Díky dobrodruhovi, filologovi, diplomatovi a v neposlední řadě nadšenci do grónské kultury Zdeňkovi Lyčkovi mají čeští čtenáři stále více možností seznamovat se s reálným životem i fantaskním světem domorodých obyvatel největšího ostrova na světě. Zdeněk Lyčka (nar. 1958) se nyní zasadil o vydání souboru inuitských lidových pohádek a legend Pes s drdolem, který pečlivě sestavil a samozřejmě i přeložil. Tento titul doplňuje již dlouhou řádku knih o mytickém světě Seveřanů, jako jsou například finská Kalevala, islandská Edda, Álf ze Zlatého kamene. Pověsti a pohádky z Faerských ostrovů, Vánoční bestiář Benniho Bødkera a Johna Kenna Mortensena, O Igimarasussukovi, který jedl své ženy Árona z Hůrky, Postavy grónské mytologie od Aageho Gitze-Johansena, Grónské mýty a pověsti Knuda Rasmussena a další. 

Valná většina příběhů z tohoto souboru však zatím v českém znění nevyšla. Publikaci ilustroval známý český výtvarník Martin Velíšek (nar. 1963), který ke každému příběhu navrhl originální a zároveň příznačné obrázky. Jeho ilustrace známe již z Grónských mýtů a pověstí, takže lze říct, že právě jeho realizace nám pomáhají si podoby mytických bytostí barvitě představit. U příležitosti vydání knihy vznikla i putovní výstava Velíškových kreseb grónských motivů.

Kniha začíná dvěma úvody, jedním pro děti a trochu jiným pro dospělé, dále sestává ze dvou částí: Grónských pohádek a pověstí v podání dánské spisovatelky, novinářky a cestovatelky Gunvor Bjerreové (nar. 1942) a Pohádek z východního Grónska dle Gróňanky Elisy Maqeové (1916–2007), která se kromě psaní živila jako zdravotní sestra a porodní asistentka a zabývala se tradičním zpracováním kůže. V první části se třeba dozvíme, „jak vznikly mušle“ či „jak vznikla mlha“. Nebo se dočteme „o ženě, která se naučila lovit“. Druhá část je výrazně kratší, čítá pouze osm textů, přičemž jedním z nich je O psovi, který se choval jako žena, v němž se dočteme, jak děsivý zážitek je potkat psa s drdolem, který se obléká do všeho, co najde, bere si na sebe kraťasy a do vlasů si váže stuhy. Taková výstřednost nás dnes už asi jen tak nezaskočí, přesto je skvělé zažít spolu s Gróňany šok při prvotním setkání s takovouto postavou. Samotná vyprávění jsou čtivá a vskutku neobvyklá, takže podnítí fantazii každého. Svérázný grónský narativ možná nebude po chuti všem, ale rozhodně zaujme.

Absurdní i kruté příběhy

Jak už to u ústní slovesnosti předávané po staletí z generace na generaci bývá, jedná se o drsné pověsti a mýty, které existují v různých podobách podle vypravěče – a třeba i dané situace. Příběhy sice začínají klasicky vypravěčsky „Před dávnými časy…“ či „Byl jednou jeden…“ a končí prohlášením „Zde tento příběh končí“. Nejedná se však o pohádky v našem středoevropském pojetí, netočí se kolem vzorce domů-ven-domů, kdy se hrdina vydá na cestu, prožije dobrodružství a vrací se s nabytými zkušenostmi. I z grónských příběhů ovšem často plyne nějaké ponaučení (dodržet slovo, dbát na dobré rady, chovat se slušně, jak důmyslně porazit nepřítele). Vyprávění jsou různě dlouhá a mají neobvyklý ráz, za nevysvětlitelných okolností v nich vystupují nadpřirozené bytosti či lidé a zvířata s nadpozemskými schopnostmi.

Ve střední Evropě jsme zvyklí na pohádky i lidovou slovesnost sice poněkud jiného charakteru, ale v jádru se od sebe vlastně tolik neliší. Tady na nás sice nečeká ani vodník, ani polednice nebo čert, zato se setkáváme s bytostmi, jako je vnitrozemský obr, vnitrozemská obryně, Duch hory, ale také s kouzelnými prvky – rychlý přesun z jednoho místa na velmi vzdálené místo či nepřirozené nabytí velké síly. V příbězích se líčí určitá krutost mezi lidmi a typická je spjatost s přírodou, přičemž Inuité jsou skutečně jejími právoplatnými členy. Svou neobvyklostí a velkou mírou fantazie a absurdity zaujmou posluchače či čtenáře snad každého věku.

Grónsko halí půl roku tma, což přináší velký prostor pro vyprávění, jeho vyznění umocňuje velice nehostinné prostředí, zima, ledová a sněhová pokrývka. Kulisy příběhů jsou pochopitelně zcela grónské, přenášíme se do každodenní reality Inuitů, ovšem s fantaskními prvky. Události se odehrávají v prostředí osad, lovu, psích spřežení, lodí, připlouvajících bílých mužů, báječné chuti masa a tuku na jazyku, šamanů, řešení počasí a putování. Nejedná se ani tak o pohádky, jako spíš o příběhy z dávných časů, nicméně v Grónsku nebylo do nedávna plynutí času tak patrné, proto by se klidně tytéž příběhy mohly odehrávat v čerstvé minulosti.

Vzhledem k bohatství mytických příběhů, které se v Grónsku odnepaměti tradují, je až s podivem, že se jich ještě neujal filmový producent typu Disney. Vždyť kdo by si nechtěl skrze animovaný film vyzkoušet, jak inuitské děti vnímají a v dospělosti dále předávají ústně tradované příběhy o nadpřirozených bytostech? Obzvlášť v tak exotickém prostředí, jako je po značnou část roku sněhem a ledem pokrytý ostrov daleko od zbytku světa.