Švédská prozaička Birgitta Trotzigová (*1929) patří k nejoriginálnějším a zároveň nejtemnějším současným severským spisovatelům. V jejím díle se zřetelně odráží vliv katolicismu, k němuž konvertovala za dlouhého pobytu v Itálii a Francii. Náboženské a existenciální dimenze v příbězích B. Trotzigové evokují obecnější etické otázky po smyslu lidského bytí. Snad i proto si její knihy našly množství čtenářů právě ve Francii, kolébce existencialismu. Ve svých dílech B. Trotzigová připomíná temnou, odvrácenou stránku lidské existence a snaží se „navázat dialog s utrpením tohoto světa“.

Birgitta Trotzigová získala doma řadu literárních cen, někteří kritici jí nicméně vytýkají manýristický, nesrozumitelný a těžkopádný styl, označovaný dokonce za „poetický nihilismus“, a především naprostou absenci humoru. Knihy Birgitty Trotzigové mají opravdu daleko k četbě vhodné před spaním, pokud si člověk nechce vyvolat těžké noční můry. Její prózy bývají proto někdy označovány za příliš pesimistické, bezvýchodné, až nesnesitelně kruté. Autorka sama ale tvrdí, že realita je bohužel často předčí.

Příběhy z hlubin temnoty
Birgitta Trotzigová, rozená Kjellénová, se narodila v Göteborgu na západním pobřeží Švédska v roce 1929. Později se rodina odstěhovala do městečka Kristianstadu ve Skåne, kraji, který ji tolik inspiroval. V roce 1949 se vrátila do Göteborgu, kde začala studovat malířství na univerzitě, studium však přerušila a pustila se do psaní prvního románu. V roce 1954 se provdala za švédského malíře Ulfa Trotziga, s nímž odešla na rok do Itálie, poté se usadili ve Francii, která se jí stala po řadu let skutečným domovem, zemí, do níž se zamilovala. V roce 1969 se B. Trotzigová nicméně vrací do Švédska, cítí totiž, že se musí vrátit domů, ke kořenům, aby mohla dále psát. Po letech strávených v jižní Evropě se však švédskému prostředí přizpůsobovala jen obtížně. V roce 1993 byla B. Trotzigová, jako pátá žena, zvolena členkou Švédské akademie.

Trotzigová debutovala počátkem padesátých let lyrickou novelou Ze života milujících (Ur de älskandes liv, 1951), jejíž tři hlavní ženské protagonistky, žijící ve světě ovládaném muži, pozvolna objevují svoji sexualitu. Nejzávažnějším dílem raného období B. Trotzigové je temný historický román Vydáni napospas s podtitulem Legenda (De utsatta, 1957), který se setkal s velmi pozitivním kritickým ohlasem. Tento historický příběh se odehrává za dánsko-švédské války koncem 17. století na pobřeží Skane. Opevněné město v pozadí tu kontrastuje s volnou přírodou evokující svobodu a tvůrčí potenciál. Osu románu tvoří osud starého pastora, který, stejně jako starozákonní Job, prochází krutou cestou utrpení a ponížení, je zbaven majetku, donucen žebrat a nakonec končí v blázinci, pekle na zemi, z něhož ho může vysvobodit jedině smrt.

V roce 1961 vydává B. Trotzigová další historický román, Příběh z pobřeží (En berättelse från kusten), v němž tentokrát sahá hlouběji do historie – do švédského středověku. Román je zasazen do jihošvédského městečka Åhus v 15. století. Mužské postavy v románu často odrážejí konflikt mezi přírodou, přirozenými pudy a touhami, a kulturou, která je potlačuje. Ženské postavy nesou, stejně jako v autorčiných dalších knihách, kříž utrpení, jsou jakýmsi ženským obrazem Krista a jejich smrt v jistém smyslu znamená vykoupení. Dalším náboženským obrazem, ke kterému se B. Trotzigová neustále vrací, je narození dítěte – Spasitele – přinášející předzvěst naděje, možného lepšího života.

V následujících románech Zrada (Sveket, 1966) a Nemoc (Sjukdomen, 1972) se autorka obrací do dvacátého století. Zabývá se tématem dezintegrace, zklamání a odcizení. Postavy, pocházející z chudého venkovského prostředí, strádají nedostatkem lásky, situaci často řeší agresivitou vůči svému okolí, nedokáží navázat vřelý lidský vztah. I rodinné soužití je pro ně zdrojem pozdější frustrace a pocitu vykořenění.

Zatím poslední román B. Trotzigové, Dcera bahenního krále (Dykungens dotter, 1985), byl oceněn prestižní Pilotní cenou. Vypráví životní historii osamělé ženy, matky nemanželského dítěte, jejíž putování začíná ve Švédsku dvacátých let. Její dceru čeká neméně tragický osud, když, stejně jako mnoho chudých obyvatel švédského venkova v době průmyslového rozvoje, odchází hledat štěstí a obživu do Stockholmu. B. Trotzigová v knize zobrazuje pevné pouto mezi matkou a dítětem, které je později přerváno bezcitnými zákony společnosti. Dcera bahenního krále ale není sociálně–realistickým románem, je spíše prozaickou baladou, jejíž zakotvení ve skutečném historickém čase a prostředí je pouze matně naznačeno. Název románu převzala B. Trotzigová z jedné pohádky Hanse Christiana Andersena. Ta ovšem končí šťastně v křesťanském duchu – dívka nakonec dojde spasení. Hrdinky B. Trotzigové však na spasení čekají marně.

Kromě románů vydala B. Trotzigová i několik souborů lyrických „básní v próze“ (šv. prosadikt): Obrazy (Bilder, 1954), Hranice slov (Ordgränser, 1968), Anima (1982); povídkové sbírky Živí a mrtví (Levande och döda, 1964), Za císařových časů (I kejsarens tid, 1975) a Povídky (Berättelser, 1977); dále soubory meditací Krajina (Ett landskap, 1959) a Portréty (Porträtt, 1993), v nichž autorka vede dialog se spisovateli svého srdce.

Romány a povídky B. Trotzigové byly kromě francouzštiny přeloženy i do řady dalších jazyků. V českém překladu vyšel roku 2001 výbor povídek ze sbírek Živí a mrtví a Za císařových časů.

Literatura je protiklad, zaříkání, výzva
Birgitta Trotzigová se často vyjadřuje velmi kriticky o švédské společnosti prosazující, snad více než kterákoli jiná západoevropská země, ideu rovnostářství. Takové prostředí, jak tvrdí, potlačuje veškerou individualitu a tvůrčí myšlení a vede ke konformitě. Proti tomu se tvůrce podle ní musí bouřit a za všech okolností zpochybňovat dané. Za individuální akt vzpoury považuje umění, které ale musí být nezávislé a nesmí sloužit žádnému politickému cíli.

B. Trotzigová vždy vědomě odmítala všechny literární tendence a generační proudy. V šedesátých a sedmdesátých letech proto otevřeně vystupovala proti ideologizaci literatury, proti dokumentarismu a neorealismu, takzvané „nové jednoduchosti“ (šv. ny enkelhet) – směru, který byl v té době ve švédské literatuře populární.

Svými uměleckými názory stojí B. Trotzigová blízko modernistické poetice, protože hájí naprostou formální a jazykovou svobodu. To ovšem neznamená, že by Trotzigové šlo pouze o literární experimenty. Umění považuje za aktivní způsob, jak navázat kontakt se světem, a zároveň očistný prostředek osvobozující individuum. Spisovatel podle ní musí psát bez zábran, zbavit se i vnitřní autocenzury, sledovat pouze „estetický instinkt“ a zachovat si odstup. Je jí blízký Franz Kafka pro schopnost dosáhnout umělecké distance.

„Psaní nemá mít žádný účel. Při psaní je třeba se zbavit všech záměrů a názorů,“ prohlašuje Trotzigová v jednom z mnoha esejů. Nesouhlasí s ideologickým hodnocením literatury, kdy by individuální forma měla být podřízena myšlence. Literatura podle ní není a priori etická či neeitická. „Svět v mých knihách není ani dobrý ani špatný, je to svět před etikou,“ tvrdí autorka. Pokud má její psaní nějaký etické záměr, tak pouze v základní obecné rovině jako snaha být méně lhostejný k okolnímu světu. Podle ní se při psaní autor musí „odvážit vstoupit do vztahu k něčemu jinému než je sám, vytvořit v sobě prostor pro něco jiného, navázat vztah ke skutečnosti“. Trotzigová chce, řečeno jejími vlastními slovy, postavit „slova proti mlčení, obrazy proti zpustošení“, literatura je pro ni „protiklad, zaříkání, výzva“.

Vyslovit nevyslovitelné
Samuel Beckett jednou napsal, že „člověk píše, aby vyslovil to, co jinak vyslovit nemůže“. S jeho slovy by Birgitta Trotzigová jistě souhlasila, neboť se sama v rozhovoru vyznala, že je pro ni nejtěžší, ale zároveň při psaní nejpodstatnější, najít přesné jazykové prostředky, jak vyjádřit to nevyslovitelné. Její texty jsou proto psány osobitým poetickým jazykem, balancujícím na hranici poezie a prózy, kterým se spisovatelka snaží proniknout do hlubin podvědomí a sdělit, co je běžnými jazykovými prostředky nesdělitelné. Její díla pojednávají také o neschopnosti komunikace, ztrátě řeči, kterou nahrazuje zlověstné mlčení. „Člověk pomocí jazyka vstupuje do světa jiných lidí, musí se odvážit, odevzdat se a obětovat, jinak mu hrozí smrt za živa,“ píše B. Trotzigová.

Sama je spisovatelkou protikladů, v jejích prózách, které balancují mezi pohádkou, bájí a historickým příběhem, se univerzální rovina výpovědi prolíná s regionálním charakterem příběhů zakotvených nejčastěji v konkrétní krajině. V duchu modernismu tak B. Trotzigová tvoří své poetické texty, které nazývá „fragmenty života“.

Bohem zapomenutá krajina
Pokud jsou příběhy B. Trotzigové zasazeny do skutečného místa, většinou to je oblast východního Skåne, kraje na jihu Švédska, či na nedaleký ostrov Öland. V působivých obrazech skånské krajiny autorka nezapře výtvarné cítění. Tato krajina, na niž Bůh zdánlivě zanevřel, tvoří vhodný rámec autorčiných analýz temných stránek lidské psychiky. Je to kraj lesů a bažin, osamělých usedlostí obklopených močály a kamenitou plání, nad níž je cítit slaný pach blízkého moře. Právě obrazy vody mají v prózách B. Trotzigové symbolický přesah – voda je živel spojující zánik i zrození, v její hlubině lze nalézt smrt, ale voda zároveň pulzuje životem, nese zárodky, semena života nového.

Příroda B. Trotzigové je vlastně složitou strukturou, v níž se zároveň odráží Boží přítomnost, vyšší řád. Takové romantické pojetí přírody vyznávali v první polovině 19. století američtí transcendentalisté (R. W. Emerson, H. D. Thoreau). B. Trotzigová se však spíše opírá o učení židovského filozofa Martina Bubera (1878–1965). Příroda podle něj spojuje skryté i zjevené, dokáže mluvit vlastní řečí, neustále se v ní odehrává cyklus zrození a smrti.

Lidé pod zvířecí maskou
Trotzigová ve svých knihách vidí člověka dost nelítostně jako podivnou, neznámou bytost, ukrytou pod neproniknutelnou slupkou, ulitou či skořápkou. Lidé někdy získávají až zvířecí rysy. Když v sobě umrtví city a uzavřou se do sebe, ztrácejí svou lidskou tvář, pozvolna se proměňují, a stále více se podobají zvířatům. Od věci-matérie a zvířat se lidé podle Trotzigové liší pouze schopností komunikovat, i když většinou jen obtížně.

Postavy v jejích románech a povídkách často nepředstavují individua v běžném slova smyslu, spíše zosobňují utrpení, citovou vyprahlost a nenaplněnou touhu. B. Trotzigová ve svých prózách zachycuje řadu podivných existencí, lidí na okraji společnosti, těch nejchudších a nejponižovanějších, vystupují zde nemajetní rolníci, nemocní, prostitutky, blázni, Cikáni, žebráci.

V jejich smutných osudech se hrůza a beznaděj prolínají s okamžiky víry a naděje. Pronásledují je pocity viny, hanby a ponížení, jejichž tíhu nakonec neunesou. „Z hlubin bezedných volají Boha“, ale ten neodpovídá. Prožívají základní existenciální pocit osamělosti v odcizeném světě, jsou unavení životem, citově vyprahlí. Vřelost, něhu a lásku k druhému člověku pocítí jen na krátký okamžik, krátký a většinou také tragický.

Láska je v příbězích B. Trotzigové totiž citem bez hranic, vysilující a osudová, posvátná a nepostradatelná, neschopna kompromisů, jako nemoc, na kterou není léku. Neustále na ni padá stín – stín zloby, nenávisti a smrti. Láska se často naplňuje až v nejzazším okamžiku smrti. Autorka tak naznačuje křesťanské poselství, že za smrtí se zjevuje plný život ve věčné blaženosti.

Častým tématem próz B. Trotzigové je právě oběť, mučednická smrt nevinného. Zároveň lze v teologickém výkladu sebeobětování spatřit určitý smysl, neboť v evangeliu sv. Lukáše stojí psáno: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.“ Určitou naději lze tedy spatřovat v náboženské víře v povznášející moc lidského utrpení, které je v jistém smyslu paradoxně důkazem existence zdánlivě nepřítomného Boha.

Dvojznačnost
Zatím poslední autorčina kniha povídek Dvojznačnost (Dubbelheten) vyšla v roce 1998. O rok později byla oceněna prestižní literární cenou Ivara Lo–Johanssona především za jazykové mistrovství a humanistické poselství, neboť autorka stojí na straně těch nejnižších, nejubožejších a cítí solidaritu s trpícími. B. Trotzigová o těchto pocitech píše: „Pozoruji lidské tváře a oněmím – neskutečný stav, bolestné ustrnutí.“

Sbírka tří povídek, či spíše novel, nese podtitul Pohádky, ale jak už to u Trotzigové bývá, její temné „jungovské“ pohádky o krutých aspektech života mají k četbě pro děti rozhodně daleko. Jako by se v nich vracela k povídkám ze sedmdesátých let ze sbírky Za císařových časů, které se odehrávají v jakémsi pohádkovém bezčasí a opakují se v nich biblické apokalyptické obrazy zániku starého a zároveň vzniku nového řádu. V povídkách z poslední knihy se spojuje skutečné s neskutečným, hranice mezi realitou, snem a mýtem se stírá.

První povídka, Kovárna, se podle náznaků odehrává zřejmě na pobřeží Švédska a vypráví příběh mladého kováře, který prožije bizardní příhodu, kdy v opilosti zmrzne a zůstane uvězněný v ledu. Stráví noc v márnice, pokládán za mrtvého, ale jako zázrakem přežije. Od té doby už není jako dřív, chce se vrátit do stavu nebytí a volání smrti nakonec podlehne.

Titulní povídka, Dvojznačnost, je zasazena do jižního Španělska za Frankovy nadvlády a hrdinkou je prostá chudá žena z okraje společnosti, jejíž život se zdánlivě skládá jen z úmorné dřiny a neustálého plození dětí. Ona ale přesto neztrácí vnitřní radost a vyrovnanost až do osudového krátkého setkání s tajemným mužem. Poté, co jejich společné dítě zemře, sama už nechce žít a jen tupě čeká na smrt.

Prostřední povídka, Za mořem, nás zavede do carského Ruska těsně před revolucí, kde spolu vyrůstají dvě dívky, které, i když nejsou pokrevní sestry, odkojila jedna matka. Ta vlastní dceru nakonec postoupí adoptivním bohatým rodičům v naději, že jí zajistí lepší život. Tak se dívka dostane do velkého světa a stane se v Petrohradě slavnou herečkou. Druhá podivínská „sestra“ odchází do lesů. Obě nakonec svou pouť ukončí v Petrohradu, kde zuří revoluce a starý svět se hroutí.

Povídku lze ale číst i jako symbolický příběh o hledání identity, kdy obě dívky mohou představovat jen dvě stránky jedné bytosti. Postavu „dívky plné temnoty, stínů“ tak můžeme skutečně interpretovat jako „stín“ podle tradiční psychologie, čili to druhé, temné já – vlastnosti, které zůstávají vědomí skryty, mohou být pro něj nepřátelské a nebezpečné, ale člověk by měl tyto vitální síly dokázat využít ve svůj prospěch, měl by být schopen integrovat vlastní stín. To se ale hrdince nepodaří.

V povídce se objevují, pro Trotzigovou tak příznačné, zvláštní zvířecí symboly, konkrétně jakýsi „pták Ohnivák“ žijící v neproniknutelném lese a představující spojení mezi realitou a mýtem, zjeveným a skrytým. Podle Jungova výkladu může symbol ptáka reprezentovat transcendenci, přechodné období, kdy se člověk snaží osvobodit a realizovat skutečný vnitřní potenciál.

Trotzigová se v povídkách snaží zobrazit zvláštní mezní situace, okamžiky, kdy se člověku na chvíli otevře brána poznání a trvale změní jeho vnímání světa. V povídkách se tak mísí psychologický realismus s magickým realismem. Život je tu předkládán jako neřešitelná, ale zároveň prostá a zjevná hádanka.

Problém utrpení zůstává
Za literárním dílem B. Trotzigové lze vystopovat hluboce propracovaný filozofický systém, homogenní myšlenkový svět, v jehož centru stojí umění a náboženství. V eseji Já a svět (Jaget och världen, 1978) zdůrazňuje společné křesťanské a židovské kulturní dědictví v západní společnosti a rozhodně prosazuje oddělení státu od církve. Člověk by si měl uvědomit, že se skládá ze dvou bytostí, z nichž jedna náleží životu světskému a druhá duchovnímu společenství. A pro plnohodnotný život musí být obě tyto bytosti v rovnováze – pro dobro jedince i společnosti

Ve spojení umění a náboženství vidí B. Trotzigová jedinou možnost, jak čelit krutosti a beznaději moderního světa. Mají totiž podle ní společné kořeny, neboť umění mělo dříve, tak jako náboženství, čistě rituální charakter. B. Trotzigová neúprosně kritizuje sterilní civilizaci, která už na dávné rituály zapomněla. Literatura, umění vůbec, je tak podle ní v současném světě „jediným rituálem, který dosud vytváří nějaký význam“.

Literatura sice nemůže žádné problémy vyřešit, nedává odpověď na základní moralistní otázku, jak by měl člověk nejlépe žít či jednat, nicméně podle Trotzigové zobrazení mezního utrpení, zdánlivé bezvýchodnosti v mezních životních situacích může paradoxně přinášet osvobozující pocit. Zpodobňování a zprostředkování vlastních vnitřních démonů nás tak chrání před „citovou smrtí“. Proto se ve svých knihách tak často obrací k temným a bolestivým stránkám lidské existence. Ani umění ani náboženská víra nemůže ale člověka zbavovat pocitu viny a utěšovat ho ve chvílích zoufalství: „Náboženství nepřináší útěchu, ale přibližuje nám nesnesitelné. Nehojí rány, ničeho nás nezbavuje – problém utrpení zůstává.“