Konflikt mezi vírou a uměním, mezi hluboce religiózním pohledem na skutečnost a veskrze světským prostředím, konflikt mezi dvěma světy, tradičním a moderním - to je téma vlastní hned celé řadě židovských autorů našeho století. Nejinak je tomu v díle amerického spisovatele Chaima Potoka, ba co víc, v jeho případě, mohlo by se zdát, je tento konflikt snad ještě vyhraněnější: letos sedmdesátiletý autor totiž vlastní doktorát z filozofie, zároveň se mu ale dostalo klasického rabínského vzdělání; je členem ortodoxní chasidské komunity, na druhé straně se (kromě literatury) věnuje výtvarnému umění, tedy činnosti z ortodoxního pohledu navýsost podezřelé. Tuto vnitřní rozpolcenost autorovy osobnosti velice dobře vystihuje pohled na jeho pracovnu - Potokovy vlastní expresionistické obrazy totiž visí přímo proti knihovně s rabínskou literaturou.

Příběh Ašera Leva
Chaim Potok je neuvěřitelně plodným autorem - kromě desítky románů napsal několik povídkových sbírek, řadu knih pro děti, divadelních her, esejů a také uznávanou knihu Putování věnovanou židovské historii. V Americe se jeho dílu dostává značné pozornosti a přestože svou pozornost většinou zaměřuje na téměř uzavřený svět chasidské komunity, i široké čtenářské obliby. Z jeho rozsáhlého díla vyšel v nakladatelství Argo před nějakým časem román Jmenuji se Ašer Lev, který v posledních týdnech následovalo ve zdařilém překladu Lucie Simerové jeho volné pokračování s názvem Dar Ašera Leva.

Knihy zachycují dvě etapy ze života židovského malíře Ašera Leva, přičemž do hlavní postavy vložil Potok celou řadu autobiografických prvků (mimo jiné, sám Potok je autorem "Levova" kontroverzního obrazu "Brooklynské ukřižování").
Ašer Lev, člen ortodoxní chasidské komunity, v sobě objevuje značný výtvarný talent, který je však trnem v oku jeho fundamentalistickému otci. Místo studia Tóry se mladý Ašer začíná věnovat umění, v čemž jej podporuje moudrý rebe, který rozpoznal jeho pravé povolání. Ovšem po řadě kontroverzních obrazů (včetně již zmíněného Brooklynského ukřižování) je Ašer poslán rebem do vyhnanství, a to kvůli klidu ortodoxní komunity. Tolik ve zkratce první román. Potok zde zobrazením konfliktu mezi dospívajícím individuem a komunitou navázal na svůj slavný (a dle mínění některých kritiků dosud nejlepší) román Vyvolený (The Chosen), kdy se dospívající chlapec, předurčený, aby se stal nástupcem svého rabínského otce, rozhodne studovat psychologii. V románu Jmenuji se Ašer Lev jde tento konflikt ještě hlouběji: Ašerovo rozhodnutí stát se malířem totiž rozhodně není "košer" z hlediska židovského výkladu desatera, navíc se mladý umělec, podobně jako Marc Chagall, jehož se v knize často dovolává, inspiruje i uměním křesťanským.

Byl-li první román, odehrávající se ve stínu holocaustu v době těsně po druhé světové válce románem vypovídajícím nejenom o konfliktu individua a komunity, ale rovněž mezi silnou tradicí a moderním světem, pak v druhé knize je tento konflikt poněkud oslaben. Téma holocaustu se zde vrací už jen v reminiscencích Ašerovy ženy, ortodoxní chasidská komunita se mezitím "adaptovala" na vývoj západní civilizace: pro šíření vlastního vlivu používají chasidé nejmodernější technologii (televize, letadla, počítače), výhodně investují, získávají místa v prestižních institucích apod. Nicméně ani čas neotupil konflikt mezi vírou a Ašerovým uměním - malíř se vrací z francouzského exilu do komunity, která na něj pohlíží stále podezíravě, jaksi mezi prsty, i když s jistým uznáním - uznáním tak trochu pokryteckým. Ašer Lev se totiž mezitím stal celosvětově proslulým, čehož může komunita pochopitelně využít k šíření vlastního vlivu, navíc nad ním drží ochrannou ruku sám uctívaný rebe. Jinak Ašerovy obrazy zajímají mezi jeho souvěrci málokoho a "pobuřují" dokonce i ty, kteří je nikdy neviděli.

Hlavní protagonista románu se původně vrací domů pouze na pohřeb milovaného strýce, ovšem jeho pobyt v New Yorku se prodlužuje a dochází i k jistému "rozkolu" v jeho vlastní rodině. On sám cítí, že uprostřed ortodoxní komunity nedokáže malovat, naopak jeho žena se zde cítí mnohem lépe než v evropské izolaci. A "dar", o němž je řeč v názvu románu? To není ani tak dar, jako spíše oběť vyžádaná komunitou, jmenovitě rebem - Ašer se vrací malovat do Francie, přičemž v New Yorku zanechává svého syna Avrumela i zbytek rodiny. Právě jeho syn se totiž má v budoucnu stát rebem, nástupcem a rovněž tak trochu protiváhou svého omezeného dědečka, jenž má v dohledné době zaujmout místo umírajícího rebeho. Kruh se tak uzavřel: Ašer byl odeslán do exilu, kde zplodil syna, aby se vrátil zpět a syna, obohaceného o zkušenost umění a moderního světa, "daroval" vlastní komunitě. Vše jako by bylo součástí plánu až nadpřirozeně prozíravého rebeho.

Moderní svět a Boží prozřetelnost
A právě v této prozíravosti se nachází hlavní úskalí knihy. Vše je předem připraveno, podle Potoka žijeme ve světě, jemuž vládne laskavý a nekonečně dobrý Bůh, okolní lidé (členové komunity), přestože to jsou vlastně omezení pokrytci, jsou v zásadě dobří (až na ztělesnění "zla" v podobě bratrance Jonkela). V takovémto světě laskavé boží prozřetelnosti se dají činit i jasná, až příliš jednoduchá rozhodnutí, nakonec vše do sebe hezky zapadá - přesně podle božího (rebeho) plánu. To je po mém soudu hlavní důvod, proč je kniha Dar Ašera Leva mnohem méně zdařilá a přesvědčivá než román první. Navíc se Potok neubránil ani jisté lacinosti v oblasti stylu - chasidé a jejich sevřená komunita jsou jako vystřižení z laciných barvotiskových ilustrací, francouzská krajina zase "opsaná" z turistického průvodce, postavy příliš "ploché", neschopné jakékoliv změny a nakonec i emocí. To platí v té nejvyšší míře i o hlavním hrdinovi, který není schopen vnímat odporné farizejství svého okolí a přestože jaksi instinktivně pociťuje nesmyslnost zavržení všeho nežidovského, nesmyslnost zákazu jít se poklonit Chagallově památce jenom proto, že je umělec "nedopatřením" či "opomenutím" pohřben na křesťanském hřbitově, do jeho mysli se nevetře ani náznak pochybností o samotné podstatě fanatického a fundamentalistického chasidismu. Ukazuje se tak, že v Potokově případě je onen "hluboký" konflikt vlastně předem vyřešen. A snažit se ukázat, že i chasidé jsou jako "světští" lidé naší pozdní doby tím, že ukáže jejich vášnivost v sexu ... Co je to platné, když se nedokáží ani normálně "naštvat." To se ale jistě podaří nejednomu současnému čtenáři - román totiž ani zdaleka nedosahuje kvalit knihy Jmenuji se Ašer Lev. Snad ale právě proto jej má smysl číst, totiž jako knihu o nevyužitých uměleckých možnostech.