Komiksový román Incal scenáristy Alejandra Jodorowského a kreslíře Moebia byl v roce 1980 nepochybně zjevením, dílem, které těžilo z popularity Star Wars (a jistěže i Duny, kterou chtěl Jodorowsky adaptovat pro kina), ale přinášelo mnohem dospělejší, promyšlenější a vrstevnatější příběh s prvky sci-fi thrilleru, mystiky, komedie i erotiky. Úspěch série, která původně vycházela na pokračování, ale nakonec získala ucelenou podobu zacykleného pikareskního románu, povzbudil zejména Jodorowského k psaní nejrůznějších spin-offů, které buď využívaly a doplňovaly přímo příběh (Před Incalem, 1988, Po Incalu, 2000, Poslední Incal, 2008), anebo samostatně rozvíjely osudy některých pozoruhodných postav, které se v původním hutném díle objevily (Kasta Metabaronů, 1992, Technokněží, 2006). České nakladatelství Crew záslužně sestavilo seznam všech komiksů, které se ve světě Incalu (občas se mu říká také Jodoverzum) odehrávají, a navrhlo i pořadí, v jakém by měly být čteny, aby čtenářům neunikly souvislosti a odkazy – celkem jde o čtrnáct knih, přičemž často jsou to docela rozsáhlé omnibusy.

Svolení rozvíjet autorský svět

Psychoverzum z roku 2022 má číslo dvanáct a jde o jeden z nemnoha komiksů, k nimž nenapsal scénář Jodorowsky, který ve svém pokročilém věku (letos mu bylo 95 let) přece jen není tak plodný jako dříve. Nepodepsaná předmluva Psychoverza přirovnává Jodorowského svolení, aby jeho svět rozvíjeli jiní (ba dokonce američtí) scenáristé, ke svolení k filmové adaptaci. Ale zatímco film, který má režírovat novozélandský inovátor Taika Waititi, se stále nachází jen ve stadiu plánů, byť oznámených již v roce 2021, a zdá se spíše nepravděpodobné, že by přinejmenším v dohledné době opravdu vznikl, Psychoverzum už je na světě a přibyly k němu i další (do češtiny zatím nepřeložené) komiksy od dvou různých scenáristů. Dodejme, že scenárista Psychoverza Mark Russell je o dvě generace mladší než Jodorowsky, narodil se v roce 1971 a v době, kdy se objevil první původní příběh Incalu, mu bylo jedenáct let.

Zmíněná předmluva uvádí, že scenárista s kreslířem Yanickem Paquettem měli „úplnou tvůrčí volnost“, což vzbuzuje naději, že by mohli do světa Incalu vnést cosi vskutku nového a originálního, co jen nevytěžuje postavy a motivy z původního díla. Nicméně je tomu spíše naopak: Psychoverzum má sice vlastní zápletku, slouží ale hlavně k tomu, aby se na ni nabalily příběhy většiny postav, které známe z prvního Incalu. Najdeme tu samozřejmě Johna Difoola, soukromého detektiva poněkud slabší inteligence, který má opět více štěstí než rozumu, Metabarona i jeho syna Soluneho, vlkočlověka Killa Psí hlavu, protomatku, tajuplnou rasu Bergů a další. Děj má bezprostředně předcházet ději Incalu, a dokonce se s ním už překrývá – autoři ve svém závěru citují i některé scény z jeho úvodu. Což je zajímavé pro fanoušky série, ale dílu jako takovému to příliš nepomůže.

Na hranici světů

Zápletka stojí na skutečnosti, že tajemný krystal Incal má chránit hranici dvou světů: Materioverza, což je reálný sci-fi svět, v němž se odehrává většina děje, a Psychoverza, což je jakési magické zásvětí, kam přicházejí bytosti z Materioverza po své smrti. Je ale možné procházet i na druhou stranu, zvláště poté, co Incal někdo ukradl, takže neslouží svému hlavnímu účelu. Z Psychoverza se tedy do Materioverza vydávají tři členky řádu Psycho-sester, aby Incal našly a vrátily jej na místo, kam patří. Jejich hledání není zrovna sofistikované: objeví se na nějaké planetě, požadují vydání Incalu, a když zjistí, že tam není, celou planetu zničí jakýmsi podezřele malým magickým přístrojem. Samy přitom sice také zemřou, ale znamená to pro ně jen návrat do Psychoverza, odkud pak vyrážejí na další výpravu. Při jednom takovém planetárním armagedonu zabijí i Metabaronova syna, a ten se proto vydává do Psychoverza, aby si ho vzal zpátky.

Bez znalosti předchozích výprav do světa Incalu je bohužel Russellův příběh dost vratký a málo propracovaný. Kreslíř Paquette mu sice občas dodá zajímavé prvky (výjevy z Psychoverza nemají tradiční obdélníková okna, jsou předělena jakýmisi liánovitými, všelijak se vlnícími a kroutícími linkami), ale sám o sobě příběh vystačí tak na povídku, a to ještě nijak zvlášť výraznou. Potěší některé dílčí scény, zejména místy dost humorné triky, díky nimž dokáže scenárista Difoola vysvobodit ze zdánlivě fatálních situací. Právě humor je asi nejsilnější stránkou Psychoverza, což občas čtenáře svádí číst vše tak trochu jako parodii – což ale autoři rozhodně nezamýšleli.

Pokud ještě fanoušci Incalu nejsou unaveni předchozími spin-offy, asi je Psychoverzum může bavit, zejména díky zmíněným odkazům na původní komiks. Pokud se ale čtenáři do jeho světa vydávají poprvé, hrozí jim, že budou zmateni. Ale jistý chaos a zmatek je významnou součástí i původního Incalu. Přečtení Psychoverza tak zřejmě vyvolá u obou skupin stejný efekt: fanoušky to přiměje, aby si Incal znovu přečetli a vychutnali si původní verzi, a nováčky v jeho světě naláká přečtení téhož, aby zjistili, jak příběh postav pokračuje.