S koncem roku se na českých knižních pultech objevily hned dvě publikace s jejím jménem, nabízející zajímavé srovnání. Zatímco svazek z pera Emmy Tennantové familiárně nazvaný Sylvia a Ted (přel. Petra Kůsová, vydala Eroika, Praha, 2002, 192 s.) zpracovává zmiňovaný vztah v senzacechtivém melodramatickém duchu, plném květnatých metafor na hranici kýče, výbor z poezie Sylvie Plathové, který vydalo pod názvem Noční tance nakladatelství Argo, představuje až bodavě úsečný básnický jazyk, jehož obnažené emoce mrazí do morku kostí.

Kariéra, nebo sňatek
Seriózní biografie o životě Sylvie Plathové dosud nebyly do češtiny přeloženy, a je proto dobré připomenout si alespoň základní životopisná data. Pro pochopení autorčiných básní jsou nepostradatelná. Sylvia Plathová se narodila roku 1932 a ústřední událostí jejího dětství byla smrt otce (1940). Matka podporovala její literární ambice a Sylvia si již jako studentka vydobyla různá ocenění. Zároveň byla však ovlivněna atmosférou 50. let - pronásledovala ji představa, že se musí vdát a mít děti, jinak z ní nikdy nebude "úplná žena". Ustavičně se zmítala v rozporech mezi kariérou a sňatkem, cudností a erotickou zkušeností, které ještě zesilovala náchylnost k depresím (tu ostatně měla po otci "v rodině"). Na univerzitě v Cambridgi se poprvé setkala s básníkem Tedem Hughesem, za kterého se provdala. Vše vypadalo idylicky: dva začínající básníci, dvě děti, dům na venkově v Devonu… Život v domácnosti ale Plathová vnímala spíše jako ubíjející stereotyp až vězení a spory mezi oběma manžely se stupňovaly. V létě roku 1962 Hughes Sylvii opustil kvůli jiné ženě. Spisovatelka se i s dětmi odstěhovala do londýnského bytu v bývalém Yeatsově domě, její deprese se prohlubovaly a za jedné z nejchladnějších zim nedávné britské historie tam po několika měsících spáchala sebevraždu.

Hrozivé slunce
Ačkoli důvěrný název Sylvia a Ted naznačuje oboustrannost, život a myšlenky Teda Hughese jsou v knize dosti opomíjeny, což patrně souzní s ediční politikou nakladatelství Eroika, které se cíleně zaměřuje na ženy. Tento samotný fakt by tolik nevadil - iritující a snad i odsouzeníhodný je ale způsob, jakým se tu pojednává o Plathové. Podle záložky se kniha pohybuje na pomezí reality a fikce. V postmoderní literatuře jde o běžný postup, neměl by ale překročit jistou míru vkusu, za níž se text Emmy Tennantové ocitl. Mnohé předznamenává už samotná struktura celého svazku - začíná se prologem s hlavičkou Londýn, 11. února 1963, tedy datem Plathové sebevraždy. Následuje kapitola Troje dětství a sebevražda, v níž se črtají osudy tří hlavních postav: Američanky Sylvie, Angličana Teda a ruské Židovky Assie, ženy, pro kterou Ted opustí Sylvii. Takové rozvržení doslova volá po stereotypech a záhy se nám jich rovněž vrchovatě dostane. Citujme ze str. 116-117: "Tajemná, talmudická tvář z východu, zpola skrytá, a přece smělá… Ruská tvář, štvaná pogromy, neskonale trpící, vzdorující, a přece prosící o bolest… Assia oplývá krásou Sněhové královny, kámen hozený do jejích bleděmodrých očí by však dlouho padal na dno." O nic přesvědčivěji nevyznívá ani popis Teda - muže, "který je horoucně pevný a stálý jako hrozivě planoucí slunce" (str. 62), a scéna, v níž uloupí mladičké Kate "její panenský vínek" (str. 106), je jako vystřižená z produkce červené knihovny. A na poslední stránce vše korunuje zmínka o tom, že Assia po sedmi letech od Sylviiny smrti zabila sebe i své dítě, stejně jako další umělý odkaz na magické číslo sedm a jeho význam ve starých mýtech. Jinak předchozí záplavu prázdných klišé ani uzavřít nešlo.

Udržet si sebekontrolu
Také překladatel Tomáš Hrách, který sestavil výbor Noční tance, měl původně v úmyslu knihu pojednat jako "volný rozhovor" obou básníků. Hughesův podíl se ale nakonec zmenšil na jedinou báseň Ženich a nevěsta: Tři dny o samotě, vloženou do knihy jako volný list. Pro dílo Plathové měl Ted Hughes význam nejen coby partner, ale i jako pozdější editor. Dva roky po autorčině smrti totiž pomohl vydat přelomovou sbírku Ariel, kterou někdejší Sylviin učitel Robert Lowell uvedl následovně: "V těchto básních se Sylvia Plathová stává sama sebou, stává se kýmsi imaginárním, nově, divoce a jemně tvořeným - stává se jednou z řady nadreálných, fascinujících velkých klasických hrdinek." Jedním dechem je ovšem třeba dodat, že tu Hughes nerespektoval Sylviin plán - vynechal několik básní, které se mu jevily jako příliš agresivní, a naopak zahrnul asi tucet dalších, jež Plathová napsala bezprostředně před smrtí a které měly tvořit začátek další sbírky. Autorčiny Sebrané básně spatřily světlo světa až roku 1981 (o rok později jí vynesly Pulitzerovu cenu) a právě ony nejzřetelněji ukazují, jak se spisovatelka vymanila z vlivů konvenční poezie a dala tím příklad, který na mladé umělce působí dodnes.

Výbor Noční tance vychází dvojjazyčně, a čtenář tedy může velmi zdařilý český překlad porovnávat s originálem. Plathové poezie je v prvé řadě konfesijní, intimní a soukromá, dotýkající se tabuizovaných témat. Básně často autobiograficky začínají a výsledný dojem vychází z imaginací přetvořené zkušenosti, jež nabývá rozměrů mýtu. Vše, co tak důvěrně známe z domácnosti, mění autorka v cosi cizího, zvláštního a divného, přičemž využívá i zesměšňuje pocit, jaký má sama ze sebe. ("Kuchyň je prolezlá zlem! / Syčí v ní brambory. / Kašírka jako v Hollywoodu, není z ní vidět ven.") Převažují chmurné vize poháněné vztekem na manžela a otce, ale najdeme také až průzračně krásné básně o přírodě. Navzdory velkým psychickým výkyvům si Plathová jako básnířka dokázala uhlídat pozoruhodně jasnou dikci - vždy se opírá o metafory a bleskurychle, horečnatým, avšak stále kontrolovatelným tempem přechází od představy k představě. Sama to vystihla v rozhovoru z roku 1962: "Věřím, že člověk by měl mít kontrolu nad svými zkušenostmi a svou poučenou a inteligentní myslí s nimi zacházet - a to i tehdy, jsou-li ony zkušenosti strašlivé…