Román Allemaal willen we de hemel (Všichni chceme nebe) je dílo, které se žánrově pohybuje na pomezí mezi literaturou pro mládež a pro dospělé. Příběh se odehrává na vlámském venkově za druhé světové války, kdy se společnost rozdělila na tři skupiny – mlčící většinu, odbojáře a kolaboranty. Němečtí okupanti vynaložili nemalé úsilí na to, aby se Vlámové přidali k boji po jejich boku na východní frontě. Při přesvědčování mladých mužů spojil Vlámský národní svaz (Vlaamsch Nationaal Verbond, VNV) síly s katolickou církví, která – se stejným cílem – pracovala s rétorikou zdůrazňující nutnost záchrany křesťanů před bezbožnými bolševiky. Nacionální socialismus VNV našel už před válkou živnou půdu ve vlámském nacionalismu a v odporu Vlámů k nadvládě frankofonních Belgičanů. Odtud už byl jen krůček k tomu, přidat se ke germánským bratřím, kteří navíc slibovali nezávislost. Román je jedním z dlouhé řady děl, která tuto temnou stránku belgické historie zpracovávají – v českém překladu známe např. novelu Marcel Erwina Mortiera či román Fámy Huga Clause. Dalo by se říct, že ve vlámské literatuře dvacátého století patří toto téma ke klíčovým, někteří dokonce považují kolaboraci za ústřední vlámské trauma nedávných dějin. Svůj stěžejní, autobiograficky laděný román na toto téma proto Hugo Claus nazval Het verdriet van België (Smutek Belgie). Přínos Beertenové je v tom, že bolestnou kapitolu belgických dějin teď přibližuje i mladým čtenářům.

Příběh sledujeme skrze čtyři vypravěče: sourozence Jefa, Renée a Remiho Claessensovy a jejich kamaráda Warda Dusoleile. Válka ovlivnila Jefa, Warda a Renée ve zlomové době dospívání. Všichni tři si stále kladou otázku, zda začít svůj život žít naplno už během ní, nebo čekat, až skončí. Nejmladší Remi, přezdívaný „prcek“, mozaiku perspektiv obohacuje o dětský nadějeplný, laskavý a místy naivní pohled. Když se do vesnice přistěhuje Ward, zapojí se jako zdatný saxofonista do místní kapely, kde hraje i otec Claessens s oběma staršími dětmi, a celá rodina si ho oblíbí. Ward má za sebou traumatický zážitek, protože jeho otec spáchal sebevraždu. Jef a Ward se stanou nejlepšími přáteli, rozdělí je však výzva místního faráře a profesora dějepisu přidat se k boji na východní frontě po boku nacistických okupantů. Ward se rozhodne na frontu skutečně odejít, otcovská autorita v jejich rodině chybí a matka ho doma nezvládne udržet. Claessensovi však o Jefově narukování nechtějí ani slyšet. Přestože je nejlepší přítel Jefova otce (Theo Verlaak) v odboji, Sander Claessens se do války nechce vůbec zapojovat, a tak synovi vstup do Waffen SS zakáže. Jef sice stejně jako Ward touží po hrdinských činech a po možnosti vzít život do vlastních rukou, ale nakonec poslechne a zůstane doma. Přijme tím heslo svojí rodiny pro válečné období: Do ničeho se neplést a hlavně přežít. Claessensovi bezpochyby patří k oné mlčící většině. V této situaci se Renée musí vyrovnat s vnitřním rozporem – s láskou k Wardovi, s nímž mezitím začala chodit, a odmítavým postojem zbytku rodiny k jeho odchodu na východní frontu. Nejistoty a zmatek se nevyhnou ani Remimu: měl Warda rád, protože ho naučil pískat na prsty, a vůbec nechápe, proč jeho kamarád odešel a proč to všechny tak rozhořčilo.

Když se Ward na Ukrajině dozví o zločinech páchaných nacisty v koncentračních táborech, prožívá rozčarování z toho, na kterou stranu se přidal. V roce 1944 z armády dezertuje a snaží se vybudovat si v Německu nový život pod novým jménem. Nakonec se ale vrátí domů a musí čelit důsledkům svého rozhodnutí bojovat jako dobrovolník po boku německé armády na východní frontě. Vyjde také najevo, že měl podíl na likvidaci domácího odboje, k níž došlo během jeho dovolené. Také Jef je po osvobození Belgie vyslýchán odbojáři kvůli roli, kterou sehrál při tomto útoku „černé brigády“ (militantní složky kolaborantského VNV) na vedení odboje. Při této akci byl zabit zmíněný rodinný přítel Claessensů Theo Verlaak, ale přestřelka včas varovala zbylé čtyři účastníky schůzky. Jef je veřejně uznán za hrdinu a dostává medaili za statečnost, projevuje však podivnou neochotu účastnit se veřejných oslav. Zápletka vrcholí a morální dilemata se vrší jedno na druhé, když si soud posvítí na Wardův podíl ve věci smrti Theo Verlaaka. Korunním svědkem procesu je jeho bývalý nejlepší přítel, Jef Claessens.

Postavy jsou mladému čtenáři blízké věkem, a tak se do nich snadno může vžít, čímž autorka velká morální rozhodnutí zpřístupňuje, a navíc přesvědčivě zasazuje do historického kontextu, který (přinejmenším belgická) mládež zná z hodin dějepisu. Témata, jako je kolaborace (či obecněji otázka vyrovnávání jedince s totalitními systémy) nebo hrdinství, přestávají být abstraktní a nepředstavitelná a začnou se čtenáře osobně dotýkat. Zkoumání pojmu hrdinství v románu hraje klíčovou roli. Autorka se ptá, nakolik je to pojem absolutní, nezávislý na politickém, náboženském a jiném přesvědčení toho, kdo určité jednání hodnotí. Dějiny vždy píší vítězové: „Kdyby Němci vyhráli, byl by teď hrdinou Ward,“ uvažuje na jednom místě Jef. Může být člověk hrdinou, i když stojí na straně poražených, a ještě ke všemu válečných zločinců? Tím autorka vede čtenáře k zamyšlení nad rozporem mezi přehledným obrazem druhé světové války v učebnicích a malou rodinnou historií Claessensových, v níž si Renée bude navždy pamatovat esesáka Warda jako poctivějšího člověka, než jakým byl její bratr Jef. Díky tomu, že autorka vystihuje všechny nuance pocitů a motivací postav, získává poddůstojník německé armády Ward větší čtenářské sympatie než zbabělec a lhář Jef. Ten se ocitl na správné straně pod vlivem rodičů a víceméně proti své vůli, a dokonce se po válce neprávem dočká veřejného uznání jako hrdina. Touto paradoxní hrou se zdáním a skutečností autorka problematizuje příliš povrchní rozdělování na kategorie my a oni či dobří a zlí.

Protipól k těmto mužským tématům války, boje, hrdinství, života a smrti tvoří příběh Renée. V kapitolách, kde je vypravěčem ona, sledujeme nenápadnou, ale viditelnou emancipaci žen, která začíná pronikat i do tohoto venkovského prostředí. Za života babičky Renée bylo nemyslitelné, že by dívka hrála v kapele na trubku, ale když babička zemřela, dědeček vnučce trubku přenechal. Hudba a členství ve vesnické kapele potom významně ovlivní její život. Díky hře na trubku může rozvíjet svůj hudební talent, zamiluje se do Warda, který tak kouzelně hraje na saxofon, a díky možnosti jít studovat na konzervatoř v Bruselu si uvědomí, že se nechce provdat za solidního Emila, se kterým se seznámila po rozchodu s Wardem. Bez této možnosti realizovat se v hudbě by se nejspíš po válce rychle vdala a stala se ženou v domácnosti stejně jako matka. Její části vyprávění čtenáře také upozorňují na rozdílné styly výchovy uplatňované v rodině podle pohlaví dítěte. Renée nesmí jezdit po setmění na kole bez doprovodu a podle otce může být ráda, že v její výchově má slovo také matka, protože kdyby bylo po jeho, dcera by se dál hudebně vzdělávat nemohla: ženy „mají i tak doma práce až dost“.

Román vybočuje z průměru zejména důsledností, se kterou se noří do nitra mladých dospělých, a hloubkou, jíž dosahuje při líčení jejich pocitů. Wardův odchod na frontu má řadu důvodů, prezentovaných odlišným způsobem všemi čtyřmi vypravěči. Díky této vyprávěcí metodě vzniká síť motivů, které spolu souvisí a nejsou hodnoceny jako pravděpodobnější nebo méně pravděpodobné. Autorka se také vyhýbá odsuzování. Tím vzniká velmi otevřené, tolerantní a soucitné dílo, jež žádné vysvětlení čtenáři nevnucuje. Přehodnocuje černobílý pohled na vlámskou kolaboraci a dívá se hrdinům i zločincům přímo do duše. Komplexním zachycením mnoha možných pohledů na druhou světovou válku román překračuje hranice žánru literatury pro mládež a nutí k zamyšlení všechny věkové kategorie. České vydání by zajímavě obohatilo knižní nabídku u nás.