Dům literatury v norském Oslu pomáhá otevírat veřejnou debatu o palčivých tématech norské společnosti. Jedním z nich je, možná trochu překvapivě, i reflexe skandinávských dějin spjatých s druhou světovou válkou.

Začátkem července 2024 uspořádal tamější Dům literatury prezentaci tehdy ještě nevydaného nového románu Nikolaje Frobenia o norském válečném zločinci Henry Rinnanovi.

Před akcí jsme se sešli s Danielem Røkholtem, jejím anglo-norským organizátorem, který přednedávnem absolvoval magisterský program zaměřený na popularizaci literatury na Metropolitní univerzitě v Oslu a v současnosti pracuje v Domě literatury tamtéž jako jeden z koordinátorů literárních programů.

iLiteratura: Frobeniův román o nejznámějším norském válečném zločinci zatím ani nevyšel. Přesto ho už teď popularizujete. To je v Norsku druhá světová válka pořád tak živé téma?
Daniel Røkholt: Proč taková posedlost lidmi z druhé světové války, že? V Norsku byl o druhou světovou válku zájem vždycky. V poměrně krátké době přinesla obrovské změny, které měly na naši společnost hluboký dopad. V posledních zhruba deseti letech se hodně změnil způsob, jakým o této minulosti můžeme diskutovat. Dříve se v Norsku v souvislosti s druhou světovou válkou prosazoval především narativ hrdinského příběhu. Například o našem odbojovém hnutí. Mezi historiky sice v tomto ohledu panovalo určité napětí, ale teprve v posledním desetiletí dochází v norské literatuře a historickém bádání k jisté revizi dosud přijímané dějinné pravdy, což přináší trochu jiný pohled na věc. Dnes se o válku zajímají i mladí lidé, protože je součástí mnohem širšího problému, totiž jak Norsko vnímá samo sebe a své dějiny.

iLiteratura: Pokud tomu dobře rozumím, nacismus tedy v Norsku nebyl tak úplně nepřijatelný?
Daniel Røkholt: Na jednu stranu jsme byli okupováni nacistickým Německem, vzniklo odbojové hnutí a norská vláda musela odejít do exilu. To ale neznamená, že mezi Nory nebyli kolaboranti. Nepochybně u nás panovaly i antisemitské nálady. V Norsku se hodně lidí přiklánělo k nacistické straně; měla tu celkem dost členů. Snad v každé norské rodině si někdo vybral tuhle špatnou cestu. Najdou se samozřejmě i výjimky, ale ve většině norských rodin, které znám, to tak bylo. A majoritní společnost si i za války žila svým každodenním životem.

Vedeme ale debatu také o tom, jestli je možné hodnotit i samotný norský odboj bezvýhradně pozitivně, nebo ne. Možná i mezi odbojáři byli antisemiti. Co se týče válečného zločince Henryho Rinnana, nejenže vstoupil do nacistické strany, ale jako její člen aktivně využíval nově nabytého postavení k páchání zvěrstev. Vydával se dokonce za odbojáře a po navázání kontaktu s osobami nepodporujícími Německo tyto lidi předával gestapu. Se svým zločineckým gangem vyhlídnuté oběti také unášel, mučil a zabíjel. Vzhledem k tomu, co o něm vím, bych klidně řekl, že to byl vlastně masový vrah, který válku využíval k vlastnímu prospěchu.

iLiteratura: Proč je Rinnan pro norské čtenáře tak zajímavý?
Daniel Røkholt: Nejspíš hlavně proto, že v poslední době vzniklo několik fiktivních příběhů o jeho životě, díky nimž se stal známou figurou. Přestože vyšlo i několik jeho biografií, jeho život pořád provází hodně spekulací. Řekl bych, že je to jeden z patnácti, nebo možná třiceti lidí, o kterých se teď v souvislosti s druhou světovou válkou u nás začalo mluvit víc než o komkoliv jiném.

iLiteratura: Nepřichází norská reflexe války přece jen trochu pozdě?
Daniel Røkholt: Máte naprostou pravdu. Proč tohle vyrovnávání se s minulostí přichází až teď, to je rovněž důležitou součástí probíhající diskuze. Dánsko a další evropské národy, které byly v podobné situaci jako my, vedly obdobnou debatu v 60., 70. nebo 80. letech. Na druhou stranu, když se podíváte na Švédsko, tam tahle diskuze ještě ani nezačala. V tomhle ohledu jsme před Švédskem napřed, což je dobře.

Důvod, proč norská reflexe druhé světové války přichází tak pozdě, podle mě souvisí s ubýváním pamětníků, kteří o té době můžou vyprávět. Většina jich už nežije. I jejich děti jsou v seniorním věku. Takže teď to jsou jejich vnučky a vnuci, kdo předávají dál příběhy svých prarodičů, píšou a bádají. Loni jsme tu měli jednoho švédského autora: mluvil o tom, že první válečná generace byla umlčena, druhá měla pocit, že se nemůže ptát, a až třetí generace si klade otázky. To je vidět na mnoha příkladech.

Ten postřeh, myslím, zčásti vysvětluje, proč jsme dřív nemohli vést otevřenou diskuzi. Potomci těch, kdo prožili válku, snad už konečně mají dost velký odstup na to, aby s obecně panujícím narativem mohli polemizovat. Můžou svobodně vyprávět nový příběh, což se také právě teď děje. Zároveň je ale druhá světová válka v Norsku pořád prezentována skrze celou řadu heroických příběhů, například ve filmech. Reflexe války ve filmech je ovšem jiná než v literatuře. Literatura podle mě dokáže události popsat mnohem vrstevnatěji. Předpokládám, že Frobeniova kniha o Rinnanovi bude velmi propracovaná a promyšlená. Nebude to román o sériovém vrahovi. Bude o tom, jak z mladého grázlíka vyrostl zločinec. Frobenius se ve své tvorbě, obecně vzato, hodně zaměřuje na fakta, ale sahá i k fikci. Zachycuje nejasná či bílá místa reálných příběhů a vyplňuje je vlastní fikcí. Tenhle vztah mezi realitou a smyšlenkou ho velmi zajímá.

iLiteratura: Jak byste Frobenia představil někomu, kdo od něj zatím nic nečetl?
Daniel Røkholt: Je to spisovatel a filmový scenárista, debutoval v roce 1986, takže se na literární scéně pohybuje už delší dobu. Jeho takříkajíc průlomovým románem byla kniha Latours katalog (č. Latourův katalog, 2007) z roku 1996, což je vlastně historická fikce. Znáte Markýze de Sade? Ten měl sluhu jménem Latour, pocházejícího patrně z nižších vrstev. Moc toho o něm ale nevíme. A Frobenius napsal něco jako jeho životopis. Je to polyfonní román, kde zaznívá mnoho různých hlasů. Měl velký úspěch. Dokonce byl přeložen do mnoha jazyků.

Později, v roce 2004, Frobenius vydal román Teori og praksis (Teorie i praxe), který byl hlavně o něm samotném a o jeho životě. V té době šlo o velmi odvážný a progresivní počin. I o tomto autobiografickém románu se hodně psalo. Oběma zmíněnými romány si Frobenius získal široký okruh čtenářů. Napsal ale i několik filmových scénářů, například k norskému filmu Insomnie z roku 1997, podle něhož Christopher Nolan později natočil svůj stejnojmenný remake. Ještě tak před deseti lety byl Frobenius hodně trendy. Dnes už, myslím, tolik populární není, což je možná dáno i tím, že literatura jako koncept se celkově netěší takové oblibě jako dřív.