Norský spisovatel Nikolaj Frobenius je provokatér a milovník extrémních literárních sportů. Na začátku devadesátých let vystoupil s poměrně radikálním osobním literárním programem, v němž tvrdil, že kniha musí člověkem zamávat, otřást či praštit o zem. Otevřenost, s jakou ve své tvorbě ztvárňoval tabuizovaná témata, se stala jeho autorskou značkou.

Čeští čtenáři měli zatím možnost přečíst si sice jenom jeden jeho román, ale zato ten z nejlepších. Historicko-filozofický thriller Latourův katalog aneb Komorník markýze de Sade (norsky 1996, česky 2007) pojednává o člověku či spíše lidském skřetovi, jenž necítí fyzickou bolest. Tu touží poznat natolik, že zasvětí život hledání centru bolesti a od pitvy mozků zvířat přechází bez nejmenšího zaváhání k lebkám člověčím. Tělesnost a zvrácená sexualita jsou tématem i dalšího, také hojně překládaného díla Den sjenerte pornografen (Stydlivý pornografista, norsky 1999).

Záliba v šokujících obrazech lidské bolesti a tělesnosti je do velké míry odrazem autorova vztahu k vizuálnímu umění, především pak k filmu. Frobenius studoval filmovou vědu, pracoval v norském filmovém fondu a dodnes působí jako poměrně úspěšný filmový scenárista. Napsal mimo jiné scénář k norskému thrilleru Insomnia (1997), jejž proslavil o několik let později jeho hollywoodský remake Christophera Nolana za účasti hereckých hvězd Al Pacina a Robina Williamse. Od konce devadesátých let Frobenius ze svého extremismu trochu ubral, přesto jeho tvorba nikdy nezapadla do literárního mainstreamu. Pozornost vzbudila fiktivní autobiografie z dětství Teori og praksis (Teorie a praxe, norsky 2004), která posloužila jako předloha nostalgicky punkerského filmu Synové Norska (2011), jenž byl promítán i v českých kinech.

Žánrově se Frobenius vždy rád odrážel od zábavnějších žánrů, jako podhoubí svých bizarních pojednání o lidských slabostech a touhách volil nejčastěji krimi a thriller. Ale zatímco vraždou to u Frobenia obvykle začínalo, v posledním románu Potemnělé větve se bohužel o moc dále nedostaneme. Spisovatel Jo Udderman právě vydal svůj třetí román a doufá, že s ním konečně prorazí. Šel v něm s vlastní kůží na trh, protože pojednává o jeho dospívání a poněkud zvláštním kamarádovi ze školy, který si libuje v ubližování jiným. Udderman se (stejně jako Frobenius) snaží v příběhu vystihnout podstatu lidského zla, jak poznamená v jenom televizním interview. Ač se první polovina nese v poměrně pokojném duchu, náznaky neklidu se postupně množí – mrtvý pes před domem, surově zavražděná milenka, nečekané setkání s údajně již zemřelým hrdinou románu. Jo má navíc špatné svědomí, podvádí svou partnerku a cítí, že zašel možná trochu daleko, když knihu postavil na životním příběhu cizího člověka, jenž se už nemůže bránit.

Frobenius využívá klasický model známý z nespočtu detektivních příběhů – nespravedlivě obviněný se marně brání nepřímým důkazům, jež na něj nastražil nevypočitatelný psychopat, který je vždy o krok napřed. Napětí graduje, síť se uzavírá a vše je prošpikováno nezbytnými thrillerovými atributy, jako jsou panenky bez hlaviček, stránky z inkriminované části románu nacpané v ústech zavražděné a nevinná dětská duše přihlížející zločinu. Tato klišé jsou samozřejmě volena zcela záměrně a vědomě. Překvapení a zklamání čtenáře předchozích Frobeniových textů spočívá v tom, že ona klišé tu tentokrát nejsou přetavena ve filozofickou disputaci o zlu. Frobenius pluje po povrchu, nesnaží se dostat postavám pod kůži, nerelativizuje rozložení sil dobra a zla, ale omezuje se pouze na popis, což v žánru thrilleru asi stačí, ale na spisovatele jeho formátu je to trochu málo. Hrdinové přesně zapadají do žánrově daných kategorií – sobecký, ale jinak hodný spisovatel versus nebezpečný blázen. Nezachrání to ani dialogy, která ač možná naschvál napodobují americké seriály, jsou spíše na efekt, než že by jimi hrdinové něco sdělovali.

Otázkou je, zda si autor chtěl vyzkoušet dnes nejkonzumnější žánr jako slohové cvičení, nebo se mu přesah nezdařil a v moři průměrné krimi zakotvil omylem. Na druhou stranu je nutno přiznat, že když zahodíme očekávání nestandardního čtenářského zážitku, máme před sebou vlastně dobře napsanou a napínavou detektivku, která si čtenáře jistě najde. Frobenius si navíc závěr vychutná. Zlo, kterého jsou lidé schopni páchat na jiných, umí být bezbřehé.