Demir Grappo je mladá hvězda na politickém nebi Ossanské říše. Zasedá ve sněmu sobě (teoreticky) rovných, spravuje vlastní provincii a právě se osvědčil i jako nadějný vojenský stratég, když bravurně potlačil povstání nespokojených obyvatel města Holikan. Svého postavení přitom Demir dosáhl proto, že nehodlá slepě následovat tradice. A tak Holikan nechce zdecimovat, jak by to udělal každý jiný ossanský důstojník po vzoru svých předků a dle přání sněmu, který chce vyslat signál dalším nespokojencům. Ne, hodlá si poražené vyslechnout a nějakým způsobem zlepšit jejich situaci. Jenže někde se stala chyba a jeho vojáci bezbranné město brutálně vyplení a obyvatele zmasakrují. Demir se zhroutí a na několik let zmizí v provinciích, daleko od vší zodpovědnosti a temných vzpomínek. K návratu ho dožene až vražda matky, nejvlivnější ossanské reformátorky. Demir musí převzít vedení cechovního domu Grappů (a hotelu), odhalit matčiny vrahy a jako bonus zajistit, aby civilizace přežila. Odhalí totiž pečlivě tajenou skutečnost – boží sklo, fascinující zdroj magie a netušených nadlidských schopností, které pohání světový průmysl, totiž dochází. A jen Demirova matka měla plán, jak celou situaci zachránit…

Brian McClellan patří ke generaci autorů jako Brian Staveley nebo Anthony Ryan, kteří na trh razantně nastoupili v minulém desetiletí. McClellan debutoval v roce 2013, a to knihou Příslib krve, prvním dílem trilogie Prachmistři. Na jeho románu bylo přitom jasně vidět, jaké je autorovo čtenářské a fanouškovské zázemí. Kolem psaní se začal motat už jako náctiletý, fascinován Kolem času; později navštěvoval kurzy psaní u Brandona Sandersona (který Kolo času dopsal po zesnulém Robertu Jordanovi). Zatímco Sanderson kdysi ve snaze odlišit se od Jordana preferoval v začátcích své kariéry epické příběhy zasazené do městského prostředí a teprve postupně přecházel k „celosvětovému“ záběru svých ság, McClellan spíše upravil typicky středověký fantasy setting a obohatil jej o střelný prach – tedy děla, muškety a granáty zhruba na úrovni osmnáctého století (což je paradoxně zhruba období, k němž chtěl směřovat svůj fantasy svět i Jordan, ale dostal se pouze k náznakům). Ze střelného prachu dokonce udělal substanci, kterou vybraní jedinci, oni titulní prachmistři, dokáží vstřebat a čerpat z ní sílu, rychlost a lepší soustředění… Případně ji i na dálku ovládat a přivést k výbuchu. Sympatické na tomto motivu pak bylo i to, že prachmistři k prachu přistupují tak trochu jako k droze, a dokonce u nich může dojít k předávkování.

A přesně ten samý trik využil McClellan ve své nejnovější sérii nazvané Sklenění nesmrtelní. Samozřejmě, že s drobnými úpravami z pochopitelných důvodů, například sklenění tanečníci (jak se říká těm, kteří dokáží boží i obyčejné sklo magicky využívat a ke kterým patří i Demir) zdroj své moci nešňupají. Dalším rozdílem oproti Prachmistrům je i to, že tentokrát nesledujeme monarchii bolestně a krvavě se probíjející k demokracii (což doprovázel i motiv prachmistrů coby plebejského protikladu k privilegovaným, kteří využívali tradiční magii a pro něž byl objev potenciálu střelného prachu pochopitelně konkurenční výzvou). Román Ve stínu blesku je zasazený do světa, jemuž dominuje impérium připomínající spíš britské „obchodní“ společnosti či římský systém patronů a klientů. Osse vládnou jednotlivé cechovní rody, které zasedají ve sněmu, snaží se vyplundrovat co nejvíce světových zdrojů a pochopitelně pletichaří i mezi sebou. I za cenu toho, že zatáhnou svou zem do zbytečné války přímo na prahu hlavního města.

McClellan tak v jednotlivých dějových linkách může střídat i subžánry, stejně jako v Prachmistrech. Opět tedy sledujeme detektivní práci (po vrazích jeho matky nepátrá Demir sám, ale jeho kamarádka z dětství Kizzie) i rozsáhlou vojenskou kampaň. Tu McClellan zprostředkovává jak shora (po vyvraždění starého, zkostnatělého a obecně spíše neschopného velení se do čela sil svého rodného města dostává právě Demir), tak zdola (prostor dostane hned několik členů elitní ženijní jednotky, které velí Demirův strýc). V další linii pak popisuje snahu Demirem zachráněné geniální siličky vytvořit fénixův kanál – zařízení, které by umožnilo dobíjet použité boží sklo. A kdesi v pozadí se – opět jako v Prachmistrech – začíná rýsovat hrozba, která přesahuje malicherné lidské války.

Skvělá zpráva je, že McClellan nenabízí vylouhovanou verzi téhož, ale spíše verzi propracovanější. Je vidět, že má za sebou už šest rozsáhlých románů, takže gradace děje, stejně jako prolínání jednotlivých dějových linií a jejich vzájemné ovlivňování je na vyšší úrovni. A postavy jsou mnohem vrstevnatější, v podstatě všichni zde mají nejen nějakou zvláštní schopnost, ale i slabinu, kterou může být nejen nějaké to trauma (jako u Demira), ale i osobní posedlost – ta může dotyčné přinutit zradit vlastní zásady (Kizziena touha být víc než jen řadovým levobočkem patriarchy rodu).