Spisovatelka a literární kritička (za své recenze kriminálních románů dostala dokonce „detektivkářskou“ cenu Edgar) Dorothy B. Hughesová (1904–1993) patřila ve 40. a 50. letech k oblíbeným a uznávaným autorkám detektivek; hned tři z jejích románů byly ve zlaté éře noirových filmů adaptovány. Platí to i o jejím nejslavnějším románu V osamění z roku 1947, v jehož filmové verzi si hlavního (anti)hrdinu zahrál Humphrey Bogart. Právě ten nyní vyšel česky a zároveň představuje autorčinu vůbec první knihu publikovanou v češtině. Těžko říct, proč tomu tak je, když jejím současníkům, kteří psali podobně laděné noirové příběhy (Cornell Woolrich či Patricia Highsmithová), české překlady vyšly. Ale zároveň platí, že čeští čtenáři detektivek bývají dost konzervativní, vyžadují zavedená schémata a vracející se hrdiny. Snad to trochu změnily nedávné žánrové hvězdy Gillian Flynnová a Paula Hawkinsová, jinak se totiž i první české vydání Dorothy B. Hughesové může dočkat stejného nezájmu, jaký u nás v roce 1995 potopil mezinárodně mnohem známějšího Jima Thompsona. V nakladatelství Argo tehdy vydali jeho nejslavnější román Vrah ve mně, nicméně poté se k autorovi vrátili už jen druhým vydáním při příležitosti filmové adaptace románu v roce 2010 a nikdo jiný už si temné noirové Thompsonovy příběhy vydat netroufl.

Román Vrah ve mně v souvislosti s V osamění nezmiňujeme náhodou. V obou případech totiž sledujeme dění perspektivou sériového vraha a zdá se být dost pravděpodobné, že V osamění Thompsona, který svůj román vydal v roce 1952, tedy až po premiéře zmíněné filmové adaptace, inspirovalo. U Hughesové ještě padouch není přímo vypravěčem jako u Thompsona, ale celé dění sledujeme výhradně z jeho pohledu, což autorce umožní vybudovat sugestivní atmosféru i závěrečný rychlý zvrat.

Dix Steele je veterán druhé světové války, v Británii sloužil jako pilot letadla a byl velmi dobrý. V mírových dobách se mu už ale tolik nedaří, po návratu do Ameriky si nenašel práci a využívá apanáže od bohatého strýce; ta však není nijak závratná. Přestěhoval se do Los Angeles, jasný cíl však nemá; jen utkvělou představu, že by si zasloužil víc. Víc peněz, víc respektu, lepší oblečení a auto, společnost bohatých a slavných a samozřejmě nějakou krasavici po boku. V průběhu románu se mu to začne celkem dařit, protože se nastěhuje do luxusního apartmá, které mu přenechal jeho bývalý spolužák z vysoké spolu s autem i šatníkem. A také si namluví začínající herečku, krásnou Laurel, která je na tom trochu podobně jako on – rozvádí se s bohatým manželem. Problém Dixe Steelea je ale především v tom, že je to vrah žen a dívek, v Los Angeles přezdívaný jako Škrtič.

Autorka to před čtenáři od první kapitoly netají, ale ani to neřekne naplno. Dixovy vraždy nepopisuje, konči obvykle u momentu, kdy si vyhlédne oběť, dál už o následujících událostech mlčí a čtenáři se je dozvídají od policistů nebo z novin. Nejsme si tedy až zhruba do poloviny knihy stoprocentně jisti, zda je Dix opravdu tím vraždícím monstrem, což byl jistě autorčin záměr. A vychází jí to – přistihneme se, že hlavnímu hrdinovi, jehož očima celý příběh sledujeme, tu a tam i zafandíme. Autorka však postupně utahuje šrouby, Dix přestává být tím zprvu docela sympatickým lúzrem a vyjevuje se jeho chamtivá a sebestředná povaha.

Jako detektivka to upřímně řečeno příliš nefunguje. Dix má sice protivníka ve svém bývalém spolubojovníkovi z letky, který nyní slouží u losangeleské policie, a to přímo v týmu, který vyšetřuje Škrtičovy vraždy, ale k žádnému soupeření vlastně nedojde; Dix se především ujišťuje, že na něj policie nic nemá a také se utvrzuje ve své nadřazenosti. Pak se samozřejmě ukáže, že nějaké chyby udělal, ale to až v samotném závěru a ve značné rychlosti. O tom, zda je mu policie na stopě, nebo ne, se čtenáři nic nedozví – protože to netuší ani Dix.

Spíše je tedy V osamění nutné číst jako psychologický román s kriminální zápletkou, jako detailní studii muže, kterého přesvědčení o vlastní výjimečnosti a frustrace z toho, že mu život nevychází podle představ, přiměly až k vraždění – ať už z nějakých pudových pohnutek, nebo kvůli zisku. Noirový koncept (pokud jej tedy bereme v užším slova smyslu jak příběh těch, kdo se zapletou se zločinem v rolích obětí, svědků, pátračů nebo pachatelů, přičemž pátrání po pachateli zločinu tu není rozhodující) nicméně naplňuje skvěle. Místy je to neobyčejně působivé, místy trochu zdlouhavé. Když si uvědomíme, že román vyšel v roce 1947, kdy ještě sérioví vrazi nebyli obvyklou rekvizitou kriminálních thrillerů a kdy byl pohled na děj očima padoucha něčím výjimečným, musíme autorku ocenit za invenci a sugestivitu. Bonusem je atmosféra poválečného Los Angeles se všemi kluby, drive-iny, aspirujícími herečkami, zamračenými policisty a odvážnými manželkami.