Vedle nesmrtelných ikon české pohádkové tvorby, jako byli Božena Němcová nebo Karel Jaromír Erben, se na zařazení tohoto (do té doby výlučně lidového) žánru do vyšších pater národní literatury podílela i celá řada dalších, dnes už bohužel pozapomenutých obrozeneckých nadšenců. Jedním z nich byl i Matěj Mikšíček (1815–1892), neúnavný moravský buditel, protivídeňský rebelant, spisovatel a novinář. Tohoto dačického rodáka však nejvíce proslavila činnost folkloristická, konkrétně sběr a následné umělecké zpracování pohádek, legend a pověstí.

Slovesný materiál, pro který si Mikšíček chodil do chalup především v okolí Dačic, Telče a Brna, ale i v dalších moravských a slezských regionech, představuje jeden z nejranějších pokusů zpracovat věrný obraz pohádkového fondu západní Moravy. Třebaže se v oblasti moravských pohádek neřadí k nejvýraznějším autorům tohoto žánru (vzpomeňme např. jen na čtivé texty Beneše Metoda Kuldy) a přestože, podobně jako „moravská Božena Němcová“ Františka Stránecká, trochu zapadl v prachu literárních dějin, Mikšíčkovy zásluhy o propagaci lidové slovesnosti východních částí našich zemí jsou nepopiratelné a jeho tvorba se stala významnou inspirací pro mnoho dalších generací autorů pohádek a pověstí.

Již název titulu dává na srozuměnou, že se budeme pohybovat v mytologických rámcích vytvářených obyvateli moravských regionů. Přesto většina pohádek není přesně lokalizována, ke konkrétním místům se vztahuje jen hrstka příběhů (např. hrad Veveří u Brna, Lidečko u Vsetína, Opava), i když z nejrůznějších textových signálů čtenář samozřejmě cítí, že se pohybuje na domácí půdě. Kromě moravských lánů, lesů a pahorkatin autor místy akcentuje rovněž prostředí cizí – pomineme-li nejrůznější tajemné světy v podzemí (které mají souvislost spíše s archetypy kolektivního nevědomí našich předků než s geografií), pak se u Mikšíčka setkáváme např. s odkazy na Orient, konkrétně na turecké prostředí, což má právě na Moravě jasné historické důvody.

Ve skoro všech textech najde čtenář nějaký nadpřirozený motiv, s nímž se Mikšíčkovi hrdinové, tedy nejrůznější truhláři, ovčáci, uhlíři, pacholci, kováři či řezníci, musí vypořádat. Jen v několika málo pohádkách se čerti, kouzelné dary ani zakleté princezny nevyskytují. Tak např. pohádka Kmotřička vypráví o šibalské ženě a jejím důvěřivém muži, který jí zpočátku sice na všechno naletí, nakonec to ale nevydrží a pořádně jí zmaluje záda. Výprask ale shodou okolností (tj. díky tmě a promilím v chlapíkově krvi) neodnese manželka, ale sousedka, která ženu k nepravostem celou dobu ponoukala. Pohádka Liška nad lišku zase vypráví o vzájemném špičkování mezi mazaným pacholkem a lakomým sedlákem, jinde dá matka chudému chasníkovi svoji dceru jen pod podmínkou, že uhádne zapeklitou hádanku.

Snad nejcharakterističtějším, a tedy i nejviditelnějším rysem Mikšíčkových pohádek je ovšem brutalita. V jeho vyprávěních je kruté zacházení končící častou vraždou na denním pořádku, hemží se to useknutými prsty i hlavami v tratolišti krve, vyřezanými jazyky, jednou čtenář natrefí i na matkovraždu, a dokonce na zabitá novorozeňata. Někdy tato drsnost a především pak to, s jakou lhostejností a samozřejmostí ji autor čtenářům předkládá, může působit až mírně tragikomicky. Tak je tomu např. v pohádce Bílý medvěd o princi, kterému i přesto, že se narodil v bílé medvědí kůži, dokážou královští rodiče najít nevěstu: „Stalo se však, když byl princ večer uveden se svou vyvolenou do ložnice, sednul si za stůl a psal. Psal až do půlnoci, a když bylo dvanáct hodin, vstal od stolu, přikročil ke své paní na lůžku, popadl ji, roztrhnul ji ve dví, mrtvé tělo položil ke dveřím, sednul za stůl a psal dále.“

Tuto všudypřítomnou surovost jako by chtěl Mikšíček vyvážit zbožností. Křesťanství, lépe řečeno katolicismus, je častým motivem řady jeho báchorek. Kupř. ve Zlatém jablku vyšije matka svému synovi, který má podle kartářky ve svých dvaceti letech zemřít ohavnou smrtí, na košili jméno Ježíš, aby ho Kristus ochránil. V pohádce O třech bratrech se celá hraběcí rodina vydá na pouť do Říma, poté co zemře starý hrabě. Dokonce typický pohádkový motiv, jakým je vysvobození princezny a následný společný život obou mladých lidí ve štěstí až do smrti, je v jednom příběhu popřen, a to právě z náboženských pozic. Když chasník v báchorce O pekelné tanečnici oznámí královi, že jeho dcera celou noc tančí s čerty v pekle, a proto má ráno prošlapané střevíce, princezna to svému otci zapře: „Jestli je to pravda, ať se v tu chvíli k těm čertům, s kterými jsem měla v noci tančit, na věky věků propadnu.“ Tak se ihned i stalo. A co na to chasník? „Ona se svou bohaprázdností a lehkovážností připravila o život pozemský i věčný sama.“ (Tento citát mimo jiné věrně dokládá prozaický a chladnokrevný náhled našich předků na mnohé aspekty lidského života.)

Mikšíčkův katolicismus však dvakrát přejde v otevřenou averzi vůči jiným vírám. V pohádce Sklížený čert si rýpne do protestantů, když jeho hrdina, rybář Honza, vidí na své pouti Saskem skupinku lidí, kteří „následkem Lutherova kázání […] vyhazovali z kostela obrazy svatých a roztloukali je“. Hloupý Janek zase neustále bije Žida za to, že jeho předkové ukřižovali Ježíše Krista. Křesťanství se snad nejčastěji projevuje v biblickém motivu typickém pro lidovou slovesnost většiny evropského prostoru – hrdina dostane to, co si přál, má se dobře, jenže má zakázáno něco udělat (otevřít komnatu, vložit prsty do studánky apod.), což je jasná aluze na rajský strom poznání. Jakmile zákaz poruší, přijde o vše a musí si to vydobýt zpět. Tuto dějovou strukturu má většina Mikšíčkových příběhů.

Mikšíčkovým pohádkám vedle krvavých obrazů a přílišných apelů na náboženství nelze upřít jistou dávku svébytného humoru. Ten např. čtenář najde v báchorce o Pipánovi, mírně přihlouplém milovníku permanentně nacpané fajfky, který se světem protlouká bez větších problémů jen díky kabele, do níž vecpe kohokoliv a cokoliv. Když Pipán zemře a svatý Petr ho odmítne vzít do nebe, mašíruje nebeský dveřník do kabely také. Brašnu pak Pipán zavěsí na kliku nebeské brány a místo Petra od té doby vpouští zemřelé do nebe sám. V jiné pohádce se hromotlukovi jménem Silný Janek zdá vše nicotné – na polévku bere lopatu, obilí mlátí mohutným špalkem přivázaným k lanu. A když se ho sedlák se selkou ze strachu pokusí zabít a hodí na něj do studny zvon, pochvaluje si, jaký že pěkný klobouček dostal.

Spíše černým humorem zavánějí některé projevy onoho zmíněného brutálního charakteru Mikšíčkových pohádek. Až do absurdních rovin, které však chtě nechtě čtenáře rozesmějí, tak např. zasahuje příběh, kdy si vysloužilý voják po mnoha úskalích vydobude královskou dceru, na rozdíl od ostatních, kteří kvůli neúspěchu přišli o hlavu. Princezna z toho ale nadšená není. „Ačkoli se jí nelíbil a reptala, musela si ho vzít. Ale když bylo po svatbě, nabil vysloužilec pistoli, a poněvadž už tolik nevinných mužů přišlo kvůli ní o krk, pomstil je, zastřelil ji a sám se stal králem.“ Ať už si o tomto „šťastném“ konci myslí čtenář cokoliv, jednu věc přeci jen uznat musí – člověku, který vědomě zapříčinil smrt mnoha nevinných lidí jen z vlastního rozmaru, se dostalo odplaty, byť velmi drsným způsobem.

Autentičnost pohádek se zřejmě nejviditelněji projevuje v jejich často příliš chaotické a zmatečné dějové linii a překotnosti vyprávění. Hrdinové dostávají složité úkoly, z ničeho nic se vynořují postavy, jejichž funkce v textu však čtenáři často připadá více než nelogická. Mikšíček pravděpodobně ponechal vyprávění přesně v té formě, v jaké je vyposlechl od lidí, a byť tak pohádky mnohdy postrádají logiku, výmluvně referují o původní podobě lidové slovesnosti západní Moravy.

Titul, který vydalo brněnské nakladatelství Jota před třemi lety, ihned upoutá povedeným grafickým zpracováním – nenásilné, originální ilustrace Zdeňka Strigara plné barev dodávají Mikšíčkovým pohádkám na ještě větší působivosti.