Mnoha nominacemi, ale i dlouhou řadou různých ocenění ověnčená Renáta Fučíková, dnes už matadorka literatury pro mládež, se ve svém počinu Královny a poutníci znovu vydává do minulosti, aby z hlubin dějin vytáhla ty nejzajímavější a možná i méně známé příběhy z české historie a zasadila je do evropského kontextu. Opět tak činí nejen jako skvělá ilustrátorka, ale rovněž jako schopná spisovatelka, o čemž svědčí mimo jiné i zařazení titulu do longlistu letošní Magnesia Litery.

Od počátku letopočtu až k Přemyslovcům

Kniha je rozdělena do tří částí. První se věnuje období přibližně od začátku letopočtu do roku 40 n. l., budování Markomanského království a Marobudovi, prvnímu doloženému panovníkovi na českém území. Ten si z Říma, kde vyrůstal coby rukojmí, přivezl jazykovou výbavu a zkušenosti, podmanil si místní kmeny a chvíli spokojeně vládl kdesi v okolí dnešní Prahy. Druhá část pokrývá tzv. stěhování národů, příchod Avarů a Slovanů, postupné splývání jak jejich kultur, tak i genofondu. Ale také příběh Sáma, franckého kupce, který zprvu přišel se Slovany obchodovat, ale využil jejich neorganizovanosti a bezvládí a díky tomu se mu podařilo stát se jejich panovníkem. Třetí a nejdelší část popisuje osmé až desáté století se zřetelem na Velkou Moravu, christianizaci Čech, počátky vlády přemyslovské dynastie a dílem i jejich zahraniční politiku.

Autorka se zpravidla orientuje na příběh jedné nebo více hlavních postav a paralelně se dozvídáme i o událostech v okolních zemích, zejména pokud měly nějaký dějinný vztah k Čechám (porážka Římanů v Teutoburském lese, vývoj a dělení francké říše, založení biskupství v Polsku).  I díky chronologické posloupnosti je kniha snadno přístupná; na případné skoky v čase směrem dopředu potom autorka v prvních odstavcích nové části vždy upozorňuje. Některé popisované události jsou spíše dílem interpretace než předložením holých faktů (nejlépe je to vidět na okolnostech zavraždění sv. Václava, které zde působí spíš jako nešťastné nedorozumění než jako politicky a mocensky motivovaná vražda), ale vzhledem k absenci pramenů je autorčina umělecká licence (i s ohledem na dětské čtenáře) akceptovatelná. Oproti tomu popisy vražd nebo temných osudů některých postav jsou i v náznacích dost drastické. Zprvu jsem si nebyl jistý, jestli je doporučený věk čtenáře (od 10 let) nejvhodnější, ale v celém svazku jsou těchto surovostí jednotky případů a cílové publikum by nejspíš mělo být schopno je zpracovat.

O svatých s citem, ale civilně

V poslední části se autorka nemůže vyhnout Václavovi a Ludmile. S příběhy svatých má Fučíková zkušenost již z minulosti, viz Ludmila, Václav a Boleslav. Přemyslovci očima mnicha Kristiána (Práh, 2013) nebo Obrazy z Nového zákona (Albatros, 2016) dílem i Karel a rytíři. Jak se stát dobrým králem (Mladá fronta, 2016). Je sympatické, že k této látce přistupuje s citem a přitom dokáže zůstat víceméně civilní. Z textu je tak patrný respekt ke křesťanské tradici, který ale není nijak extatický.

Pokud jde o edukační složku knihy, s daty a letopočty autorka šetří, ale do svých knih vkládá časové osy, vysvětlivky nebo mapky. Proto je i zde na konci každé ze tří částí přehled důležitých letopočtů s popisem významných událostí a několik map. Na konci některých kapitol autorka uvádí, co se na popisovaném historickém místě nachází dnes nebo rovnou napíše český ekvivalent (např. že římské město Vindobonu dnes známe jako Vídeň). Kromě toho občas v textu můžeme vidět paralelu s dnešním světem a současnými událostmi. Její pojetí pozdně antických a středověkých lidí je správné, když poukazuje na to, že se od těch moderních v jádru zas tolik nelišili. Někteří chtěli žít v klidu a bezpečí, starat se o děti a pracovat, jiní toužili po moci a v cestě za ní se neštítili ničeho. A protože to není pohádka, ale vesměs popularizační historická kniha, ne všechny příběhy končí happy endem.

Devizou titulu jsou rozhodně ilustrace. Každá cca patnáctá strana nabízí dějový výjev jakoby vyšitý do tapisérie, kterou před námi autorka rozprostírá. Pokud se na jednotlivých stranách nenachází obrazový doprovod aktuálního děje, vždy na nich najdeme alespoň malý obrázek, zpravidla nějaký dobový užitný předmět nebo ozdobu. Díky chybějícím popiskům se dětem a případně rodičům otevírá možnost k dohadům a interpretacím. Ač by se možná nabízelo vyvést doprovodnou kresbu pro každou epochu v jiném duchu, obrázky jsou stylově stejné.

Kmen přišel, bojoval a zvítězil

Nemalou roli v knize hraje přirozená migrace napříč Evropou. Tou se kdysi prohnaly všechny možná kmeny a národy a zanechaly za sebou svůj genofond. Různé mocenské struktury pak navazovaly spojenectví, válčily atd. A právě v tomto aspektu naráží Královny na stejný problém jako historické knihy, jejichž autoři se rozhodli na několika málo stránkách popsat desítky, neřkuli stovky let dějin, tj. čtenář se do textu může zamotat – stejně jako se opakuje historie, opakují se i schémata „kmen přišel, bojoval, zvítězil a pak přišel jiný kmen a ten ho vyhnal“. Když se pak v textu objeví již několikáté jméno jakéhosi kmene, může to být pro čtenáře lehce matoucí. (Mám ho znát? Vyskytoval se již v knize?) Obecně by ale čtenář neměl mít s porozuměním textu problém. A pokud bychom pak chtěli mermomocí hledat nějaký přesah do dnešní doby, tak na příkladu neustálé migrace všech možných etnik, na tom, jak římští vojáci splynuli s obyvateli provincií, barbaři s Římany a později Avaři se Slovany, nebude těžké domyslet aktualizaci.

Královny a poutníci jsou výjimečná a krásná kniha, kterou si s dětmi rádi přečtou i rodiče. Neškodí přitom, že kapitoly jsou poměrně krátké. A přestože kniha nemá být primárně učebnicí dějepisu nebo striktně literaturou faktu, nezpochybnitelně čtenáře obohatí i o nové znalosti.