Po každém kolaborantovi zbydou tragicky poznamenané lidské osudy, pocity hněvu, nenávisti, zadostiučinění (v případě jeho odsouzení a popravy), k nimž se postupem času přidají snad i usmíření a odpuštění. V širším měřítku pak zůstane v celé společnosti určitá pachuť způsobená poznáním, že jako celek nedokázala odolat vábení, jehož každý okupant využívá k upevnění své moci. Neveselou minulost ale často připomínají i konkrétní předměty a lokality. V Norsku je jedním takovým obecně známým místem spjatým s druhou světovou válkou dům s adresou Jonsvannsveien 46, Trondheim. V něm několik let sídlila celá jednotka domácích kolaborantů pod vedením Henryho Olivera Rinnana (1915–1947). Tito muži a také ženy zde prováděli výslechy odbojářů, mučili je a nezřídka i zabíjeli, to vše s posvěcením okupační správy. Ironií osudu se sem několik let po skončení války nastěhovala židovská rodina, a i když dům od té doby vystřídal několik majitelů, jeho zlověstná aura stále mezi širokou norskou veřejností rezonuje.

Není proto příliš překvapivé, že tomuto místu a lidem s ním spojeným věnoval svou pozornost spisovatel Simon Stranger (nar. 1976). Téma pro něj mělo i osobní rozměr – jeho tchyně v tomto domě, dodnes nazývaném „Barák hrůzy“, jako dítě po válce vyrůstala. Koncepčně značně neobvykle pojatý román Lexikon světla a tmy (norsky Leksikon om lys og mørke, 2018) vzbudil v roce svého vydání velkou pozornost a dočkal se rovněž Ceny norských knihkupců. Ve své vlasti je Simon Stranger známý jako autor řady děl pro děti i dospělé, avšak teprve tato kniha, která byla přeložena do zhruba dvou desítek jazyků, mu přinesla mezinárodní věhlas.

Román v heslech
Netradičně je hned na začátku recenze vhodné zastavit se u nelehké práce, kterou odvedla překladatelka a která souvisí s již zmíněnou koncepcí knihy, již naznačuje i její název. Stranger ji pojal jako svého druhu výkladový slovník, v němž je každá kapitola věnována pojmům začínajícím na určité písmeno. Pochopitelně se nejedná o suchopárný a odosobněný encyklopedický výklad, jednotlivá „hesla“ jsou zpracována se všemi náležitostmi vlastními krásné literatuře včetně přímé i polopřímé řeči, vulgarismů, vnitřních monologů, lyrických popisů apod. Skrze několik časových rovin před čtenářem vyvstává portrét neblaze proslulého vlastizrádce Rinnana, jeho obětí i příbuzných autorovy manželky, nesoucích v sobě vzpomínky na prožité utrpení a ztracené blízké. Heslovitá, abecedně řazená výstavba textu musela překladatelce připravit nejednu těžkou chvíli, neboť zdaleka ne všechna hesla jsou tvořena vlastními jmény či mezinárodně používanými slovy: vedle hesel jako „Quisling“, „gestapo“ nebo „fanatismus“ nechybí běžná spojení slov jako „divocí holubi“, „mladí příslušníci Rinnanovy bandy“ či „rachocení deště na střeše Baráku hrůzy“. Vymýšlení odpovídajících a zároveň přirozeně působících synonym představovalo jistě výzvu.

Zvolená koncepce unese neustálé přesuny mezi jednotlivými chronologickými vrstvami vyprávění, kdy se plynule prolíná současnost, meziválečné Norsko, poválečné období a doba samotné okupace, to vše doplněno krátkými exkurzy do starších dějin, kde, jak autor vysvětluje, spočívají kořeny, z nichž se postupně rodil a sílil antisemitismus. Hlavní pozornost se soustředí na kolaboranta Rinnana, jako jeho protipól posloužil tragický osud Hirsche Komissara, v Norsku žijícího Žida ruského původu a pradědečka autorovy manželky Rikke. U Rinnana se Stranger sice nevyhýbá popisu brutálních výslechů a vlastnoručně vykonaných poprav, důraz ale klade na otázku, co mohlo obyčejného člověka přimět k tomu, aby se postavil na stranu okupantů a zabíjel vlastní spoluobčany – s vynalézavostí a krutostí takových rozměrů, že stopy jeho bestiality, z nichž kulky zavrtané do zdi patřily mezi ty nejméně děsivé, nacházeli pozdější obyvatelé Baráku hrůzy ještě dlouhá léta po válce. Vysvětlit vysokou míru zanícení jen tím, že Rinnan předválečná léta prožil jako outsider vysmívaný kvůli malé tělesné výšce, nadto ještě v poměrně chudých, třebaže nikoli vysloveně nuzných poměrech, se zdá poněkud zjednodušující, pochopit v celé šíři jejich motivaci je však obecně u kolaborantů tohoto typu velmi obtížné, jak to koneckonců známe i z českých dějin na příkladu Emanuela Moravce.

Antisemitismus včera i dnes
Vedle ústřední protikladné dvojice autor přibližuje i další aspekty života za druhé světové války: systém přídělových lístků, hromadné užívání pervitinu příslušníky německých jednotek, známé českým čtenářům z knihy německého autora Normana Ohlera, organizované útěky Židů a dalších ohrožených Norů do Švédska, které čeští čtenáři znají z Guillouova románu Modrá hvězda nebo ze staršího, ideologicky podbarveného románu Štvanice Sverreho Sigurdssøna (česky 1951). Silná je scéna odjezdu lodi Donau, na jejíž palubě zamířily stovky deportovaných norských či do Norska dříve uprchlých Židů (včetně Ruth Maierové) do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Jak autor čtenářům odhaluje, lehký život neměli ani Hirschovi přeživší potomci. Děsivé jsou scény, v nichž se dozvídáme, že antisemitismus v Norsku s Vidkunem Quislingem, Henrym Oliverem Rinnanem a Josefem Terbovenem zdaleka neumřel, ale je nejen v latentní podobě stále rozšířený – norští neonacisté mají dokonce vypracované seznamy Židů a není těžké si domyslet, za jakým účelem. Otázkou, zda současný norský antisemitismus posilují i přistěhovalci muslimského vyznání, jak jsme tomu svědky např. ve Francii, se Stranger v knize ale nezabývá.

Dalším výrazným motivem je dávné židovské úsloví o dvojí smrti každého člověka, kdy kromě té fyzické následuje ještě smrt definitivní v okamžiku, kdy někdo naposledy vysloví jméno zemřelého. Tento motiv je v knize přítomen jednak v podobě zmínek o tzv. stolpersteinech, pamětních „kamenech zmizelých“ zasazených do uliční dlažby, které známe i z českých měst, jednak se k němu autor opakovaně vrací, aby vysvětlil, proč je pro něj důležité příběh zachytit. Jako zajímavost lze uvést, že Stranger uvede i svou návštěvu pražské Pinkasovy synagogy.

Vedle židovské tradice čerpá autor i z motivů známých z norské, ba dokonce staroseverské literatury a důležitou roli hrají například sedláci. Navzdory velkým geografickým vzdálenostem se osudy jednotlivých postav vzájemně prolínají, i když někdy je těžké rozlišit, co jsou historická fakta a co autorova licence, působící na čtenářovy emoce.

Odpustit zlu
Lexikon světla a tmy je pro českého čtenáře zajímavý nejen tím, že přináší mezi tuzemskou veřejností téměř neznámé informace o druhé světové válce. Skutečnost, že zaujal čtenáře i kritiky v samotném Norsku, kde je téma Rinnanovy bandy dostatečně známé, ukazuje, že jeho poselství spočívá v něčem hlubším. Je to román snažící se zachytit a definovat kořeny zla na celospolečenské i individuální úrovni. Zároveň nabízí hledání odpovědi na otázku, s jakým časovým odstupem a zda vůbec je možné odpustit, překonat hrůzné vzpomínky a kráčet vstříc budoucnosti, aniž bychom však zapomněli na varování minulosti.