Britský spisovatel Anthony Horowitz (nar. 1955) je typickým příkladem spisovatele-řemeslníka. Proslavila ho série románů pro starší děti o čtrnáctiletém Alexi Riderovi, který pomáhá britské tajné službě MI6 honit padouchy a špiony; jako scenárista pracoval na seriálech Vraždy v Midsomeru a Hercule Poirot, je hlavním autorem vydařené retro kriminální série Foylova válka. Napsal dvě holmesiády, od dědiců Jamese Fleminga získal zakázku na tři romány o Jamesi Bondovi. Ve svém románu Mnoho strak řeší vraždu vysekl poctu detektivkám klasické anglické školy a po jeho úspěchu navázal dalšími případy nakladatelské redaktorky Susan Reylandové v roli pátračky.

Anthony Horowitz je autor, který to s žánry umí (na svém kontě má i několik hororů), umí psát na zakázku, umí se podřídit zájmu čtenářů, požadavkům dědiců autorských práv i nárokům televizních producentů. A svým pilným psaním se umí velmi dobře živit. V Česku nikdo jemu podobný neexistuje, nicméně i ve Velké Británii je Horowitz spíše unikátem; mnoho podobně doširoka rozkročených spisovatelů není ani tam. Několik desítek titulů autorovi vyšlo i v češtině a nakladatelství Argo to nyní již podruhé (po románu Pohřeb na přání vydaném rovněž v letošním roce) zkouší s jeho nejnovější sérií, jejímiž hrdiny jsou bývalý policista a nyní soukromý detektiv v jedné osobě Daniel Hawthorne a spisovatel Anthony Horowitz.

Právě to, že autor zapojuje sám sebe do příběhu, je asi tím nejzajímavějším prvkem knihy. Horowitz, který vše vypráví v první osobě, zde vystupuje jako scenárista seriálu Foylova válka, jehož natáčení právě probíhá, a sám scenárista se toho příležitostně účastní. Čas od času někdo pozná jeho sérii pro děti, případně jiná jeho díla. Dojde i ke konfrontaci se spisovatelkou Akirou Anno, která ovšem na rozdíl od řemeslníka Horowitze píše „vyšší“ literaturu (a když ho jednou potkala na literárním festivalu, nestál jí ani za pozdrav). Akira je zároveň dost přecitlivělá, místy až hysterická, a to hlavně ve chvíli, kdy zjistí, že Horowitz se motá kolem vyšetřování vraždy, z níž je také podezřelá – největší hrůzu má z toho, že by ji použil v některém svém dalším románu. Anno vypravěče a hlavního hrdinu knihy opakovaně ponižuje, nicméně Horowitz nakonec morálně zvítězí, když vyjde najevo spisovatelčina přetvářka. Zprvu je to docela zábavné, ke konci knihy je již však až příliš patrné, jak si zde Horowitz vyřizuje účty s těmi autory, kteří literaturu považují více za umění než řemeslo.

Zároveň je Horowitz v uvedeném případu jakýmsi novodobým Watsonem, jenž s úžasem zaznamenává brilantní dedukce detektiva Hawthorna. Ten v ději vystupuje kupodivu řidčeji, než bychom čekali, ale když už se objeví, tak obvykle do případu vnese nějaké nové odhalení. Na rozdíl od Holmese s Watsonem tu dva hlavní hrdinové nemají nijak zvlášť přátelský vztah: Hawthorne přibere Horowitze k případu zcela pragmaticky – aby zdokumentoval, jak jej skvěle vyřeší. Což se také stane – a právě román Rozsudek smrti je oním kýženým dílem. Sympatické je, že Horowitz tu sám ze sebe dělá skutečně onoho myšlenkově pomalejšího parťáka a opakovaně sám sebe jako literární postavu přivádí do komických a trapných situací. Asi nejzábavnější je jeho honička za podezřelým, která paroduje akční honičky filmových thrillerů, aby se na jejím konci ukázalo, že byla zcela zbytečná a Hawthorne mezitím naháněného v klidu našel.

Samotný případ se bohužel nevyznačuje ničím zajímavým. Zavražděn byl rozvodový právník, vražednou zbraní je láhev drahého vína a v podezření je jednak bývalý manželský pár, který právník rozvedl (zastupoval bohatého manžela), a pak několik dalších lidí, s nimiž oběť přišla do kontaktu. V pozadí je také dávná tragédie při výpravě do podzemních jeskyní. Hawthorne s Horowitzem povětšinou přebíhají od jednoho svědka nebo podezřelého ke druhému a zpovídají je; k většině z nich se vracejí v okamžiku, kdy zjistí nějaké nové skutečnosti. Spíše než holmesiádu to však připomíná klasickou anglickou whodunitku, kde také na většinu postav postupně vycházejí najevo větší či menší hříchy jen proto, aby je autoři dál drželi v podezření. Horowitz tu jako detektivkář sice neselhává, ale ani nijak nepřekvapuje a samotný případ má zápletku a rozsah spíše tak na jednu hodinovou seriálovou epizodu než na skoro třísetstránkovou knihu.

Příznivci klasické anglické whodunitky budou nicméně spokojeni, Horowitz se nedopustí žádného lapsu a ukáže, že i v době analýzy DNA a jiných vědeckých kriminalistických metod se dá v literatuře zařídit, aby policie byla za soukromým detektivem pozadu (občas autor dvojí, téměř paralelní pátrání vyloženě vyhrocuje jako soupeření). Na jedno přečtení to funguje poměrně obstojně.