Ne každý cestovatel přijíždí do exotické destinace s čistými úmysly. Někdo sice možná plánuje prohlídku Atomia či vily Decius jako dovolenkovou aktivitu, pro jiné jsou však tyto zastávky jen dějištěm nejnovější pracovní zakázky. Hrdinové románu Rochus se sice představují jako blogeři z povolání, ve skutečnosti ale byli zverbováni tajnou mezinárodní organizací, která likviduje nepohodlné cíle napříč kontinenty. Škoda, že více než na ono likvidování se kniha soustřeďuje na něco docela jiného…

Přemysl Krejčík je jedním z autorů, kteří na české literární scéně zdatně přeskakují mezi žánry – čtenáři se od něj dočkali čistokrevné fantastiky, thrillerů, společenské prózy, publicistiky i sbírky básní. Jeho aktuální novinka Rochus vychází v nakladatelství Laser, což evokuje tradiční přimknutí ke sci-fi a fantasy literatuře. Zastřešit Krejčíkovo rozpětí jednou škatulkou však dost dobře nelze. Jeho kniha kombinuje hned několik různých žánrů: dominantní příběh zmíněných nájemných zabijáků působí jako poměrně přímočarý thriller s náznaky černého humoru, na něj se ale napojuje i snová linka s prvky nadpřirozena, mysticismu a magického realismu, a to vše je vsazeno do cestopisného rámce.

Tento mix nemusí sednout každému čtenáři a zákonitě s sebou přináší také značná úskalí – ti, kdo s ohledem na nakladatelství automaticky očekávají fantastiku, budou velmi rychle zklamáni, a čtenáře s otevřou myslí k experimentu zase pravděpodobně zarazí tempo knihy. Ačkoli se Krejčíkovi daří zvolené žánry organicky kloubit, ne vždy dovede vyvážit jejich poměr. Zatímco vyprávění o nájemných zabijácích plyne soudržně a magično zase vnáší napětí a očekávání, cestopisné pasáže jsou velmi zdlouhavé a nabízejí pro čtenáře jen velmi malou přidanou hodnotu.

Cílem bedekru by mělo být nalákat čtenáře k návštěvě atraktivního místa, představit mu rozmanitosti nové kultury a ukázat něco osobitého a jedinečného. Krejčíkovi hrdinové se již z principu svého povolání snaží spíše rozběhnout po okolí, projít základní turistické trasy a nevyhledávat konflikty, což s sebou nutně nese absenci objevných situací nebo popisů. Děj zavádí čtenáře kupř. do Číny, Austrálie, Irska, Polska, Nizozemí, Itálie, Vatikánu i do Česka; většinou však tato místa působí jako dopodrobna vylíčené kulisy bez duše. Nekončící řada nových lokací připomíná úmorné diáky z dovolených a je hlavním důvodem nadměrně rozsáhlého textu – Rochus má hrozivých 752 stran, které jsou i v malém paperbackovém formátu na hranici únosné míry (a vzhledem k formátování i čitelnosti). Krejčík je zkušený spisovatel, takže se do objevování nových míst noří s gustem, ani solidní vypravěčský um však nedokáže strhávat věčně. Je škoda, že text neprošel přísnějším zeštíhlením, v němž by občasné cestovatelské postřehy měly šanci zazářit spíš.

Obdobně nesoustředěně či rušivě občas působí i komentování společenského dění (zejména aktivit na sociálních sítích) očima postav, jež však tyto postřehy příliš neovlivňují v jejich aktivních liniích – například jedna z ženských hrdinek si povzdychne nad množstvím sexistických a hulvátských komentářů, které její příspěvek vzbudí, v životě je však „Jamesem Bondem v sukni“, aniž by ji podobné online útoky jakkoli omezovaly. Autor je nedává do kontextu s jejím příběhem a cestou, což logicky vyvolává otázku, proč se taková pasáž v této knize, už tak rozsáhlé, objevuje.

Přes veškerou kritiku výše je však v Rochovi velmi podařené akční jádro příběhu, v němž se autor soustřeďuje na profesionální turisty. Poznáváme lidi z různých míst i oblastí života, které si najala organizace sdružující nájemné vrahy, aby jim pod identitou profesionálních cestovatelů pomáhali zbavit se anonymních cílů – mnohdy velmi překvapivých. Koncept je to zábavně přestřelený i mrazivě promyšlený a Krejčík nabízí přesvědčivou vizi své vražedné společnosti. Nahlédnete do její základní hierarchie, tréninkových rituálů, všedních operací i jednoho velkého průšvihu, který slouží v ději jako perfektní středobod. Sledování nic netušících obětí je dostatečně napínavé a hrdinové, již v cizokrajných městech hledají nejvhodnější místo, kde se svých cílů v tichosti zbavit, jsou zase bohatě vykresleni. Jejich motivace i přerod vycházejí organicky z potřeb příběhu a díky zručnému stylu i rozdílnému prostředí, z něhož pocházejí, působí jako skutečně živoucí lidé. Krejčík si zároveň dává načas, než odhalí své karty naplno, a díky pečlivě budovanému napětí se mu daří vodit si čtenáře dost dlouho na to, aby nebylo zřejmé, k čemu se schyluje.

Důležitým prvkem je také střídmě dávkované podivno, které do příběhu vstupuje prostřednictvím snů a vizí, v nichž se objevují mořské víly, motýli, andělé i kočky a také titulní svatý Rochus, patron proti moru. Tyto pasáže jsou zpočátku nesmyslné a záhadné; jak se však děj posouvá, odhalují se nová vodítka k vyřešení těchto tajemností a v závěru se spojí do uspokojivého vysvětlení. Tato část knihy dává vzpomenout především na autory, jakými jsou Gabriel García Márquez, Salman Rushdie nebo Pasi Ilmari Jääskeläinen, z jehož knihy Den falešné kočky (Paseka, 2018) autor nejen očividně čerpá inspiraci; dokonce ji ve své knize i cituje. Krejčík v tomto srovnání velikánů zvládne obstát se ctí a jeho svatí jsou nejvíce imaginativní a originální částí knihy. Nabízí se zde i srovnání s jiným českým autorem, a sice s Pavlem Renčínem, který v Klubu vrahů (Argo, 2018) přinesl řadu podobných motivů jako Rochus – zatímco Renčín se však zaměřoval více na rozpadání reality a hororovou snovost, Krejčík se zde snaží magické aspekty uzavřít do logického rámce.

Rochus je lehce nevyrovnanou knihou, jíž by prospěl hlubší řez zejména v cestopisných pasážích. Přesto se však jedná o literárně velmi solidní počin, jehož největší předností je na české poměry nevídaná imaginativnost a zábavná thrillerová linie. Žánrová „rozstřelenost“ je tak Rochovou největší předností i slabinou zároveň.