Bylo by zajímavé zjistit, pro koho byla komiksová adaptace Vraždy v Orient expresu francouzskými tvůrci původně zamýšlena. Zda pro ty, kteří se s románem ani s žádnou z jeho mnoha filmových adaptací ještě nikdy nesetkali, anebo zda spíš pro ty, kteří děj i rozuzlení příběhu znají, jen si jej chtějí osvěžit a vizualizovat. Prvně zmínění čtenáři by zároveň měli přestat číst po ukončení tohoto odstavce, musejí se spokojit s konstatováním, že jde o solidní digest původního románu, vizuálně slušný, ale nikterak ohromující. Těm ostatním snad nebude vadit množství spoilerů nejen na děj Vraždy v Orient expresu.

Francouzský zájem o Agathu Christie

Je totiž trochu záhadou, proč se komiksoví tvůrci opakovaně vracejí k tvorbě autorky, jejíž knihy jsou založeny na dialozích, na drobných detailech, dedukci hlavního pátrače a nemají příliš velký obrazový potenciál. Případy Hercula Piorota nevycházejí poprvé ani v češtině: nakladatelství Euromedia Group přišlo už v roce 2009 s francouzskými komiksovými verzemi příběhů Záhada modrého vlaku a Vražda Rogera Ackroyda. Plánovalo tehdy vydání i dalších příběhů, pro malý zájem čtenářů k tomu už ale nedošlo. Oba komiksy přitom pocházely ze série francouzského nakladatelství Paquet, které v letech 2002–2013 vydalo celkem 24 případů Hercula Poirota kreslených pokaždé jiným výtvarníkem. Totéž nakladatelství se k tvorbě klasičky světové detektivky vrátilo v roce 2017 a vydalo dosud 16 nových (respektive staronových, některé případy v nové sérii vyšly znovu, vytvořené jinými scenáristy a výtvarníky) komiksových příběhů podle Christie knih, přičemž ne vždy je hlavním hrdinou Hercule Poirot.

Je tedy evidentní, že ve Francii komiksové verze sto let starých detektivek úspěch mají. Zároveň je také zřejmé, že příliš předpokladů k tomu, aby uspěly i jinde, nemají. Problém je především v tom, že do několika desítek stran komiksu převádějí výrazně rozsáhlejší text (česká vydání mívají obvykle přes 200 stran). A že to podstatné se zde odehrává v dialozích, nikoliv v akci, kterou komiks potřebuje. Marným bojem byl už pokus o převod Vraždy Rogera Ackroyda: podstata zápletky je založena na tom, že vypravěč příběhu je vrahem. Což dokázala Agatha Christie ve své nejlepší formě skvěle využít k překvapení čtenářů, nicméně komiksová forma sugestivitu vyprávění v první osobě citelně oslabuje.

Málo prostoru pro kreslíře

Lépe na tom není ani Vražda v Orient expresu, další inovativní detektivka, o devět let mladší, kde autorka přišla s kolektivním pachatelem. Nabízí sice působivou a vizuálně vděčnou atmosféru luxusního vlaku uvízlého v závějích v balkánských horách, ale na její zachycení neměl (jinak vynikající) kreslíř Chaiko příliš prostoru, protože spolu se scenáristou von Eckartsbergem museli do standardní délky francouzského komiksového alba vměstnat alespoň to podstatné z děje. Některé dvoustrany, například 32–33, tak obsahují velké množství bublin na ploše téměř shodné s obrázky kolem nich. Ale ani to nestačí, některé peripetie pátrání se prostě nevešly. Čtenáři detektivek přitom dobře vědí, že právě odbočky, falešné stopy, zpovídání svědků a podezřelých, rozkrývání drobných tajemství a lží, zkrátka všechna ta zdánlivě nanicovatá a dlouho nikam nevedoucí Poirotova snaha je tím podstatným, co tvoří kouzlo detektivek klasické anglické školy, jíž byla Christie nejzářivější představitelkou. Pro komiks je to nevděčné, protože musí ořezat důležité části děje – a navíc nepřidává nic z předností komiksového média, protože nadsázka ani zkratka tu nefungují. Čtenář se nestihne zorientovat mezi postavami, falešné stopy a intriky pachatelů působí zbytečně, Poirotovy dedukce vyznívají překotně a kvapně, jako by neustále něco rychle přeskakoval; je znát, že některé jejich části scházejí. Chybí tu moment překvapení, k rozřešení dojde zničehonic, vše proběhne jakoby zrychleně.

Pokud tak čtenáři předlohu neznají, asi by si ji měli nejprve přečíst, aby si nezkazili zážitek. A pokud ji znají, tak jim nejspíš komiksová verze vše vítaně připomene, byť budou nejspíš trochu rozčarováni, jak rychle to uteklo.