Začněme pochvalou ilustrace na potahu knihy: mezi siluetami černých stromů bez listí se tyčí vousatý, ramenatý obr v zástěře, hladící monstrózní kovový blok. Vedle něj sálají rudé jazyky žhnoucích plamenů a na peci visí zavěšené jakési mučící kleště. „Luboš není čert!“, hlásá název knihy, ale ruku do jeho ohně bychom za to určitě nedali. Bude proto lepší se o tom na vlastní oči přesvědčit na stranách knihy. Za brilantním názvem, podmanivou kresbou a vůbec nápadem napsat příběh o starém řemesle stojí Klára Břicháčková (nar. 1989), jež do dětské literatury vstoupila autorským komiksem Smrkovec (2021).

Nemá rohy, ale kovářskou zástěru

Kniha Luboš není čert! (2024) není určena jen pro malé kováře a kovářky, kteří v „kovovém bloku“ na ilustraci ihned rozeznají kovadlinu a vědí, že kovářské peci se říká výheň, ale i pro všechny zvídavé děti, které baví číst o netradičním přátelství a vášni pro poctivé řemeslo. Hrdina Franta vypráví o tom, jak se spřátelí s „čertem“ Lubošem – stane se jeho kovářským učněm, a najde si tak netradiční koníček. Zjišťuje, že i když se u kování tvrdě maká a je třeba naučit se spoustu kovářského slangu, radost z vlastnoručně ukovaných skob a hřebíků mu za to stojí. Příběh zatraktivňují zvířecí postavy, jako jsou Lubošovy slepice Čokoláda nebo Stračatela a Frantův pes Šlupajz, jenž má jeho seznámení s kovářstvím na svědomí. Jednou totiž zaběhne do strašidelné brány pod tratí, které všichni kvůli zlověstnému doutnání a bouchání říkají Peklo, a Frantovi nezbývá, než se ho vydat zachránit. Napětí by se v ten moment dalo krájet, ale jakmile hrdina zjistí, že čert Luboš nemá rohy, ale kovářskou zástěru, veškeré strachy pominou. Odměnou za statečnost mu je nový kamarád a možnost naučit se pár kovářských triků.

V krátkých kapitolách si postupně osvojujeme základní pojmy, činnosti a názvy nářadí. Spolu s Frantou poprvé nasáváme atmosféru tmavé kovárny a osaháváme kovářské náčiní. Svým nefalšovaným nadšením a osobní formou vypravování na čtenáře přenáší zápal pro věc a chuť se učit. Nejprve se s ním zorientujeme v kovárně, pak se naučíme správně topit ve výhni a přitloukat a brzy vykováme první skobu. Zjistíme, proč při závěrečném nepopulárním úklidu („To je moje nejmíň oblíbená část, tak se o tom nebudu rozepisovat“) nevylévat kovářskou vodu a co to je železná houba. S Lubošem, sympaťákem s dobrým srdcem, se nevěnujeme pouze kování, ale můžeme si s ním i povídat a o pauzách popíjet horký kopřivový čaj.

Pohádka o hrbaté babce

Pro opravdové fajnšmekry jsou v kapitole o kovadlině a v kapitole o nástrojích zobrazeny nákresy všech nejrůznějších druhů (růžek, utínka, volutovník aj.) a jejich množství překvapí i dospělé. Břicháčková však umí z informativně nahuštěných pasáží krásně vybruslit a vytváří vynikající oslí můstky. Ty čtenáře převedou od náročnější terminologie k zábavnějším tématům. Babka a vlček patří například mezi zápustkové nástroje, jež se vsouvají do kovadliny, a na jejich počest vypráví Franta Šlupajzovi vlastní, poměrně bizarní pohádku o hrbaté babce. Ta usnula v lese opřená o spícího vlčka, kterého po probuzení chtěla sníst, protože si jeho nohy spletla s úhoři. Jazyk pohádky a celého vypravování sice stavbou vět a slovní zásobou stoprocentně neodpovídá mluvě deseti až dvanáctiletého kluka („jala se ho utěšovat“, „ztuhnul jsem do mramorový sochy“, „svázanýho do kozelce“), ale ve Frantově případě působí přirozeně. Autorka používá obecnou češtinu („A když ty volavky letěj, vypadaj jak pravěký ještěři. Mám rád bezinkovej les, ve kterym pod vrstvou listí skoro vždycky najdu nějakej poklad.“), což při hlasité četbě nemusí být všem, zejména Moravanům, příliš po chuti, nicméně účel autenticity Frantovy promluvy plní na jedničku.

Skvělý oslí můstek se autorce daří v kapitole o uhlí, v níž se Luboš dostává až do doby dětmi zbožňovaných dinosaurů a praještěrů, kteří z obyčejného popisu uhlí ihned vykouzlí poutavější četbu. Především chlapce bude zajímat kapitola o kování meče, jež autorka popisuje v jednotlivých krocích s názornými ilustracemi. Franta v úkolu sice selže, ale sebekriticky uzná, že si na začátek vzal příliš velké sousto a potřebuje se dál zdokonalovat. Závěr zaskočí svým náhlým obratem, na chvíli i rozesmutní, ale díky Lubošovi se vše zase v dobré obrátí a končíme těšením se na nové zítřky.

Železo rudé jako slupka třešně

K napsání knihy o kovářství autorku inspiroval psycholog a kovář samouk Pavel Roubal (nar. 1974) z roztocké komunitní dílny a lesní školky, jíž navštěvoval její syn, a během festivalu Řemesla Roztoky se letos v září konal i její křest. Břicháčková učení o kovářském řemesle doplňuje silným příběhem a Lubošovým talentem předávat odborné znalosti. Snadno zapamatovatelnou formou přirovnává železo k třešním: když ho nažhavíme doruda jako slupku třešně, není radno ho kovat. Až bude žhavé doběla jako její dužina, je připraveno ke kování. Děj se neodehrává pouze v kovárně, Franta nás bere i na procházky kolem řeky s volavkami, na výlet s rodiči na hamr nebo hledat opětovně ztraceného Šlupajze.

Luboš není čert! splňuje všechny prvky kvalitní literatury pro děti 7+ a má velký potenciál zaujmout i čtenáře kovářstvím naprosto nepolíbené. Nádherné barevné ilustrace jsou už jen sladkou, pořádně žhavou třešničkou na velmi dobře upečeném dortu.