Ačkoliv bývá nenápadná, tvoří překladová tvorba neoddělitelnou součást české literatury. Po vzoru geniálního překladatele Otokara Fischera na to Jiří Levý roku 1957 upozornil jedinečnou monografií, která dodnes nemá obdoby v národním ani mezinárodním měřítku. Ačkoliv název leckterého čtenáře vystraší slovem „teorie“, obsahem knihy jsou ve skutečnosti poutavé dějiny překladatelských přístupů, metod a strategií od středověku až do konce druhé světové války. Jak vypadaly první překlady? Kdy se začalo rozlišovat mezi autorem a překladatelem? A v čem jsou unikátní překlady vzniklé během národního obrození? Odpovědi na tyto otázky i další fascinující zajímavosti o vývoji českého překladatelství během sedmi staletí jsou nyní k dispozici v prvním kompletním a aktualizovaném vydání Levého klíčového díla.

Dějinami překladu se Levý začal zabývat už v padesátých letech minulého století. Zaměřoval se na díla jednotlivých autorů, způsob převodu cizích literárních forem do českého kontextu, zkoumal vývoj překladatelských norem a v neposlední řadě upozorňoval na tvorbu významných překladatelů. V roce 1957 obhájil kandidátskou disertační práci s názvem Vývoj překladatelských metod v české literatuře, která se stala základem pro České teorie překladu. Téhož roku rovněž založil edici Český překlad, zaměřenou na vydávání nejvýznamnějších překladů a teoretických prací. Levého vědecký záběr byl však mnohem širší – do překladatelské historie, teorie a metodologie zahrnoval anglistiku, versologii, divadelní vědu a rovněž matematickou lingvistiku. Překlad i literaturu Levý vyučoval na Univerzitě Palackého v Olomouci, dnešní Masarykově univerzitě v Brně a externě též na JAMU. Během svého dlouholetého působení v Překladatelské sekci Svazu československých spisovatelů proslovil nespočet přednášek pro odbornou i zájmovou veřejnost.

Monografie České teorie překladu sestává ze dvou základních částí – první z nich tvoří studie proměn myšlení o překladu během tří základních období: staré doby, obrozenecké a poobrozenecké. Stará doba v Levého pojetí zahrnuje středověk, humanismus, renesanci, reformaci i protireformaci. Tento oddíl je vzhledem k tehdy nejednoznačnému vymezení překladu ze všech nejabstraktnější a nejméně propracovaný. Jak autor konstatuje v předmluvě, těžiště jeho práce leží v době obrozenecké, kdy se překlad aktivně podílel na tvorbě jazyka a českou literaturu obohacoval o nové formy. Ve třetí části studie Levý ukazuje, jak k překladatelským úkolům přistupovaly jednotlivé literární skupiny – májovci, lumírovci, ruchovci či zástupci České moderny. Svůj přehled končí rokem 1945 a metodou Fischerovy překladatelské „školy“. Druhá část monografie je souborem nejdůležitějších textů, odrážejících vývoj překladatelských norem a metod v jednotlivých historických epochách. Levý sem zařazuje články, eseje či recenze z pera nejvýznačnějších překladatelů, teoretiků i kritiků. Když v roce 1996 vyšlo druhé vydání Českých teorií, byla publikace z ekonomických důvodů rozdělena na dva svazky a její druhá část podstatně zkrácena. Třetí vydání, které připravili akademičtí pracovníci a doktorandi Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Levého výběr opět zachovává v plném rozsahu. 

V předmluvě k prvnímu vydání Levý svou monografii označuje pouze za „pokus o příspěvek k dějinám českého překladu“ a vyzývá další badatele k pokračování. Protože se však ani po šesti dekádách nepodařilo Levého počin napodobit, natož přesáhnout, zůstává jeho publikace dodnes nejobsáhlejším přehledem svého druhu, byť se toho po roce 1945 na poli překladu odehrálo mnoho. Další vývoj Levý již kvůli svému úmrtí v pouhých čtyřiceti letech publikovat nestihl, i když se o jeho výzkum v četných rukopisech pokoušel. Vzhledem k tomu, že náklad prvního vydání tvořil pouze tisíc kusů, byly České teorie v nezkrácené podobě donedávna velkou vzácností i v antikvariátech. Tento nedostatek je však třetím vydáním napraven, takže zájemci o literaturu se  mohou opět začíst do spletitých překladatelských dějin, které však v Levého podání ubíhají jako poutavý román.