Ajelet Gundar-Gošenová (nar. 1982) se jako mladá hvězda izraelské literatury prosadila již i v zahraničí, zejména v USA, kde ostatně již několik let žije. Zaujala už prvotinou Jednu noc, Markoviči, která se s humorem podívala na období vzniku izraelského státu, větší a mezinárodní úspěch nicméně přišel až s románem Probudit lvy (2014), balancujícím na hraně noirové kriminálky a sociálně-kritického společenského románu. Podobně autorka postupuje i ve své čtvrté próze nazvané Kde číhá vlk (2022; pro jistotu dodejme, že Gundar-Gošenová netrpí žádnou úchylkou vsazovat do názvů svých knih zvířata, v originále se román jmenuje Relocation, český překlad vychází z anglické verze), jen děj na rozdíl od knihy Probudit lvy umisťuje do Kalifornie, konkrétně do blahobytného Palo Alto, kde žije rodina úspěšného IT manažera Michaela. Jeho žena Lilach podobně jako jiné manželky bohatých mužů nic nedělá (samozřejmě má nějaké ty charitativní aktivity) a stará se o domácnost a o dospívajícího syna Adama. Všichni se před časem přestěhovali z Izraele, zčásti kvůli lepším pracovním a finančním možnostem, zčásti ale také proto, aby unikli nekončícím izraelsko-arabským třenicím; Lilach ostatně kdysi kvůli raketovému útoku potratila.

Jenže ani v Silicon Valley není bezpečno, jak se ukáže hned na prvních stránkách knihy: do místní synagogy vtrhne černošský islamistický útočník s mačetou, zraní několik lidí a jednu dívku zabije. Zdejší židovskou komunitou to silně otřese, na něco takového tu nebyli zvyklí – to se přece děje jen v Izraeli nebo v některých evropských zemích s významnými muslimskými menšinami. Zasáhne to i Lilachina šestnáctiletého syna Adama, dosud introvertního a plachého kluka, který se se spolužáky zapíše do kurzů sebeobrany s tajemným vedoucím Orim, mužem, který byl u izraelských speciálních jednotek a možná také u Mosadu. A nedlouho nato na školním večírku náhle po vypití jakéhosi koktejlu zemře Adamův černošský spolužák Džamál.

Zprvu se zdá, že šlo o přirozenou smrt, následně se ale ukáže, že měl v sobě velkou – a patrně smrtelnou – dávku syntetické drogy. Také začne vycházet najevo, že Džamál, který vyrůstal bez otce a na elitní střední školu se dostal díky sociálnímu stipendiu, se nedávno radikalizoval a přidal k černošské islamistické buňce. A že Adama šikanoval: bral mu mobil, oblečení či sportovní věci, jídlo, posmíval se mu, vyhrožoval i bil. Adam se rázem stává podezřelým i v očích veřejnosti – a dojde také na útoky ze strany zmíněného islamistického spolku.

Celé to vypráví Lilach. Úzkostlivá matka, která svého syna miluje a chrání možná až příliš, i proto, že už žádné další děti mít nemůže. Trochu zděšeně sleduje jeho přerod z bázlivého neduživého chlapečka v sebevědomého mladíka v kurzu, který se řídí drsným heslem „když tě někdo bude chtít zabít, jdi a zabij ho první“ a v němž šestnáctiletí hoši holýma rukama zabíjejí krysy. Adam se na vedoucího Oriho dost upíná, zvláště, když jeho táta moc není doma, protože právě ve firmě řeší důležitou federální zakázku. A Lilach začne zjišťovat, že její syn má tajemství, od zmíněné šikany, kterou nakonec neochotně začne přiznávat, až po chemickou laboratoř, jež po Džamálově smrti rychle a beze stopy zmizí z garáže. Ale i když Lilach nenápadně pátrá, co se to Džamálovi stalo a jakou roli v tom hrál Adam, případně Ori, není žádnou pátračkou, nehraje si na detektiva – spíše je zvědavá a mateřsky starostlivá.

Gundar-Gošenová ji portrétuje jako dříve sebevědomou a aktivní ženu, která se trochu obětovala ve prospěch kariéry svého muže, ale stále v ní zbývá ještě dost energie, aby vyvíjela různé aktivity. Zároveň je čím dál nejistější: podezřívá Adama, že má možná prsty v Džamálově smrti, podezřívá svého manžela, že se zapletl s mladou asistentkou ve firmě, podezřívá Oriho, i když vlastně neví, z čeho přesně. Její minulost není zcela přehledná, ještě záhadnější původ i minulost má její manžel. S izraelskými příbuznými stále udržují vztahy, ale řidší a čím dál odtažitější. Při své aktivitě taky občas udělá nějakou tu chybu – autorka má pro ni sice pochopení (a s ní i čtenáři), nicméně stále jde o chyby, za které se platí.

S tím, jak se v průběhu děje Džamálův případ rozvíjí jen velmi pozvolna, se zdá, že Kde číhá vlk bude hlavně psychologickým portrétem izraelských emigrantů, kteří ani ve zdánlivě bezpečném prostoru nenacházejí klid. Případně portrétem maloměsta, jež se díky překotnému rozvoji technologických firem změnilo z poklidného místa pro všechny v sídlo jen pro ty bohatší – a kde už je to třeba pro Džamálovu matku samoživitelku příliš finančně náročné. Ale v závěru přeci jen autorka uhne ke kriminálnímu žánru, přidá na napětí a tempu až do thrillerového módu. A především vedle Džamálova případu rozehraje ještě jeden další, skrytější a zákeřnější, což je chytrý a vděčný trik zkušených autorů drsné školy a noiru. Pamětník si vzpomene na romány Rosse Macdonalda, kdy k ústředním vraždám docházelo nikoliv na začátku vyšetřování, ale teprve v jeho průběhu či až v samém konci.

Právě v tom tkví hlavní kouzlo tohoto i jiných dobrých noirových románů: je důležité, aby se čtenář maximálně vžil do situace hlavní hrdinky, spoluprožíval s ní všechny nejistoty, chyby a špatná rozhodnutí, ustavičně přemýšlel, co se vlastně děje a jak je v tom zapojena zmíněná rodina – tu musí hrdinka bránit před stupňující se nevraživostí okolí. Pak je zjištění o tom, co se odehrávalo za jejími zády, o to silnější a přesvědčivější.