Román Vzestup vlámského spisovatele Stefana Hertmanse (nar. 1951) tvoří pomyslnou trilogii s jeho předchozími romány Válka a terpentýn (Oorlog en terpentijn, č. 2020) a Konvertitka (De bekeerlinge, č. 2021). Vypráví o domě v Gentu, v němž spisovatel strávil dvacet let, aniž by věnoval pozornost zvěstem, že tam před ním žil esesák. Minulost se však nečekaně připomene, když se Adriaan Verhulst, významný vlámský intelektuál a bývalý Hertmansův profesor, ve své vzpomínkové knížce zmíní, že současným obyvatelem domu, kde Verhulstovi bydleli za války, je právě Stefan Hertmans. Silné osobní zapojení spisovatele do příběhu je pro tuto trilogii typické. Ve Válce a terpentýnu Hertmans zpracovával paměti svého dědečka, Konvertitka vychází z tisíc let starých zpráv o mladé křesťance, která konvertovala k židovství a před pronásledováním se ukrývala ve francouzské vesnici Monieux, kde má spisovatel dům. Také Vzestup se opírá o skutečná svědectví, jež postava vypravěče, románového Hertmanse, shromažďuje a skládá dohromady.

Autor knihu uvádí citací Dantovy Božské komedie: „Trochu jsem se zdržel se svým ptaním.“ (s. 13) Román strukturuje jako jakési dantovské putování: opakovaně se vrací do okamžiku, kdy se románový Hertmans chystá dům koupit a prochází jím spolu s notářem. Je to vzestup od sklepení „(…) škvírami a skulinami profukuje vítr, ve sklepě je klendra a mokro, stejně jako v nejhlubších zákrutech Dantova podsvětí“ (s. 112) až do podkroví: „Ano, o pohledu z výšky věděl velký Dante všechno.“ (s. 270)

Vypravěč na začátku knihy vymezuje: „(…) nebudu líčit životní osudy dalšího esesáka; takových už bylo dost. Převyprávím příběh domu a jeho obyvatel.“ Zaměřuje se proto nejen na kolaboranta Willema Verhulsta, ale i na jeho manželku, nizozemskou protestantku Mientje, syna Adriaana a dcery Lettu a Suzy. Se souhlasem Letty, která o otce pečovala až do posledních dnů jeho dlouhého života, autor získává přístup do archivu a odhaluje rozsah kolaborace tohoto vlámského nacisty.

Kromě ústních svědectví a archivních materiálů se autor opírá i o deníky, paměti nebo dopisy. Některé pasáže cituje či parafrázuje. Příběh doplňuje fotografiemi zmiňovaných osob, událostí, míst a předmětů. Dějiště významných okamžiků navštěvuje osobně, všímá si veškerých detailů a zamýšlí se, co všechno čas proměnil. Neustále osciluje mezi vlastním pátráním, probíhajícím v přítomnosti, a osudem Verhulstovy rodiny v minulosti. Jako vypravěč se snaží zachovávat nestrannost, zůstává pozorovatelem. Tato práce na pomezí žurnalistiky a akademického bádání tvoří určitý základ, pak přijde ke slovu autorova fantazie: „(…) stěny skrze vybledlé květinové vzory tapet zapáchajících plísní vydechovaly příběhy, které se jako usazeniny vrstvily v místnostech a které uchvátily mou představivost.“ (s. 318)

Do líčení dokáže s básnickým umem zapojit všechny smysly: „Velkými škvírami pod starými dveřmi proniká do domu pach doutníků, kožených kabátů a útulně hořícího krbu; muži se chovají přívětivě, občas se někdo zdvořile zasměje nebo uchichtne, po několika sklenicích hlasy nabývají na pronikavosti, vlámština klokotá spolu s němčinou jako hudební potůčky Beethovenovy pastorály, při přípitcích se tu a tam ozve bujaré Heil!“ (s. 160) Pokouší se načrtnout, co postavy cítily a říkaly. Promluvy jsou většinou bez uvozovek nebo jako řeč nepřímá: „(…) při osvobozování Vlámska z područí židovsko-bolševických a franskiljonsko-zednářských mocipánů se násilí nevyhneme, horlí Willem, parlamentní cestou v týhle zasraný zemi nedosáhneme ničeho, je ho slyšet přes pootevřené dveře prostředního pokoje; Mientje na něj toho samého večera vyjede, bojí se prý, že do něj vstoupilo Zlo. Šup šup, děti, do postele, už je pozdě.“ (s. 99)

Text je také prosycen francouzskými a německými výrazy, které dokreslují jazykovou situaci v okupované Belgii. Tyto pasáže jsou zpravidla přeložené: „Mien nyní slyší německý hlas říkat, že se spoléhá na to, že Willem rázně a unempathisch sjedná vertrauensvolle Zusammenarbeit mit den Flamen, zkrátka beze špetky soucitu zajistí pořádek a spolupráci místních.“ (s. 91) V jiných případech si čtenář musí poradit sám: „Občas musel přímo za Obersturmführerem Jungclausem do Bruselu, zur Betreuung der flämischen SS, jak se tomu tak hezky říkávalo, to se pak vracel celý blažený a ještě svým německým kolegům Siekmannovi a Erstlingovi nalíval Grauburgunder nebo Eiswein, které od někoho dostal za vynikající služby.“ (s. 116) Cizí slova někdy četbu spíš zbytečně narušují: „Zároveň se pyšní tím, že ji nedlouho poté díky jejímu gentille petite voix něžnému hlásku vyberou, aby zpívala v kostele jako chanteuse d’église.“ (s. 140)

Román víceméně chronologicky sleduje Willemovu životní dráhu. Vyrůstá v Antverpách pod vlivem otce, který je „přesvědčený darwinista a chce své děti uchránit od toho, co nazývá ,pomateností víry‘; z hlavy [jim] cituje Voltaira a kněží označuje za ,černoprdelníky‘ a ,nosiče uhlí‘“ (s. 17). Za první světové války se stane členem vlámského nacionalistického hnutí, zapojí se také do činnosti vlámské Propagandistické kanceláře. V tom období prožívá první lásku s vdanou židovkou Elsou. Když jsou po válce zatýkáni kolaboranti a někteří radikální vlámští aktivisté, raději se uchýlí do Nizozemska. V té době se hrdě označuje za „krypto-komunistického křesťanského anarchistu“ (s. 315). Elsa prchá s ním. Vezmou se, ale po několika letech manželství ji postihne vážná nemoc. U její smrtelné postele se Willem setkává s Mientje. Necelý rok po Elsině smrti se vezmou, přestěhují se do Gentu a zakládají rodinu.

Do domu, od něhož se tento román odvíjí, se přestěhují po okupaci Belgie, na jaře 1940. Předchozí obyvatelé musejí rodině Willema Verhulsta urychleně uvolnit místo. Dům se tak stane tichým svědkem Willemovy kolaborace s nacisty, jeho záletnictví a rozmařilosti. Mientje dává manželovi najevo svůj nesouhlas. Zakáže mu doma nosit uniformu, nepouští děti do „umrlčího“ pokoje s Hitlerovou bustou, a když Willem věnuje synovi Adriaanovi dýku SS, hodí ji Mientje ve vzteku do Lieve, vodního kanálu za domem. Willem je většinu času v kanceláři nebo navštěvuje své milenky – rodina nemá o jeho životě příliš přehled.

A tak Mientje netuší, že Willem pracuje jako takzvaný V-Mann, konfident nacistické zpravodajské služby Sicherheitsdienst. Sestavuje seznamy Židů, odbojářů, svobodných zednářů a dalších podezřelých osob, ty jsou následně zatčeny a deportovány do koncentračních táborů. Koncem války Willem se svou milenkou Griet Latomme uprchne do Německa, ale trestu za kolaboraci přesto neujde. Až když hrozí, že finanční odpovědnost za krádež půldruhého milionu belgických franků padne na celou rodinu, se Mientje, navzdory svým křesťanským zásadám, nechá rozvést. Willem je odsouzen k smrti, ale nakonec si odsedí osm let. Ani trest jeho přesvědčení nezviklá, a tak se ještě v roce 1975, ve vlastnoručně připraveném smutečním oznámení o svém pohřbu „(…) hlásí k tomu, že celý život byl ,nenapravitelný a hrdý‘, a znovu vyjadřuje přání, aby Belgie zanikla.“ (s. 313)

Jak vyplývá z rozhovoru se Stefanem Hertmansem, kolaborace s nacisty za druhé světové války je pro Vlámy stále velice citlivé téma. Vzestup přináší vhled do extrémních podob vlámského nacionalismu, ale především do každodennosti člověka, který napáchal mnoho zlého. Ačkoliv se tomu autor chtěl vyhnout, kniha především „líčí životní osudy dalšího esesáka“, přičemž osobní vzpomínky zasazuje do historického kontextu. Zejména pro čtenáře neznalého vlámských reálií je však výklad místy velmi hutný. Spisovatel uvádí detailní informace, mnoho názvů a jmen, která přitom mnohdy souvisí s dějovou linkou jen okrajově či vůbec. Touha předat maximum vypátraných informací jako by v těchto pasážích zvítězila nad románovým pojetím. Také oscilování mezi minulostí a přítomností nebo nevyznačenou přímou řečí a vyprávěním je někdy poněkud matoucí. Různorodost se zkrátka dá považovat za slabinu tohoto díla. Je ale i jeho velkou předností.