „rozpracovanou knihu (…) Bachmannová po vlastním kritickém čtení koncem roku 1966 odložila a k jejímu dokončení se již nevrátila“?

Dílo sotva rozepsané
Případ Franza čítá v českém překladu něco málo přes sto stran, přičemž obsahuje text první a třetí kapitoly nedokončeného románu (který měl být navíc úvodem do rozsáhlého románového cyklu) a dále je doplněn o několik nesourodých úryvků z poznámek k zamýšlené druhé kapitole. Spíše tedy než o text určený novým čtenářům, toužícím se s dílem Bachmannové teprve seznámit, je třeba k němu přistupovat jako k příspěvku k tvorbě autorky, kterou už čtenáři znají. Ostatně postupnému vydávání jejího díla se nakladatelství Opus věnuje systematicky, a právě Případem Franza autorčinu tvorbu uzavírá. V roce 2016 vydal Opus pod názvem Čára života výbor z autorčiny poezie, v následujícím roce její jediný dokončený román Malina, v roce 2018 pak trojici rozhlasových her ve svazku nazvaném Zatmění země. Právě román Malina (původně vydaný 1971) se stal nakonec úvodním dílem zamýšleného cyklu Způsoby smrti (Todesarten), který měl být původně zahájen Případem Franza. I přes nepříliš rozsáhlé dílo je však dnes Bachmannová považována za jednu z nejvýznamnějších rakouských (či vůbec německy píšících) autorek druhé poloviny dvacátého století, a není tedy divu, že jsou vydávány i nedokončené fragmenty její práce.

Dvojí cesta…
Číst Případ Franza tedy musíme z kontextu celé tvorby Ingeborg Bachmannové, jakkoli nelze vyloučit, že na stránkách Případu Franza může při odhalování smyslu jednotlivých pasáží nalézt nemálo výzev i čtenář, který s jejím dílem ještě obeznámen není. Smysl se totiž ukrývá pod jakousi roztěkaností, pramenící snad především z nedokončené povahy textu.

Úvodní kapitola, Návrat do Galicie, se na první pohled jeví chaotická, divoká a možná i příliš roztržitá. Sledujeme tu počínající příběh, líčený z perspektivy Franzina bratra Martina, který přijíždí za sestrou do fiktivní rakouské vesnice, poté co Franze ublížil starší muž, profesor, pro svůj vysoký věk přezdívaný Fosil. Autorka detailně popisuje Martinovu cestu, přičemž linearita vyprávění je neustále narušována úvahovými a vzpomínkovými pasážemi, jejichž prostřednictvím poznáváme nejen hlavní hrdiny nikdy nenapsaného příběhu, ale také jejich až mysticky pevné sourozenecké pouto, a dále dobový i společenský kontext, z něhož celá situace vyrůstá. Mimo jiné se dovídáme, čím byla Franza ve své době výjimečná, přestože souvztažnost jejích povahových rysů s předpokládaným příběhem můžeme jen odhadovat: „(…) Franza, tehdy ještě děvče, když postávala venku s anglickými vojáky a učila se anglicky a znenadání se obrátila a pádila pryč a běžela a běžela, celou tu dlouhou cestu dolů až ke Gailu, kam ho uhodila ta banda z Tschinowitz a kde by se desetiletý kluk s bezradným hloučkem vrstevníků na břehu bezpochyby utopil.“ (s. 15) Podobné charakteristiky ovšem Bachmannová ukrývá mezi rozvleklé vzpomínky na řadu vedlejších postav, o nichž se nakonec z fragmentu románu příliš nedozvíme, neboť pasáže, jež by patrně lépe osvětlily jejich příchod na scénu a dlouhý čas s nimi strávený hned v úvodu, autorka již nenapsala.

Výsledkem je mnohovrstevnaté vyprávění, jímž naznačená rozkošatělost budoucího díla vysvítá ještě lépe v kontrastu s kapitolou následující, tedy se zamýšlenou třetí, pojmenovanou Egyptská temnota, v níž se autorka zaměřila mnohem těsněji na sledování ústřední sourozenecké dvojice. Detailní pohled na Franzu, ústící až v psychologický rozbor nitra jedné ženy, či freska měšťanské společnosti docházejí výrazu v obou kapitolách, avšak v Egyptské temnotě působí tato témata o poznání utříbeněji a přístupněji, zejména díky větší dějovosti. Část, v níž se Franza a její bratr Martin vydávají na dalekou cestu, nechává nahlédnout do dobové estetiky vzdáleného Orientu a klade při tom důraz na kritiku tehdejší měšťácké společnosti, jež právě v prostředí Orientu a vůbec v kontextu objevování neznámého vyznívá mnohem razantněji než v poněkud divoké první kapitole.

… a její podstata
Ústředním motivem celého fragmentu je pak cesta: v prvním případě Martinova cesta za Franzou, již lze vykládat jako cestu záchrannou či s trochou nadsázky spasitelskou, neboť Martin přijíždí Franzu skutečně zachránit, přestože si zpočátku není jistý, zda je jeho sestra ještě naživu. Druhou cestou je výprava do Káhiry, kterou lze interpretovat jako cestu iniciační, očistnou, avšak také jako útěk. Obě varianty výkladu se vzájemně nevylučují.

Avšak jak toto různorodé pojetí motivu cesty mělo zapadnout do konceptu celého zamýšleného díla, můžeme jen odhadovat. Přestože motivace obou cest (tedy odejít z místa plného nepříjemných vzpomínek) je totožná, jejich výklad v různých kontextech se různí. Tato otevřenost dobře koresponduje nejen s otevřeností nedokončeného příběhu, ale i s možným smyslem cesty samotné. A zejména pro onu mnohost (jak ji zachycuje i stylově a narativně velmi odlišné pojetí obou dochovaných kapitol) stojí Případ Franza za čtenářovu pozornost.