Zemi pokrývala temnota. Židé očekávali Mesiáše. Obyčejní lidé házeli bomby. Osvětlená budova zemského divadla bíle zářila.

V temném Petrohradu vystupovala, ještě než došlo ke všem těm událostem, jedna herečka, členka carského souboru, sama však nízkého původu. Jako dítě ji přivezli z venkova a adoptovali ji, proslavila se, udělala kariéru a teď jezdila v kočáře potaženém měkkým hedvábím jako rukavička. Pocházela z temnoty, z temné jiné země, ale přešla na druhou stranu. Na jevišti jen samý lesk a světla, lesk a světla – dole na druhé straně světel ramp těžká masa tváří ve tmě.
(A dole v temnotě se vzdouval chaos obrovského hlavního města, něco tu chtělo vystoupit na povrch, do světla, chtělo se zrodit, venku v temnotě se pohybovala neznámá velká zvířecí bytost – chňapá po krku, jí, páří se, čpí divočinou, je tak těsno, krvavé cáry, otevřené pohlaví, vlhká mláďata: nemocná, umírající. Uvázané oteklé naříkající zvíře.)
Uvnitř jí ustavičně stále víc a víc scházelo to temné, na něž se přinutila zapomenout.
Neboť tomu tak bylo, životní okolnosti tomu chtěly, že v životě této ženy a herečky existovala spousta věcí naprosto odděleně – jako když plují ledy a mezi prasklými ledovými krami zeje černota, černá a hluboká, a ledy se od sebe vzdalují, pryč, mizí jako slábnoucí zář do noci.

Byla to herečka, divadlo jí bylo domovem.
Herečka nabízela své tělo, svaly a šlachy, zvedající se hrudní koš, ohryzek a hlas.
Před zrcadlem, před temným zrcadlem. Bílé paže, tuhé silné svaly se našedle a namodrale lesknou. Rozpřáhne je, natáhne zápěstí a ruku, jeden kloub prstu po druhém – gesto se zachvěje, zrodí se, vibruje, chce dosáhnout co možná nejdál. Právě se mění, paže roste jako křídlo smrti, křídlo života, něco úplně jiného. V očních důlcích svítí oči neznámého původu. Šedé rty. Jazyk a ústa jsou naopak rudá, svěží, vlhká, plná života, mohou se přiodít do řeči pravdy či lži, zepředu či zezadu – tělo už ostatně dávno opustila vůle, přes moře a lesy se nese ptačí křik, volání ptáka v duši.

(Herečka sedí v šatně a odličuje si masku vražedkyně, ducha války. U temného zrcadla hoří světlo. Prsty se zabořily do krabičky s mastí. Mast chladí, dokáže vyhlazovat. Právě vyhlazuje obočí a jedno oko, druhé na ni doširoka zírá ztuhlým a divokým pohledem z temného zrcadla . Vždy přijde okamžik, kdy je polovina obličeje maskou. Která? – Druhá polovina je vyhlazená, něco se ukrývá ve sněhu, to temné se ukrývá ve sněhu. Jedna i druhá polovina světa, kdo je kdo? Kdo je ta, co se narodila ve třetím pokoji a je oběma polovinami, ona a ta druhá, také přítomná ve třetím pokoji, tam žije, má na rukou krev a nakonec umírá násilnou smrtí vlastní rukou, jak to ohlašuje ženský křik na scéně?)

(A v zrcadle. Obraz v zrcadle je temný, doma nikdo není, doma dlí prázdnota. Kolem trojdílného zrcadla se mihotá světlo. V zrcadle se teď odráží temné lesklé světlo, které rychle pohasne jako záblesk vody dole ve studni, v té černé světélkující vodě lze někdy spatřit, jako by na hladinu vylézal sešlý člověk, proměněný k nepoznání – poté opět mizí.)

Byla to herečka, divadlo jí bylo domovem.
Divadlo jí bylo domovem. Veliké a bílé zářilo na honosném náměstí se sloupovím – kolem se vzdouvalo a šumělo hlavní město s veškerou temnou bídou a společenskými nepokoji. Když v noci světla zhasla, obrovská budova divadla se převalovala ve svých vnitřnostech. Ve všech koutech šustily bytosti, které se stáhly do tmy, jako hasnoucí podsvětí, kde žijí netopýři. Potom se zhaslo v šatnách a kromě kukaně u vchodu pro nočního hlídače, kde jen jedna lampička osvětlovala spodek lidské tváře, hrubé tuhé čelisti, celé divadlo ztichlo a potemnělo. Divadelní budova se podobala tělu, modelu vesmíru vystavěného z bludiště místností – zcela uvnitř spočívalo to hlavní, vnitřní tělesný otvor, tmavé prázdné jeviště a tmavé ztichlé hlediště, kde, jak se zdálo, přece jen zněla ozvěna těl a hlasů, milostné vzdechy a smrtelný křik, dusot a dupot davů a armád. Všechna zrcadla spala, odrážela se v nich jen tma. V noci o samotě bylo stále zřetelněji cítit to mohutné živé tělo, které bez hlesu promlouvalo, téměř nekonečné tělo hlasů.
Tak jako divadelní budova měla i herečka uvnitř v těle nekonečný prostor naplněný jen temnotou. Prostor nevědomí vedl přímo do oné noci velkoměsta a za nocí v hlavním městě vystupovaly sny a ožívaly v ní, jednou zvířata, jindy lidé. Divadlo jí bylo domovem, když ho pozdě večer opouštěla, jak již řečeno v tomto období kariéry v kočáře potaženém hedvábím, zanechávala tu i sebe samu a hnala se do něčeho slepého, zasutého a zapomenutého.

Jeviště bylo dírou do světa, bylo to černé jeviště života, kde vál studený vítr.
A jednoho dne – čas volal a křičel, padaly bomby – se i to slepé, zasuté dalo do pohybu, z temného prostoru vystupovalo cosi živoucí a mrtvé zároveň:
Jednoho dne zaslechla, jako by na ni z dálky z té temnoty někdo volal – ano, už brzy všechno praskne, zhroutí se, zdi padnou, opona se zvedne a dovnitř vtrhne život. Jednoho dne – čas volal a křičel, padaly bomby – se to slepé, zasuté a zapomenuté dalo do pohybu, z temnoty na ni volalo silným hlasem její druhé já – možná tak volalo po celou dobu?

*
Sama totiž pocházela hluboko z černého nitra země, z druhého břehu, od těch druhých – z jedné vzdálené vesnice.
Tam v té černotě, kde její život začal, bylo všechno krásné. Z té černavé zeleně jasně svítilo namodralé světlo. Život ve vesnici byl krásný, ale drsný. Jednou do roka o svatodušních svátcích všechny domky natřeli tmavě modrou klihovou barvou. Ale v té krásné modři žili přesto lidé od sebe navzájem odříznuti. Lpěli na tom vnějším, na velkém příbuzenstvu s propracovanou sítí klevet, ale uvnitř byli osamělí a temní, složitý systém podezřívání a nenávisti je navzájem rozděloval a zároveň poutal – jako okovy.
Ale jí všechno připadalo jiné. Nebyla sama, měla dvojče. Ovšemže to nebyla normální dvojčata, ale odkojila je jedna matka – a takové pouto, ať už vznikne záměrně či náhodou, může být stejně silné, rozdílnost dokáže spojovat tak silně jako podoba. V každém případě však tak její život začal, nesl se ve znamení dvojčat, sester odkojených jednou matkou a před tím nebylo úniku. Nedalo se uniknout tomu, že od prvních dnů života byla s tou druhou, údy a ruce, ústa a oči se od sebe téměř nedaly oddělit, jako jediné tělo s mnoha údy si spolu hrály pod plnými naběhlými prsy, z nichž kapalo mléko. Nikdo si už nevzpomínal, kdy a jak to vlastně začalo, jako by se jim to odnepaměti usadilo pod kůží a po těle jako zvláštní citlivá bytost, která je řídila a ukazovala cestu.
A ty dívky odkojené jednou matkou byly jako dvojčata. Nedaly se od sebe odlišit – jakmile se začaly vzdouvat temné mocné tělesné tvary a rysy, sdílely spolu vše. Ve vesnici, či spíše městečku, neboť osada byla dost rozlehlá, kde se všichni navzájem pronásledovali a panovala tam krutost – jak už to v lidských společenstvích bývá jako v děsivých pohádkách o pomstě a řeži, o pojídání masa, které se dědí z generace na generaci – si ty dvě vytvořily zvláštní svět sám pro sebe, v němž bylo všechno v rovnováze, i dětské vády a závist tu zněly jako střídavý zpěv. Neustále se držely kolem krku, učily se chodit jedna od druhé, jako dvě těla, ale jedna řeč – když se učily mluvit, mluvily obě jedním hlasem.

*
To modré městečko, kde býval jarmark, leželo v lesnaté oblasti na hranici tří gubernií ve staré carské říši. Za ním a všude kolem se rozprostíral divoký zelený les, vzdychal, vlnil se, šepotal, širý, hluboký, na míle dlouhý les plný nepřístupného života. Tam, kde končila hlavní ulice, uličky i silnice, žil les, hustý a hluboký, světélkující na odvráceném konci všeho. Dlouhatánský les se stále přibližoval, tlačil se, zdálo se, že chce prorůst do všeho a se vším se spojit. V městečku žili Litevci, Bělorusové i obyčejní Rusové, Židé i Cikáni, byl tam kostel i synagoga. Kostel i synagoga měly s lesem něco společného, rozbitými okny přilétali a odlétali ptáci, na klenbě se pohybovaly stíny sítě listoví, vznikl tam mezní prostor, ani nehybný ani pohyblivý. Byl to mezní svět – očima hlubokýma jako studny se kostel a synagoga navzájem pozorovaly, mezi nimi hleděla nočním zrakem zmrzačená těla.

A za nimi les.
Les, tak divoký a hustý, vábil a šuměl, dával odpovědi, které se zas rozplynuly, a nesplnitelné sliby.
V tom lese žil zlatý pták Ohnivák, zářivý a zároveň temný ptačí tvor, spojení nebe a země, slunce a tmy. Nebe i země, ale ani jedno, ani druhé, se jednoho promění ve třetí živel – oheň. Ten prazvláštní osamělý ptačí tvor, kterého téměř nikdo nespatři, byl duch lesa, sen, co všechno může život být. Plášť z peří měl světlý, ale neprostupný, duši tajemně temnou, žil ve tmě a ze tmy, jen občas nějaké dítě ve vesnici spatřilo, jak nahoře v lese něco září jako oheň, odraz ohně pronikl rychle jako blesk temnotou větvoví a pak zmizel.

V tom městečku jedna žena odkojila dvě děti, holčičky, jedna byla její vlastní, druhá nalezenec.
Stalo se to takhle: žili jednou muž se ženou, dva chudí lidé, narodilo se jim první dítě, holčička, byli šťastní. Jako by se svět z toho štěstí měl rozskočit, něco takového nikdy dřív nepocítili a neprožili. Svět pro ně teď zářil novým světlem, světlem, které vycházelo ze všech věcí kolem. Ráno po porodu kráčel ten muž po pastvinách, zem ještě pokrývaly zbytky tajícího sněhu, a byl tak opojený radostí, že mu přišlo úplně přirozené, když pod jedním stromem, pod vysokým zohýbaným stromem se jmelím na kraji lesa, našel ještě jedno dítě. Až do chvíle smrti, do níž mu už mnoho let nezbývalo, si bude na ten strom pamatovat, jak promlouval a vábil pohybem a pod ním v hluboké vlhké prohlubni rozeklaného kořenu slabě plakalo nemluvně, promodralé zimou, malátné údy se už už chystaly upadnout do nejhlubšího spánku. Holým stromem na příkrém svahu dopadaly na slabě se lesknoucí sněhové skvrny paprsky ranního slunce. S opojným pocitem štěstí ji zvedl, byla to také holčička, dýchal jí do úst a ukryl ji pod šaty. Tak ji donesl domů s podal ji ženě, která ještě ležela v posteli – „Máš přece mléko“. A tak teď měla místo jednoho děti dvě, dvě děti byly dvojím tvorem a mléko teklo stále víc, záplava mléka, byla to radost nesmírná.
Ty dvě si vytvořily svět, v němž bylo všechno krásné. Sem mohlo vstoupit jenom to krásné z vesnice dětství. Jasná zeleň, zářivé modré světlo. Černá ne. Ani to tvrdé a kruté. Jen vlhká voňavá zeleň šeříků a modravé světlo. Jen svět, v němž bylo vše skvělé a třpytivé – zelené listy, šťavnaté, silné, jemné, tmavě modrá průzračnost jako sklo, jeskyně, v níž všechno halí perleťově modrá blána krásy. Jen růžová otevřená kočičí tlamička, to hebké – ne drápky na tlapkách, co si pohrávají s uzlíčky krve. Dobrá měkká špína slepic, mohutné zablácené tepající teplé břicho krávy! Ostře vonící dům, mokrý hnůj, tmavě žluté slunečnice, z nichž kape voda. Všeho se spolu dotýkaly a všechno ochutnávaly! Tak začal život, vyrůstal z pohybů, chutí a pachů a mihotavě se třpytil, ten pohyblivý světelný strom dvojčat. (Jelikož se však všechno naplnit nemůže, vstoupila do toho dobrého i krutost – odříznuté kočičí tlapky, copak by kočky mohly přežít bez zlých drápů?)
Jeden svět a jedna bytost, přesto byly tak rozdílné jako noc a den. Jedna z nich v sobě nosila stíny, druhá zářila – ne ta, od níž by se to dalo čekat. Ta první bytost od chvíle, kdy ji vyzvedli z temnoty při porodu, z jejího tajemství, i když byla slabá, natahovala paže a ruce co nejdál, aby do nich chytila svět a sevřela ho. Byla ještě tak malá, že si ani neuvědomovala, co dělá, údy jednaly samy od sebe, poháněla je pouze neodolatelná potřeba udělat právě tohle a nic jiného – tak její ruce šátraly po sestřině těle, uchopily ho, aby se dostaly co nejblíž. Ta druhá sestra jako by měla od začátku rozdvojenou duši – nepřítomnou a zároveň plnou pozornosti, byla snadno popudlivá, ale zároveň jako by v ní bylo chladné mlčení. Jedna spokojeně vrněla, ta druhá nespokojeně sténala, i když obě dostaly stejně, to chování nesouviselo s nasycením žaludku ale s povahou. Jedna zářila, druhá byla stínem, tak tomu zkrátka bylo.
Všechno bylo krásné, i když jinak. Tak vyrůstaly. I rodiče žili šťastně, vnímali je jako dvě strany jednoho zázraku.

Ale jednoho dne se všechno zhroutilo.
Jednoho dne totiž na toho muže padl slepý vojenský los, kolo štěstěny je základem vojenské mašinérie. Naverbovali ho do carské armády. S pláčem a reptáním, ve smutku a nenávisti se zase pro jednou ta jinak nedůvěřivá a rozdělená vesnice semknula, když odváděli ty, na něž padl los. Muž se plačky plazil po zemi, kopal kolem sebe, až se vojákům vytrhl z rukou, a běžel zpátky k ženě a dceruškám, nakonec ho museli odnést, to nevěstilo pro jeho další osud v armádě nic dobrého. A také o něm už víckrát neslyšeli. Poslední vzpomínka byla, jak mává rukama a kope nohama, potom byl prostě pryč – nakonec ho označili za zmizelého a vyškrtli z registru obyvatel. Na hranicích se neustále vedly války a o osud mrtvých a zajatců se při nich nikdo nestaral. (Ve skutečnosti údajně zahynul už první rok v době tyfové epidemie, jejíž oběti se nepočítaly.) Osamělé ženě nastal těžký život, sama s malými dětmi často trpěla skutečnou nouzí – aby je udržela při životě, snažila se všemi dostupnými prostředky získat, co se dalo. Jednou, když už byla několik let sama vydána napospas všem těm ohavným nutnostem – se ve dveřích objevil voják. Nepřišel se zprávou o zmizelém. Ale s nabídkou, aby jedno dítě postoupila armádnímu komisaři, jehož žena byla podle všeho beznadějně odsouzena k neplodnosti. Ten zlatě oprýmkovaný muž spatřil jednou dívku se stíny a přilnul k ní. Žena se nerozplakala, jenom se zadívala na holčičku, která nic nechápala, jen že se blíží jakási strašná hrozba, a proto bez ustání usedavě plakala. „Jsi moje vlastní,“ řekla žena a neuronila ani slzičku, „proto chci, aby ses měla dobře.“
Ta, která měla zůstat, tedy jednou ráno, aniž by chápala, co se děje, spatřila, jak sestřičku, úplně tichou a nehybnou, oblékají do nových šatů. Do neznámých šatů, úplně jiných než ty, které nosily děti ve vesnici. Jak sestru jako strnulou, cizí panenku vysadili na vůz komisaře, jak vůz zmizel v oblaku prachu a cesta byla zas úplně pustá. Na té pusté cestě ve slunečním svitu teď ležela tváří k zemi opuštěná holčička a stále nic nechápala. Žena, která ve skutečnosti nebyla její matka, se na ni obořila nečekaně tvrdými slovy.

Tak je od sebe odtrhli.