V českém překladu vyšel výbor krátkých próz švédské prozaičky Birgitty Trotzigové (*1929) ze sbírek Živí a mrtví a Za císařových časů, který roku 2000 vydalo nakladatelství Dauphin pod titulem Živí a mrtví v překladu Jany Holé.

Ústředním tématem prvních dvou povídek, Barbora a Živí a mrtví, jsou různé podoby lásky. Náhlé intenzívní střetnutí s láskou v nich přináší záblesk poznání, krátký a tragický. Láska je citem bez hranic, vysilující a osudová, posvátná a nepostradatelná, neschopna kompromisů, jako nemoc, na kterou „není léku“. Neustále na ni ovšem padá stín – stín zloby, nenávisti a smrti. Zároveň ale jen ona znamená život – farář Abrahám Noreus i Eliáš Kiebitz v prvních dvou novelách ožijí až láskou, a když o ni přijdou, či spíše ztratí schopnost milovat, propadnou se zpět do říše mrtvých. Pohřbeni zaživa klesají do ničivé temnoty, když se vzdali možnosti milovat – jediné cesty zpátky k živým. B. Trotzigová v povídkách poodhaluje mystérium lásky a smrti, které jsou nerozlučně spojeny v jedno, cit se často naplňuje teprve v milosrdné smrti. B. Trotzigová tak naznačuje křesťanské poselství, že za smrtí se zjevuje plný život ve věčné blaženosti.

V povídkách vidí člověka jako cizí, neznámou bytost, ukrytou pod neproniknutelnou slupkou, ulitou či skořápkou. Lidé někdy získávají až zvířecí rysy, pozvolna se proměňují. Když v sobě umrtví city a uzavřou se do sebe, ztrácejí svou lidskou tvář a stále více se podobají zvířatům. Tak jako pan Abrahám, který odvrhl lásku a stále více připomíná ovci či ještěrku.

V působivých obrazech skånské krajiny autorka nezapře své výtvarné vidění. Osudy postav symbolicky korespondují s obrazy přírody – první setkání Barbory s farářem, první záblesk lásky, vzplane za jasného letního dne prozářeného sluncem, kdy vzduch je prosycen opojnou vůní. A v tom oslnivě bílém světle se vše zdá pohádkově neskutečné. Když ji pan Abrahám zapudí, těhotná zoufalá Barbora putuje nehostinnou zimní planinou, kde ji obklopuje jen ticho, led, mráz a kamení.

Povídky ze sbírky Za císařových časů se odehrávají v jakémsi pohádkovém bezčasí. V povídce o Posledním soudu všechny časové plány – minulost, budoucnost i přítomnost – splývají v jedno – nejzazší okamžik existence se tak děje v tomto okamžiku a zároveň se neustále vrací po věky věků. B. Trotzigová v těchto povídkách zkoumá vztah jedince a moci, společnosti. Opakují se v nich biblické apokalyptické obrazy zániku, spojeného se vznikem nového řádu. Titulní povídka končí jakousi vzpourou či revolucí. Císař je tu však nejen zosobněním moci, která vládne pomocí teroru, ale sám je i obětí, loutkou v soukolí moci. Ochromený a bezmocný, když se setká s pohledem dítěte z vězení – nositele vzpoury.

V povídce Co všechno se může stát představují obrnění jezdci útlak, který ovládne město, i univerzální zlo prostupující lidským životem. Mlčící většina však nese stejnou vinu, protože panství zla pasivně přijímá a neodporuje mu. Nevinná dívka, která jediná nalezne odvahu prolomit „to zlověstné ticho“, a odhalí tak tajemství vetřelců, je nemilosrdně všemi odsouzena a popravena. Některé postavy tedy v povídkách zosobňují nevinnost – mladičká dívka, dítě zrozené ve vězení, pekařský učedník – ti se dosud nenakazili zlem, a tak se mu dokáží vzepřít.

Povídku Hadí dívka lze číst jako pohádkový příběh, zároveň však nabízí hlubší psychologický výklad, neboť vlastně vypráví o vzniku identity. Dívka přetrhá pouto s matkou, začíná si uvědomovat své vlastní já. Nejprve se ale musí ponořit do temných hlubin podvědomí, prochází bolestnou transformací, aby si uvědomila, kdo vlastně je. Obraz hada tak může být chápán jako symbol léčivé síly, kterou dívka získá, či falický symbol, znamená i pouto se zemí a plodností. Had je „duchem země“, ale je také spojen se stínem, představuje stadium proměny mezi životem a smrtí. Z pohledu S. Freuda je stín to druhé, temné já – vlastnosti, které zůstávají vědomí skryty, mohou být pro něj nepřátelské a nebezpečné. Zralý člověk by měl tyto vitální síly využít ve svůj prospěch, měl by být schopen integrovat vlastní stín. Had tak dvojznačně reprezentuje síly dobra i zla, záleží na tom, kdo jimi disponuje. V této povídce, stejně jako v několika dalších, se objevuje další zvířecí symbol – pták, který podle Junga představuje transcendenci, přechodné období, kdy se člověk snaží osvobodit a realizovat skutečný vnitřní potenciál. V povídce se tak mísí psychologický realismus s magickým realismem, skutečnost a mýtus se tu prolínají v tajemném „Lese“, kde vládne neviditelný řád.

Příroda B. Trotzigové je tedy vlastně složitou strukturou, v níž se zároveň odráží Boží přítomnost, vyšší řád. Takové romantické pojetí přírody vyznávali v první polovině 19. století američtí transcendentalisté (R. W. Emerson). B. Trotzigová se však spíše opírá o učení židovského filozofa Martina Bubera (1878–1965). Příroda podle něj spojuje skryté i zjevené, dokáže mluvit vlastní řečí, neustále se v ní odehrává cyklus zrození a zániku. Živé rostliny postupně odumírají, ukládají se v zemi ve vrstvách zkamenělých fosilií, které jednou dají životodárný plamen. Život je jako vůně listí a vlhké země, kam se vše živé po smrti navrací, a člověk jen krátký okamžik tančí jako vážka ve světle nad vodou.